OA Praha-Karlín (k 70. výročí abiturientů z let 1940 – 1945)
Ke studiu na Obchodní akademii v Praze-Karlíně (OAK) jsme nastupovali ve školním roce 1940/41, tedy před 70 lety. Bylo nás 46 ve třídě, jak už jsem psal v předchozím článku (Pozitivní noviny, 2. 9. 2010).
CO JSME SE DOZVĚDĚLI o historii naší školy? První českou obchodní školou ještě v Rakousko-Uhersku byla Českoslovanská obchodní akademie v Praze, Resslova ulice, založená v roce 1892. Po ní to byli radní a podnikatelé rostoucího významného obchodního centra v Praze-Karlíně, kteří stáli u zrodu nové školy obchodní v Praze. Začala s výukou ve školním roce 1909 -1910. Jejich jména a jejich působení bylo velmi známé: Kamil Henner, inspektor obchodního školství, Jaroslav Brabec, starosta města Karlína, Albín Bráf, ministr, národohospodář a František Kovář, první ředitel karlínské obchodní školy. Pamětníkem z té doby a také jejím historikem se stal Antonín Štěpán, který dokonce v prvních letech vedl trpělivě a kaligraficky školní kroniku. Byla to po Obchodní akademii v Resslově ulici, pojmenované po Edvardu Benešovi, druhá nejlepší škola v Praze, jak uvádějí dobové prameny.
PŘIBÝVALY DALŠÍ TŘÍDY bezprostředně po první světové válce. Účetnická, železniční, paroplavební, poštovní, telegrafická, celní, třída německé konverzace a korespondence. Škola dostala nový název - Obchodní akademie (OAK) a v letech první republiky zde vyučovali nám známí profesoři (abecedně): Jan Felbáb, Rudolf Chudoba, Volfgang Jankovec, Karel Kněnický, Karel Kulle, Josef Maruška, Emanuel Pauk, Josef Stěhule, Bedřich Šalanský, Jaroslav Šourek, Antonín Štěpán, Vratislav Vycpálek, Bohumil Vydra a František Widimský. Ženy – profesorky v té době na odborných školách neučily. O každém z těch jmenovaných profesorů se lze dočíst v různých encyklopediích a sbornících. Všichni byli současně veřejně činní.
OBĚTI PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY zaznamenala také OAK: bylo jich celkem 36, přičemž někteří další se vrátili jako invalidé, válkou postižení a pro všechny škola urychleně připravila kurs, aby jim umožnila návrat do normálního života.
PRVNÍ SPOLEK ABITURIENTŮ založili maturanti v roce 1922. Mezi oběma válkami přesahoval počet absolventů OAK číslo vyšší než 2000.
ŘEDITELI ŠKOLY BYLI: Po Františku Kovářovi (1909-927) Eustach Gabessam (1927-1937), Vlastimil Frída (1937-1940), Václav Hodr (1940-1942), Ladislav Wik (1942-1950). Náš ročník zažil poslední dva jmenované.
OBDOBÍ NACISTICKÉ OKUPACE je zvláštní tragickou kapitolou. Působení profesorů bylo podmíněno povinnými a často se opakujícími zkouškami z německého jazyka a znalostí německé historie, podíl výuky němčiny se neustále zvyšoval. Ze školy během okupace byli nacisty odvlečeni a již se nikdy nevrátili Volfgang Jankovec, Jaroslav Jan Paulík, Miroslav Satran a Miloš Salus. Celkový počet obětí dosáhl čísla 92 a všechna jejich jména jsou na věčnou paměť uvedena na třech pamětních deskách školy.
V ROCE 1944 DOŠLO K UZAVŘENÍ mnoha středních škol, jejichž třídy prořídly odchodem ročníků 1921 – 1924 do tzv. Technische Nothilfe a na práce do německých továren, ale i továren českých, které pracovaly na vojenských zakázkách pro válečné nacistické Německo. Ostatní studenti mladších ročníků dostávali domácí úkoly, pro něž jsme si jezdili v měsíčních intervalech, ale zároveň jsme museli pracovat rovněž v „totálním nasazení“. My studenti z našeho ročníku jsme pracovali na pražských nádražích, pomáhali s vykládkou a nakládkou vagónů, spravovali jsme jutové pytle a byly nám svěřovány i jiné manuální práce. Také jsme se střídali v hlídání objektu naší OAK v rámci tzv. civilní obrany ve 24hodinových cyklech.
SVĚTLOU VÝJIMKU TVOŘILI profesoři, kteří ztratili zaměstnání po uzavření všech vysokých škol v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, a podařilo se jim najít asyl na středních školách, tedy i na OAK. Věnoval jsem jim celou předchozí kapitolu (1).
PO NAŠEM ABSOLUTORIU potkaly OAK její konečné chvíle. V roce 1953 musela být uvolněna budova pro Vysokou školu železniční, byla přestěhována do budovy Obchodní akademie v Praze-Vinohradech, která byla založena v roce 1930. Splynutí obou obchodních akademií se neobešlo bez pocitů křivdy a z nedostatečného hodnocení historie a tradic OAK.
Na všechny výroční oslavy jsme byli zváni již do budovy na Vinohradech (roh Vinohradské a Blanické ulice), rovněž zde byl depozitář OAK a veškerý její archiv. Šlo však nejprve o Hospodářskou školu (jak jsme byli pozváni k 50. výročí Hospodářské školy – bývalé OAK v říjnu 1959), potom byl název změněn na Střední ekonomickou školu (tak zněl její název v době 70. výročí v roce 1979), jak byly přejmenovány všechny Obchodní akademie v letech padesátých.
V roce 1999 jsme již byli znovu zváni jako absolventi a profesoři Obchodní akademie v Praze 2, Vinohradská 38 k 90. výročí vzniku školy (ale v tom roce byla založena jedině OAK).
VÝVOJ NAŠICH TŘÍDNÍCH SETKÁNÍ
Když jsme se sešli poprvé po deseti letech (1955) od maturit: Hledejme hospodu, kde mají servírky pěkná ňadra!
Po dvaceti letech (1965): Příště půjdeme do hospody k Mílovi Vančurovi. Čepuje tam výborný pivo.
Po třiceti letech (1975): Objevili jsme restauraci Na Rybárně. Kdo chce, dostane i rybu nebo dietní stravu.
Po čtyřiceti letech (1985): Začneme chodit do hospody U města Hamburku. Mají tam bezbariérový přístup.
Po padesáti letech (1995): Ještě nám chutná pivo. Zdeněk Hořánek zpívá přisprostlé písničky a my ostatní s ním. Po padesátipěti letech (2000): V restauraci U Šumavy máme svůj séparé salónek. Můžeme zpívat cokoliv za doprovodu harmoniky Jirky Skuhravého. Po šedesáti pěti letech (2010): Už třetím rokem jezdíme do Dolních Počernic Naše setkání prořídla. Zbývá nás devět, kteří jsou schopni pohybu a dojít na naše setkání. Posledním tématem byla výměna zkušeností o sepisování závěti. Živé nás nedostanou! Po 70 letech od maturit (2015): Všichni chodíme o holi, ale ještě žijem! Zpíváme už jenom hymnu o karlínské „akádě“, kterou jsme měli rádi. Po 75 letech (v roce 2020): Dolnopočernická Svornost s Bohoušem Karbanů nás ostatní marně vyhlížejí. Po 80 letech (v roce 2025): Svornost v Dolních Počernicích vzpomíná na své štamgasty včetně Bohouše Karbana.
VRAŤME SE DO NAŠÍ TŘÍDY, kde byl zpočátku třídním Ladislav Kont, po něm až do konce IV. ročníku Josef Matoušek. V mých očích byli oba spravedlivými profesory, nikomu nenadržovali, nikoho nepovyšovali ani neponižovali. Vysvědčení (pololetní i ročníkové závěrečné) psali svým rukopisem. Kontův rukopis se vyznačoval div ne secesními kudrlinkami (byl ze šlechtického rodu), třídní Matoušek nám předával i vysvědčení závěrečné, maturitní, napsané naproti tomu strohým, ale velmi úhledným a energickým písmem.
Seznam absolventů IV. A OAK v roce 1945 Na celkovou atmosféru měla bezesporu vliv válečná situace, nacistická okupace, stupňující se tlak německých školních inspektorů na čím dál rozšířenější výuku německého jazyka, dokonce to vedlo ke střídavé výuce v němčině a češtině. Tlak budil protitlak, němčinu jsme nikdo z nás v lásce mít nemohl, ale jazyk za politickou situaci hitlerovského nacismu nemohl. Jenomže to jsme si mnozí z nás málo uvědomovali. Přesto jsem se vždy dokázal domluvit spíše němčinou než angličtinou. Mistry v ovládání cizích jazyků byli spolužáci Jiří Beneš a Zdeněk Hořánek. Vilda Dvořák zase uměl navíc mluvit slovensky a maďarsky.
Z dob válečného studia jsem měl ve své dokumentaci dva poznámkové sešity, tajně „uzmuté“ profesoru Miroslavu Motlíkovi (jeden byl sice plný známek, ale jen s několika málo poznámkami), zejména druhý byl pro konečnou klasifikaci – pro mnohé z nás přímo hrozivý. Pan profesor se nám svěřil, že buď ten notes se známkami ztratil, nemůže ho najít, zkoušet nás znovu nehodlá, takže známky na konci školního roku doslova „vstřelil od boku“. Bohužel, donesl jsem je na naše první setkání do restaurace Merkur na Palmovku k Fořtům, tam jsem je zapomněl, Luděk slíbil, že mi je uschová do „příště“, ale ztratily se i jemu. Skončily neznámo kde. Škoda, bylo v nich zajímavé počteníčko. Například poznámka u Romana Urbana, největšího šprýmaře třídy: „Volal na zkoušejícího u tabule: Vraž mu židli do ucha!“
Máme ňáký mládí? Skandovali jsme jednou za války při pochodu od naší „akády“ až na Denisovo nádraží Královskou třídou. A hned jsme si také odpovídali: Máme hovno! Nikdo se na nás nehoršil, kolemjdoucí jen smutně přikyvovali.
Was machen die Damen in Harem? Tak zněla otázka na krabičce suvenýru – těžítka, které prodávaly v jakémsi starožitnictví v Celetné ulici. Jeden z těch našich třídních šprýmařů suvenýr zakoupil, krabičku ve třídě otevřel, a v ní se skvělo pěkně zakroucené hnědé lidské lejno. Jaroslav Vrchlický by řekl rovnou: Hovno. (Jeho slavnou báseň jsme znali.) Co s tím uděláme? Položili jsme je na židli u stolku pana profesora Motlíka. Přišel, odtahuje židli a zírá jenom chvíli. „Služba, okamžitě odklidit!“ Tenkrát vstal Pepík Janda (seděl vždy v první lavici), klidně odkráčel ke stupínku, vzal „těžítko-hovno do ruky“ a za hurónského smíchu celé třídy je odnesl na svou lavici. Vyšetřování vyznělo do ztracena.
Teď mi paměť neslouží, nejsem schopen si vzpomenout, zda jsme to byli my z naší třídy, anebo třída vedlejší, kde byli také „esa“, Pravoslav Krupička (s tím jsem potom vojákoval) nebo Zdeněk Ujčík (pozdější slavný hokejista). Celá třída unisono - každý prostě – zakoupila si ta těžítka a dala si je před sebe na lavici. Nevím, který z pánů profesorů neměl smysl pro naši legraci, ale briskně zavelel: „Pryč s tím, to by mohlo stačit…Uvidím hned za chvíli, jak rychle vás přejde humor… “ Jak jinak – začal zkoušet ty, u nichž si byl jistý, že to bude „za pět“ a kdo se nejvíc smál, ať dělal, co dělal, otázky pana profesora byly tak záludné, že na nich musel shořet každý. Vítězství bylo na jeho straně.
Naše podpisy při setkání k 75. výročí OAK ►
Z restaurace Na Rybárně jsme posílali pozdravy naší milované Aleně Bernáškové. Tak například: Pac a pusu do oušek. Milan Vavroušek. Přišla nám tu k duhu krmě z čerstvých pstruhů. Náladu nám napraví: duo vozembouch Janda, harmonika Skuhravý. Sešla se nás velká banda. Hezký pozdrav Pepík Janda.
Romanu Urbanovi jsme posílali pozdravy do nemocnice: Zdravíme Tě u všech všudy, ať Ti zase foukaj dudy! Proč marodíš, chlapče milý v této pro nás vzácné chvíli? 35 let od maturit slavíme tu dnes, zatímco Tys´do postele vlez! Vraž jim židli do ucha a pojď domů (Otta Piffl). Zdráv buď, milý Romane, ať Tě bolest přestane! (Milan Vavroušek). Ať Ti stojí ve dne v noci svatý Václav ku pomoci. Namaluj si svoje vejce, to Ti přeje Zdeněk přece (Kepka). Čas utíká jako jelen, byvše do prdele střelen. Nežli zbavíš holku věnce, už je tady impotence. (Miron Sígl). Vojno, povol! Héééj rup! Miloš Skála, starší (první polovinu toho výkřiku zvolal někdo z nás a druhou jsme skandovali všichni – to bývala naše obrana). Achtung, Achtung, Alcazar! Wir rufen Fernando Ramínez Tak si volal do kamen, ať s Tebou není amen! (Po jedné povinné návštěvě německého filmu, kde se vyskytoval tento výkřik.) Čekám jen na Tvůj pokyn, že už máš to zařízení v pořádku a hned dodávám zboží přímo z Orientu dle uvedeného vzorku. Jarda Štípek (ten byl stále služebně na Arabském poloostrově). Na Tvoje jsme zdraví pili, buď pozdraven, brachu milý!
Byl to skvělý vypravěč, radost poslouchat. Pamatuji se, jak na brněnském veletrhu vystavovala jeho firma Aritma jejich stroje a zařízení. Také jsem se tam s ním sešel přímo na stánku, Roman mi nalil koňak, dal mi „igelitku“ s jejich prospekty. Když mezi nás přišel na jednu sešlost, byl jsem zvědav, jak dopadl v Brně? „Pánové, předváděl jsem ty naše zastaralý mašiny a vychvaloval tak, že cokoliv jsem řek, všichni tleskali. A druhej den vo tom psalo Rudý právo!“
Tondovi Jeřábkovi k šedesátinám (dokud mohl, chodil, pracoval jako vodárenský mistr v kladenské Poldovce): Vzal´to, milý Tondo, zkrátka, už je tady šedesátka. Čeká nás to všechny, brachu, mládí máme všichni v trapu! Tak Ti přejem pevné zdraví, ať Ti sklenka vína spraví Tvou náladu u té vody, přijď za námi do hospody!
Láďa Ort nám sliboval zabíjačku v jejich JZD Rozvoj Stará Boleslav, kde byl předsedou. Tak jsme se těšili od ovaru přes „prdlavku“, řízky, uzené až k teplým škvarkům a pečenému bůčku se zelím, pro dietáře měl mít připraveny „panenky“. Každý jistě přijde rád, protože se nechce bát, neboť naše motto zní: Kdo se nedostaví, tomu se nepostaví. Namísto toho jsme mu zakrátko psali do „eldéenky“ (Léčebna dlouhodobě nemocných): Měj se dobře a moč! Pak jsme se s Jiřím Skuhravým za ním vydali osobně do Vojkova za Říčany u Prahy. Sotva chodil kolem postele, měl ochrnuté obě nohy, mrtvička poznamenala i pravou stranu jeho těla. Zemřel v roce 2003.
Pavel Jedlička měl otce u Armády spásy, byl křesťansky velmi založený, daroval mi jednou Bibli, mám ji dodnes. V roce 1997 volal jeho syn ze Ženevy (měl ještě mladšího bratra Borise, který žil v Paříži a také sestru, která zemřela v 16 letech), že otec byl psychosociálním pracovníkem plných 43 let, měl za sebou dva infarkty, srdce to nevydrželo a 10. ledna 1996 zemřel.
Jednu vzpomínku mi o Pavlovi vyprávěl další náš spolužák Raimund Panák. Sloužil s Pavlem na vojně v Uherském Hradišti, kde poznal jeho rozhodný a nesmlouvavý postoj – odmítl přísahat krátce po nástupu (většinou jsme rukovali 1. října a 28. října byla slavnostní přísaha). Začal simulovat nemoc tak dlouho, až dosáhl převozu do vojenské nemocnice v Brně. Ale u jeho útvaru byl mezitím čten denní rozkaz, že Pavel Jedlička dezertoval i z té nemocnice. Utekl za svými rodiči, kteří už předtím emigrovali do Švýcarska.
Jirka Bláha získal v restituci po sametové revoluci v listopadu 1989 objekt Na Špejcharu, který prodal americké Církvi Ježíše Krista svatých dnů posledních – tak se ta sekta dlouze jmenuje, ale zkráceně se jim jinak neřekne než „mormoni“. Ve světě mají devět miliónu příznivců, u nás zkoušejí štěstí dosud (v roce 1994 jich byla tisícovka). Dostal jsem se jednou zcela náhodou do řeči jedním z nich: „Nemyslete si, my si vážíme takových předchůdců, jakými byli Luther nebo Mistr Jan Hus… “ Kromě bible mají ještě tzv. Drahocennou perlu, dále základní knihu Mormon – to je jméno hlavní postavy té knihy, a dále mi říkal, že mají zákon ještě novější než ten Nový zákon, který máme my, křesťané. Musel jsem se smát jeho výkladu o tom, že američtí indiáni jsou přímí potomci Židů, kteří za trest zhnědli. Vyprávěl jsem něco z toho Jirkovi Bláhovi při jedné sešlosti, ale on se jen potutelně usmíval, jako vždy, nic mi na to neřekl.
Dalším restituentem byl Olda Kořan. Kromě řeznictví a uzenářství na Královské třídě měli ještě letní sídlo kdesi za Prahou, někde na Benešovsku. Už jsem zapomněl, kde to přesně bylo. Ale za totáče z toho udělali Domov důchodců, takže Oldova maminka, která otce přežila, to státu prodala, ať si tam „stařečkové dožívají svá léta“. Olda byl „v balíku“, ale nikdy se tím netajil, naopak: asi dvakrát byli s manželkou na dovolené v Dominikánské republice, vždy po Novém roce si šel vyzvednout úroky z uložených miliónů, občas mne přispěl na známky a poštovné bez řečí, jindy pro nás nechal zvětšit barevné fotografie z naší sešlosti u Zlatých andělů. Na šoférování u Českého vysokého učení technického se vybodl, jak to jen šlo. Ale netajil se ani s tím, že kromě služebních cest si najezdí pěkných pár kilometrů za svými osobními záležitostmi. Přesně v duchu dobového hesla: Kdo nekrade, okrádá rodinu. Pamatujeme si ho ještě, jak ho jeho paní vozívala do restaurace U Šumavy na invalidním vozíku, a zase ho odvážela. Dostat ho s tím vozíkem do auta, které sice bylo přizpůsobeno k tomu účelu, to „byl horor“ podle jejího vyprávění. Servítky si před Oldou vůbec nebrala. Paní Iva byla jeho čtvrtou ženou a jednou Olda prohlásil: „Co blbneš, s jedním rozvodem toho naděláš! Já, kdybych moh´, tak se rozvedu třeba zejtra znova!“
Slabozraký profesor František Merhaut ►
Vezla nás Oldu a mne za naším společným přítelem Vaškem Troušků do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí. Trochu jsem jí s „tou vykládkou“ pomáhal. Neměla to věru lehké, ale které ženské to mají s námi lehké? Vašek se nám vyzpovídal, kolik už má za sebou těch by-passů, také u něj seděla jeho rovněž méně pohyblivá manželka. Byl dalším šťastlivcem, který prodal zrestituovaný objekt (snad dokonce zámek) v Loděnicích u Berouna. Měl s tím dlouhá léta starosti, než se toho zbavil. Ale oba – on i manželka – jsou celé dny pouze ve svém bytě na invalidním vozíku. Občas si voláváme a referuji, co dělá nás zbývajících 12 (z toho tři už nemohou mezi nás chodit, on je mezi nimi), tedy vlastně devět se nás schází už třetím rokem v hotelu Svornost v Dolních Počernicích. S Oldou jsme se loučili v roce 2003.
Mám založena úmrtní oznámení od pozůstalých, kteří uznali za vhodné mi je poslat. Na každé jsem za nás všechny spolužáky a abiturienty OAK posílal kondolenci s dopisem i vzpomínkami na našeho zesnulého spolužáka. Byli jsme kolektivem na život a na smrt. Vždy jsme svým zemřelým spolužákům věnovali na svých setkáních tichou vzpomínku, ale také jsme si zavzpomínali, co všechno jsme spolu kdy prožívali. O některých z nich už jsem se zmínil, tak ještě o těch, kteří by neměli být zapomenuti:
Josef Bělohradský přišel jednou na naši sešlost a každému nabídl hrušku – solanku. „Kluci, mám jich na zahradě u Berounky půl tuny. Co s tím, nechcete si přijet?“ O jeho tragickém a smutném konci jsem sepsal povídání podle vyprávění jeho ženy. Ranila ho mrtvička, dlouho otálel jít k lékaři, jeho manželka zavolala sanitku, odvezli ho, Aleut bylo pozdě - ztratil paměť, postupně mu vypověděly službu všechny jeho tělesné orgány, ležel v nemocnici v Londýnské ulici, ale všechna péče jeho ženy a jeho syna, kteří chodili Josefa krmit, umývat a převlékat, za půl roku života-neživota skončila v roce 2006. A to ještě předtím, než ho ta mrtvička potkala, hrál tenis s Čechoameričankou Martinou Navrátilovou v Řevnicích, kde má rodiče a vlastní kurt.
Premiant naší třídy Jiří Beneš byl velmi skromný, pracovitý a pomáhající spolužák. Všichni jsme jeho přednosti v učivu uznávali, měl z nás výbornou, snad nejlepší paměť, a to téměř ve všech předmětech. Myslím, že za celá studia nepoznal, co to je horší známka než dvojka, maximálně trojka. Vystudoval OAK s vyznamenáním, šel studovat hned po válce Vysokou školu obchodní, získal dva akademické tituly. Naše přátelství se upevnilo v době, kdy jsem začal po vynucené přestávce znovu působit jako novinář. Jirka v té době byl výzkumným pracovníkem strojírenského technickoekonomického ústavu, jemuž velel věhlasný Jaroslav Jirásek. V té době jsem neznal nikoho chytřejšího a s takovým světovým přehledem, než byl on. Poznal jsem ho velmi záhy, když se vrátil z mezinárodní konference o řízení, a měl s ním pro Hospodářské noviny rozhovor. Sám se mne potom zeptal na Jirku Beneše, že se známe, o tom věděl. Jirky si moc vážil a kromě něj mne doporučil ke spolupráci ještě mnohé další. Většinou jsem je ke spolupráci získal (J. J. Čamra, Vladimír Stibic a někteří další), ale na dlouho jsme se všichni navzájem odmlčeli – po srpnu 1968 emigrovali, sám jsem přišel o své místo v Čs. televizi. S Jiřím jsme absolvovali několik služebních cest po našich průmyslových podnicích. Měl na starosti uplatňování moderních pokrokových metod ve vynalézání (tvůrčí kreativitu), posléze se stal naším specialistou a patentovým inženýrem, který jezdil na zasedání Mezinárodního patentového úřadu v Haagu.
V letech mých existenčních problémů přišel s nápadem vydávat edici o novém myšlení, a to v jednom institutu, který ještě v době abnormalizace přežíval. Věděl, že se na mne může spolehnout, redigoval jsem s chutí, ovládal jsem zakrátko tehdy aktuálně zaváděné mezinárodní jednotky (v životě jsem se tolik nenamakal jako při převodu všech těch koňských sil, jak se hemžily v rukopisech našich autorů, v textech podniků a ústavů, pletly se jim jouly s kaloriemi), čeština a stylistika mi nikdy nečinila potíže, encyklopedicky jsem se vybavoval už jako student. Takže jsme s Jiřím sjednávali spolupráci s potenciálními autory, zredigoval jsem celkem 22 publikací o tvůrčím myšlení. A ještě jsem pro nás ústav získal kšeft, všechny se tiskly v naší detašované tiskárně.
Po sametové revoluci v listopadu 1989 jsme s Jirkou stáli u zrodu nového fenoménu v našich průmyslových a technických dějinách: po amerických a západoněmeckých vzorech jsme u nás založili Společnost vědeckotechnických parků, další Společnost pro transfer technologií, až posléze pro velký zájem mezi vědou, výzkumem a podnikatelskou praxí jsme založili Asociaci inovačního podnikání. Deset let jsem řídil stejnojmenný časopis, který vychází dodnes. Škoda, že už nám nebylo dopřáno společně vydat Encyklopedii vynalézání (mám zpracován přehled světových a našich vynálezců), Jiří těžce onemocněl, léčili ho kortikoidy, užuž se zdálo, že všechno ve zdraví přečkal. S jeho ženou Vandou jsem se také poznal, Jirka byl s manželkou nejednou v Obříství u mne na chalupě, já u něho v pěkném rodinném domku v Čimicích. Měli jsme toho vždycky tolik na srdci! Odešel v listopadu 2004.
Zážitky ze svého působení v Mongolsku jsme rádi poslouchali od našeho nejstaršího spolužáka – Vildy Dvořáka. Ovládl dokonale své řemeslo klempíře, instalatéra, zámečníka, izolatéra. Takže ho podnik Stavební izolace poslal do naší tehdy spřátelené země. Vilda se odtud vrátil, měl našetřeno, ale přesto chodí dál do zaměstnání - v Mitasce je vyhlášeným všeumělem a chodí se k němu ostatní radit. Navíc v Psárech u Prahy mají zahradu s novou manželkou a poslední dva roky – nevím, jak si to zasloužím – na mne pamatuje se zahrádkářskými výrobky – hlavně zavařeninami, okurkami a na vánoce s bramborovými „rohlíčky“ do salátu. Má moc příjemnou manželku, obě naše ženské si rozumějí. Ono zas těch příležitostí tolik není, to spíš my s Vildou jsme spolu aspoň při těch sešlostech, kam mě vozí autem i nazpět, protože tady v Malešicích, kde bydlím, má provdánu dceru.
Je asi jediným z naší třídy, který má ode mne téměř všechny moje vydané knihy – od listopadu 1989 jich je dvacet, letos mi vyjde jednadvacátá. Škoda, že Vilda špatně slyší, takže nevím, kdy mi rozumí, co říkám anebo to dělá tak, že rozumí nejen mne, ale i ostatním. Prý ta naslouchátka nejsou k ničemu. Ale řídit auto umí ještě s přehledem. Z korespondence mám od něho jeden srdečný pozdrav – odkud asi – z maďarské Pésci (má tam nějaké předky a příbuzné). V květnu 1985 mi oznamoval, že naší sešlosti se určitě zúčastní.
Tonda Jeřábků patřil k těm, kteří se rovněž výborně učili, měl krásný rukopis a hlavně upřímné srdce venkovského kluka z Máslovic, odkud k nám do Obříství nejednou přijel na kole. Pomáhal nám i při žních o prázdninách. V pozdějších letech jsem na něm vyzvídal o provozu vodárny a úpravny vody Podmoráň, která patřila kladenskému podniku Poldi. Napájela se vodou z Vltavy, což byl předpoklad hutní výroby vůbec – 150 litrů za sekundu vltavské vody se tu zpracovávalo. Výškový rozdíl mezi hladinou Vltavy a hutí Poldi v délce téměř 20 kilometrů měla na starost hned tři výtlačná čerpadla ve strojovně, kde Tonda pracoval. V letech 1960-63 byli nuceni postavit novou vodárnu, množství vody se v ní zvýšilo na 300 litrů za sekundu, vypomáhal havarijní zásobník vody v Kročehlavech a celková kapacita v letech, když mi tohle Tonda v roce 1989 vyprávěl, činila již 600 litrů za sekundu. Byl na to pyšný. Jak to s tou vodárnou vypadá nyní, nemám zdání. Poldovka je rozprodaná, spousta provozů zavřena. Pravděpodobně – jak to v podobných případech bývá i v jiných podnicích – slouží takové zařízení k výrobě a dodávkám užitkové vody a k zásobování měst a obcí. Už se na to milého rozšafného Tondy nemohu zeptat. Přesně v tom roce, kdy „jeho vodárna“, v níž sloužil téměř celý život - v roce 1989 - slavila výročí, tak krátce poté odešel v tichosti. Jak mi o ní s takovou zasvěceností vyprávěl! Dosloužil spolu s ní.
O Zdeňku Hořánkovi (ročník 1924) bych mohl napsat faktografický román, kdyby se mi neztratily všechny jeho dopisy, které mi pravidelně téměř jednou týdně asi dva roky posílal z Reichu, kde byl nasazen. Odklízel s dalšími trosky po vybombardovaných městech a fabrikách, navazoval tam přátelství se stejně postiženými, svěřil se mi s dobrodružstvími s Němkami, které měly muže na frontách, našim klukům podstrojovaly, uháněly je, líčily na ně všelijaké nástrahy, zvaly je domů do bytů. Tak o tohle počteníčko jsem bohužel přišel – těch dopisů bylo nejméně padesát, pořádný „štos“, sepnutý stužkou.
Byl to jednak další vynikající premiant, učil se s bravurní lehkostí, jeho potutelný úsměv svědčil spíše o jisté pokoře, kterou jeho tvář také bezelstně vyzařovala. Nepamatuji si, že by se Zdeněk „vytahoval“ nebo dělal „hogo-fogo“. Nebýt jeho pomoci s kupeckými počty, z nichž mne a Vaška Loskotů nechal profesor Klančík propadnout a dělat si po prázdninách reparát, asi bychom ten předmět nikdy nepochopili, ale dokonce my jsme k němu našli svůj vztah. Stačila zmínka před Klančíkem, že nás doučoval Hořánek - a už nás vůbec dál netrápil.Takovou měl autoritu Zdeněk u svých profesorů! Útočiště u něho hledalo více kolegů i v ostatních předmětech. Miloval italštinu, kterou se učil u profesora Riccardo Finziho. Jak rád zpíval při našich sešlostech, znal také kdejakou odrhovačku, ale i naše národní a lidové písničky. Pocházel z přemyslovského Žalova za Prahou, odkud denně dojížděl z roztockého nádraží.
V Senohrabech má letní bydlení Vašek Kubíků, ekonomický inženýr, který poznal jak z nás málokdo, co to je administrativně řídit z centra naše hospodářství. Pracoval totiž celá dlouhá léta na Státním plánovacím úřadu, znal do mrtě všechna ta „zvěrstva“, kterými naše ekonomika procházela. Ale zpět k těm Senohrabům. Když byla vytopena v srpnu 2002 naše obec Obříství, byla to obec Senohraby, která nám přispěla svou charitativní sbírkou a finanční pomocí. Díky právě Vaškovi. A když se dozvěděl, že můj rodný dům musel být z moci úřední zdemolován, litoval mě a ještě víc mu bylo líto, že jsem z těch charitativních prostředků nedostal ani korunu. Neměl jsem totiž v obci trvalé bydliště, drželi jsme si s manželkou stále náš pražský byt a zařizovali na chalupě vše tak, že se do Obříství jednou odstěhujeme “na stará kolena“. Dokonce tu zimu před povodněmi jsme si chtěli vyzkoušet výhody našeho plynového topení, za něž jsme zaplatili 150 000 Kč, a také zjistit, kolik nás ta topná sezóna stála a vůbec… Chystali jsme si jet na Mělník zvýšit sazbu pojistného, i to jsme propásli.
O Václavu Loskotovi už jsem cosi sepsal. Znali jsme se ještě z měšťanské školy, v Obříství, kam denně dojížděl z vedlejší vesnice - z Chlumína, který byl kdysi městysem. Ale zavinili si to sami ti “pávoškubci“ (jak se Chlumíňákům, od pradávna říkalo, protože jednou ze msty oškubali panu správcovi statku dva pávy – páva i pávici), protože všechno prohádali ve věčných sporech, že se jim vyhnula železniční trať obloukem (Neratovice-Kralupy nad Vltavou), třebaže nádraží se jmenovalo či jmenuje dosud Chlumín, ale z vesnice to mají nejméně tři kilometry daleko. Za toto všechno pochopitelně dobromyslný Václav nemůže a nikdy nemohli ani jeho předkové.
O jeho skonu mi poslala dopis v březnu 1994 jeho žena Vlastička. Bydleli v Kralupech nad Vltavou a Václav dojížděl za prací do Kladna, potom do Velvar. Dotáhl to až na ekonomického náměstka ředitele podniku Kovošrotu. „Vrátil se od lékařky, kam chodíval na kontrolu tlaku. Nechtěl ani obědvat, že si jde lehnout. Nedalo mi to, za chvíli jsem se šla zeptat, zda něco nepotřebuje. Byl to pro mne hrozný šok – ta hrůza, on byl mrtev! Okamžitě přivolaná lékařka mu již nemohla pomoci. Mozkovou příhodu už prodělal před třemi lety, ale chodil potom dál do vrátnice jako důchodce. Zůstaly určité komplikace, které ho rozčilovaly. Také si měl snížit nadváhu, dostávala jsem co proto i já od jeho lékařky. K tíživé situaci mu přispěla událost, že se rozvedl jediný náš syn. Stavěl vilu a jeho mladá žena si našla jiného. Byla to hrozná doba, to nikdo nepochopí. O to horší je to teď vše pro mne. Samota je hrozná. Pohřeb byl jen v úzkém kruhu rodinném.“
Ještě jeden Tonda byl ve třídě – Mžourek. Znal jsem ho velmi dobře, bydlel zprvu na Mělníce, odkud také jezdil do Prahy autobusem. V Klubu veslařů mělnických byl jeden čas (v pozdějších letech) dokonce předsedou. Pracoval na podnikovém ředitelství podniku Mototechna v Praze, byl dokonce vedoucím finančního odboru, takže známost s inženýrem Jirkou Skuhravým, který působil na ministerstvu financí, byla pro něho velkou pomocí. Rád na ni vzpomínal.
O jeho příbuzném Aloisi Mžourkovi jsem sepsal malý medailón – heslo do své encyklopedie Kdo byl a je kdo na Mělnicku, Kralupsku a Neratovicku (vydalo nakladatelství Libri v roce 2006). Byl synem cihlářského dělníka, v armádě to dotáhl na pilota leteckého pluku v Milovicích, ale v roce 1939 odtud emigroval a stal se účastníkem čs. zahraničního odboje, sloužil u královských leteckých sil RAF ve Velké Británii. Podnikal nálety na německá území, v roce 1944 havaroval pro poruchu v letadle a zahynul spolu s dalšími pěti čs. letci. Jeho žena byla radiooperátorkou v RAF. Po válce se vrátila na Mělník. Myslím, že to byla Tondova teta. Už jsem se ho na všechny bližší podrobnosti nemohl zeptat, když jsem to heslo dával dohromady. Zemřel záhy – v roce 1991.
Olomouckému Raimundovi Panákovi bylo 77 let, když v září 2002 přišlo ono přesmutné oznámení. Byl mezi těmi, kteří mívali vždy dobrý prospěch, rád se učil a jeho kaligrafické písmo (k němuž jsme byli ostatně všichni vedeni v hodinách krasopisu) bylo přímo vzorové. Mám od něho v dokumentaci všechny jeho omluvné dopisy, nesloužily mu nohy, později i srdce. Bydlel ve středu města v Olomouci, ale jeho nemoc a finanční poměry ho donutily vyměnit byt, který měl ve 3. pochodí bez výtahu. Přestěhoval se do paneláku na předměstí města, v němž byl výtah. Na dlouhou cestu do Prahy už se nemohl vydat. Přitom se na ta setkání vždycky těšil jako malý kluk. Od roku 1989 byl v invalidním důchodu, pracovat nikam nechodil. Měl tři vnučky a jednoho vnuka. „Na společně prožitá školní léta se zapomenout nedá…“, psal mi v jednom omluvném dopisu. Nikdy se nezapomněl omluvit a pozdravovat všechny kluky.
Otta Piffl - dokud mohl, tak ho alespoň přivezla manželka na naši sešlost. Oslepl. Vždy se omlouval. Ještě vzpomínám, jak sliboval, že se cestou na svou chalupu někde na severu Čech, zastaví u mne na chalupě v Obříství. Chtěl si vypůjčit novinové výstřižky článků, k nimž mi za války kreslil titulky nebo jiné ilustrace. Milý Otto, od srpnových záplav v roce 2002 jsem bez rodné chalupy. Voda vše vzala.
Naše milovaná profesorka Alena Bernášková ►
Číst hieroglyfy Vlasty Přibyla můžu snad jenom já, kterému prošla za život nejméně tisícovka všelijakých rukopisů. Vždycky jsem si nad těmi dopisy říkal, jak to Vlastík dělal v krasopisu? Byl si toho vědom, protože mi v dopisu z prosince 1997 píše: „Na nátlak manželky se konečně dostávám k odpovědi na Tvoje všecky zprávy a dopisy. Pokouším se psát tiskacím písmem, protože normální písmo po mne přečte jen moje žena. Jinak mám tři děti, čtyři vnoučata jedno pravnouče. Většinu času poslední dobou trávíme na pohřbech svých příbuzných. Ale naše řady taky řídnou, ale kamarád nejstarší Vilda zůstává! Zcela náhodou jsem potkal Jirku Vegera v Plzni i s jeho paní. Oldu Kořana jsem viděl při služební cestě v Ejpovicích a vzpomněl jsem si, jak mi za války přenechal klobouk se zlatou stuhou. Ještě si pamatuju na Emila Felixe a Česťu Řeháka (měl prima gramodesky k tanci i poslechu) na chatě u Berounky. Ještě později s Jardou Štípkem a Pepou Bernáškem (bráchou naší Aleny), opět na chatě u Vildy. Ale to všechno odnes čas. Už nejsme děti, ale dědci. Proto bychom měli trávit co nejvíce času s dětmi, udržet moč a tužku a dbát, aby nám do poklopce nelítaly mouchy nebo včely. Zdravím všechny dědky!“ Uf, i Tvoje „tiskací“ písmo, milý Vlastíku, stojí za hovno! Za tu dobu, co tohle opisuji z Tvého dopisu, měl bych přečtenej román! Ale byla s Tebou vždycky sranda, žádnou jsi nezkazil, pokud jsi s nějakou nepřišel sám.
S naším zemědělským inženýrem Jaromírem Skořepou (dojíždí pravidelně a poctivě z Chodova u Karlových Varů) není radno se pouštět do odborných debat. Stačí mu v diskusi tak ještě “statkář“ Bohouš Karbanů. Přece jen nějaké dopisy také od něho mám. V jednom z roku 1994 napsal: „Mnoho již od současné situace nemůžeme očekávat. Osobně nejsem se situací, jak u nás, tak mimo nás, spokojen. Pozitivní lidské vlastnosti se ze společnosti vytrácejí rychlým tempem. …“ a v dalším dopisu o rok později jakoby navazoval: “Jsem přesvědčen, že v lavicích nám bylo rozhodně lépe, i když situace nebyla zrovna růžová, ale hlavně jsme byli mladí a očekávali jsme, že životní perspektivy nám ty válečné těžkosti vynahradí.“ A ještě jeden dopis, jediný za celou naši éru, kterým se Jaromír omlouvá: „Měl jsem na návštěvě vnuka, je trvale v západním Německu, tak jsem ho využil na práce, které na zahradě a na domě jsou.“
Naše vrchnost vehementně usiluje o to, aby se nám fyzicky krátil prostor. Nedovedu si představit, jak by vláda dala dohromady rozpočet, nemít nás 2,5 miliónu důchodců, aktivně přispívajících největší částkou, protože všechno, co dostaneme od státu, hned zase vracíme v poplatcích všeho druhu, což aktivně umožňuje ekonomický koloběh. Ano, 2,5 miliónu potřebných obyvatel aktivně ovlivňuje tržní ekonomiku. Největší tragedií každého režimu stejně zůstává, že zloděj okrádá zloděje, tam je začátek konce. Nechám těch úvah, protože si uvědomuju skutečnost, že z pastoušky nelze v krátké době udělat pětihvězdičkový hotel. Restaurátoři pastoušky to každodenním počínáním jenom potvrzují…“, tak to je jedna z filozofických a ekonomických úvah bodrého Jardy Skořepy.
Duší dobrou a organizačně zdatnou je náš Jirka Skuhravý. Zpočátku jsem funkci svolavatele, tajemníka, obstarával, dokud jsem byl ještě zaměstnán, ale od jisté doby tuhle funkci ochotně převzal Jirka, protože si stále udržuje nějaký ten „vedlejšák“. Také ho postihly zdravotní neduhy, psal nám z Karlových Varů v červnu 1989, kde si ty své zažívací trable doléčoval. Ale už v březnu 2001 rozeslal nám všem moji depeši: „Milý Jirko, posílám seznam a chceš-li zorganizovat setkání, ujmi se toho. Já se do Prahy hned tak nedostanu a Ty máš přece jen více možností…“ Nelenil a hned nás svolal do restaurace U Šumavy na 3. dubna 2001. Napsal nám: „Salonek je docela slušný „kutloch“, ve kterém můžeme v pohodě a zcela nerušeně oslavit naše životní jubileum společně s těmi, kteří se již přes tento historický mezník přehoupli v dřívějších letech. Při objednávání salonku jsem uvedl, že budeme jíst, pít a také zpívat, což bylo vzato souhlasně na vědomí…“ Za dva roky bylo po idyle – viz vpředu uváděnou historii našich sešlostí.
Kolikátým premiantem byl Jarda Štípek dnes nedokážu odhadnout. Ale patřil rozhodně do první desítky těch top-studentů naší třídy. Některé z nich už jsem uváděl. Spolu s Jirkou Vegerem a Milanem Vavrouškem byli celí bez sebe, když neviděli naši Alenu Bernáškovou, ona na ně také trpěla. Co bylo dál, nechci domýšlet, ale všem bych přál, aby si s Alenou užili. Milovali jsme ji téměř všichni. O tom jsem již psal v první části, věnované našim profesorům. Jarda byl muzikantem – hrál v jakémsi bandu, jezdil do Karlových Varů vydělat si nějakou korunu na přilepšení. Totálnímu nasazení se jaksi vyhnul a jak mohl, tak i z těch vykládek-nakládek na nádražích dokázal se tiše a nenápadně ztratit. Posílali jsme si navzájem domácí úkoly, kdo v čem byl kovanější, tak poslal tomu, kdo to nezvládal. Mluvím o době školního roku – nejhoršího ze všech 1944-1945. V tom uhelné prázdniny, i jednou za měsíc jsme si jeli do školy pro úkoly a v zimnících seděli dopoledne v lavicích a psali, co všechno musíme zvládnout za učivo, jaké domácí úkoly nás čekají. Naši profesoři se ve třídě střídali jeden po druhém, všem nám stoupala pára od úst, ruce zkřehlé. Všechno člověk vydrží.
Jenom Jarda nevydržel – odešel navždy v roce 1981. Chytil nějakou nemoc na tom Arabském poloostrově, kde se pohyboval sice ve vysoké funkci čs. stavebně montážní firmy v zemích, kde naše republika v době našeho komunistického úpadku stavěla a na klíč dodávala nejrůznější investiční celky. Naposledy byl za námi Na Rybárně. O půlnoci, když byla zábava v nejlepším, přišel za mnou a tiše mi sděluje, že máme otevřený účet, „ať nikdo nic neplatí, nechte to na mně“. Věřil jsem mu, ale co víc: všichni jsme odcházeli se „štandlí“ uherského salámu – tenkrát v roce 1980, kdy bylo všechno podpultové zboží, na krámě byl řezník a za ním prázdný háky na maso. Netušil nikdo z nás, že se tím vlastně ten Jarda s námi takto rozloučil. Za rok už za námi pro nemoc nemohl. Hrnou se mi slzy do očí, kolegové, věřte mi, když toto píšu. Jarda byl také jako jeden z mála zasvěcen do tajů ilegální organizace Masarykova kulturní generace, kterou jsem za války tvořil ještě asi se stovkou dalších přátel a známých. Dalším byl Jirka Skuhravý, u něhož jsem v Přerově nad Labem množil naše tiskoviny. Jeho maminka pracovala na Obecním úřadě a večer už tam býval klid.
Baladu ze vzteku sepsal Milan Vavroušek v prosinci 1977. Vyprovokoval ho můj zápis naší sešlosti a blížící se konec roku. Pracoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, na katedře ložiskové geologie. Parafrázuje ty moje veršíky dále uváděné o každém z nás a vtipně dokládá, například: „Plánovat se musí i ten dětský dudlík, to potvrdí vám náš odborník Václav Kubík. …Odpusťte šprýmy, narážky i skryté rány, věřte, že strašně rád jsem tady kluci s vámi… Dovětek sesmolen, včas, až je mi do breku, baladu sepsal jsem hlavně ze vzteku… Pro vysvětlení, moc litoval, že na té naší schůzi tenkrát nebyl. Navždy odešel také velmi záhy – v roce 1984.
Jirka Veger z Hamburku, kam emigroval s rodiči už po “vítězném únorovém puči“ v roce 1948, přijel za námi do Prahy asi dvakrát. Poprvé si ho pamatuji z Kriváně, jak nám „zavostalejm Čecháčkům z bejvalýho komunistického vězení“ vyprávěl, že má 16 000 marek důchodu. Pracoval v tom přístavním městě v energetickém rozvodném podniku celý život, kdy na jeho budoucí důchod přispíval podnik, další třetinu si ukládal a poslední třetinu mu platil stát – to jsou tři složky, z nichž se tam skládá penze. Důchod se říká jen v našich postkomunisteckej zemích. Když domluvil, tak jsem si zažertoval. „Kluci to je fajn, dneska nám tu outratu platí Jirka…“ On se na mě tak nevěřícně podívá a vece: „Jenomže já jsem si sebou nevzal tolik peněz, víte kamarádi…“ „Takže ani malého prcka becherovky nezaplatíš?“ Sešlo se nás tam tenkrát osmnáct. Dodnes si to pamatuju. Jirka nereagoval, jako že to v tom hluku přeslechl a prohlížel nápojový lístek. Mezitím šel kolem vrchní, kývnu na něj a objednávám na svůj účet 18 malých prcků becherovky. Všichni jsem tu trapnou situaci spláchli. S Jirkou to ani nehnulo. Ale on byl vždy takový, dokázal se za všech situací ovládat. Pocházel z podnikatelské rodiny, jeho otec měl v Libni lihovar. Byl vzorně vychovaný. Můj dojem: z té řady našich premiantů se vždy vylučoval. Mnohdy dával najevo tu svou rodinnou „noblesu“ tak okatě, že nezbylo, než to přehlížet. Jednou ho v Hamburku navštívil Jirka Benešů. Bydleli ve vile, v níž měla jeho manželka stomatologickou ordinaci. Také Jirkovi spravila asi tři zuby. Hned po příjezdu na několik dnů, položil Jirka Veger druhému Jirkovi na stůl peněženku s jistým malým obnosem. „To máš na přilepšenou, co tady s námi budeš, aby ses necítil jak chudej příbuznej…“ Jirka zpočátku nevěděl, jak zareagovat. Nechtěl ho urazit (ale z Vegerovy strany to svým způsobem bylo určité ponížení). Jirka to tehdy spolkl, když šel do města, vždycky milostivé paní Vegerové koupil kytku, aby to jiným způsobem vrátil. Oba manželé to přijímali jako zdvořilost a samozřejmost. Když tu byl Jiří Veger podruhé, sešli jsme se u Zlatých andělů, tam jsme se společně fotili, či spíše fotil nás Olda Kořan. Na snímku je také Jirka Veger a mnozí další, kteří už dnes mezi námi nejsou. Myslím, že dvě noci spal u Jirky Beneše. Z Německa přivezl Vandě Benešové jakousi maličkost za pár marek a když se rozhlédl po jejich pěkně udržované zahrádce u čimické vily, prohodil jaksi omluvně: „Vidím, že bych nosil sovy do Atén, kdybych chtěl Tvé paní nosit kytičku, jaks´ to dělal Ty u nás v Hamburku…“ Jirka Beneš byl od té doby ještě několikrát v Německu, ale za Jirkou Vegerem už se nikdy nezastavil. Podávám vše tak, jak mi to Jirka vyprávěl. Z Hamburku mi došlo na formátu A6 strohé oznámení, že Jiří Pavel Veger, Ing. t.t.H. Prag, zemřel 6. října 1997. Podepsány manželka a obě dcery: Dr. Beluse Veger, Dr. Dana Veger, Dr. Hana Veger. Rozloučení v kruhu rodinném.
Básnivou múzou byl políben Jiří Žaloudek: Vomlouvám se u všech všudy, nějak mi nevyšly dudy, ani čas, chytám plány za ocas! Jako všude ve fabrice nemůžu snad nikdy více dávat dary republice, nežli koncem roku sakra. Tak na mě nečumte spatra, když plán plním, dřu a blednu na Silvestra, ještě v lednu, takže času málo maje a fabriku proklínaje, jsem se nemoh dostavit. Chtěl bych to však napravit, a přivést sebou, sláva, i Matějku Vratislava. Do mládí se s vámi vrátit, rutinu dnů všedních zvrátit, popít víno, dát si špek. Mirku, napiš! Žaloudek. To byla kamarádská dvojka s Vráťou Matějkou, vzpomeňte si, kluci, oba nosili kolem krku uvázaný červený šátek s bílými puntíky. Profesora Kněnického to jednou tak nadzdvihlo, že šátky při tělocviku museli taky jednou sundat a už jim je nechtěl vrátit.
Naposledy jsem si nechal Slavomila Bareše a Josefa Weisera. Oba byli od mládí tělesně postižení, z mnoha činností vyřazení, komplex méněcennosti v sobě nedokázali potlačit. My byli pořád samá sranda, oni vše jen zpovzdálí sledovali. Za Pepíkem Weiserů jsme se jednou vypravili k němu domů, když byl dlouhodobě nemocný. Dodnes si pamatuji ten dům v Norské ulici kdesi ve Vršovicích, bylo kolem svatého Mikuláše, udělali jsme takovou punčochu s čokoládou a pomeranči (které jsme, ani nevím jak, tenkrát sehnali). Pepík byl dojatý, maminka nám uvařila horký čaj a dala nějaký zákusek, asi už vánoční pečivo. Najednou ten Pepík roztál a chlubil se nám svými alby, co všechno sbírá: kromě známek také různé odznaky, kresby a pozoruhodné fotografie z novin a časopisů, dokonce si opsal naše vtipy, které vyslechl, asi se jim zasmál, ale pak si je doma v tichosti napsal do notesu. Tak jsme se některým rádi všichni zařehtali. Vůbec ale nevím, s kým jsem u něho ještě byl, i když na tom tolik nezáleží. Přece jen jsme na tom Pepíkovi potom pozorovali jisté zlepšení v komunikaci s námi ostatními. U Bareše se nám nic podobného nepodařilo. Zemřel mlád ve 20 letech hned po válce. Pepík v roce 1981.
Nejsmutnějším příběhem byl osud Karla Choceňského. Blížily se naše maturity, byl už červen 1945, šli jsme všichni k fotografovi, aby nám udělal pěkné fotky na třídní tablo. Karel se tenkrát nabídl, že od nás všech peníze vybere a fotografovi je zanese. Nebylo jich rozhodně málo – určitě kolem několika set. Nastalo období maturit v září 1945 a všichni jsem se ptali po Karlu Choceňském, co je s naším tablem. Ale jakoby se po něm země slehla. Ani nevíme nikdo z nás, jestli tu maturitu vůbec skládal. Byla jsme jediná třída, která neměla své tablo, nemáme společnou fotku nás všech dosud. Karel Choceňský se mezi námi už ani potom nikdy neobjevil. Chodíval ještě se Zdeňkem Fraňkem, i ten mezi nás nechodil. Asi v tom „jeli spolu“. O Karlovi jsme se pak zcela náhodně dozvěděli, že spáchal v roce 1948 sebevraždu - doma se zastřelil. O Fraňkovi nevíme vůbec nic. Byli to oba průměrní študáci, zdrženliví, také se žádných našich akcí moc nezúčastňovali. Spíše tajnůstkáři. Nevíme, co se na nich tolik „podepsalo“…
BUĎTE ZDRÁVI, KOLEGOVÉ!
Tak jsem dlouhá léta nadepisoval své dopisy nejen s pozvánkami, ale také s referáty pro ty, kteří nemohli přijít. V jednom takovém „pismu“ jsem si s každým jménem tak trochu pohrál, abych vystihl charakter či typickou vlastnost jmenovaného: Z basketu mám vytahaný pracky. Josef Bělohradský. U nás doma jsme furt čtyři. Beneš Jiří. Lepší večerní než ranní vláha. Jiří Bláha. Kancelářským strojům věrný zůstává vždy Zdeněk Černý. Není nad slušný příjem. Dvořák Vilém. Pánové, moment, skočím pro džbánek. Zdeněk Hořánek. Dycky jsme bejvala banda. Josef Janda. Tak žiju od oslav do oslav. Jedlička Miroslav. Mám řemeslo sakramentský. Antonín Jeřábek, vodárenský. Na svém statku nerad něco babrám. Bohumil Karban. Miluji lůžka měkká, hebká. Zdeněk Kepka. Sekám jak za mlada - čumí i polda. Kořan Olda. Plánovat se, kluci, musí. Už se mi to taky hnusí. Ale chtějí to Rusi. Václav Kubík. Raději zabíjačku nežli dort. Ladislav Ort. Nejvíc ze všeho se tady chlastá. Přibyl Vlasta. Už zas nemám ani fous. Karel Rous. Já to nepsal, v tom je ňákej fígl. Miron Sígl. Nejedna už se mě bála. Starší Miloš Skála. Nevím, kterou jsem měl radši. Skála Miloš, mladší. Akáda jsme byla sveřepá. Jaromír Skořepa. Finance vám, kluci, všechno napraví. Jiří Skuhravý. Už jsem vás neviděl nejmíň tři roky. Zdeněk Široký. Povím vám z Damašku taky jeden klípek. Jaroslav Štípek. Vždycky je mi líto prázdnejch flašek. Trouška Vašek. Zve vás všechny hospůdka i žena milá. Vančura Míla. Rád jsem to šeptal Aleně do oušek. Milan Vavroušek. Nemůžu se dočkat těch Ortových žranic. Emil Zajíc. Ještě nás zbývají poslední čtyři: Fořt, Lukeš, Mžourek a Žaloudek Jiří. Na nás dva jste zapomněli: Řehák, Weiser – teď jsme celí! Ještě víckrát jsem si zaveršoval: Aby nám zas bylo líp a foukalo to ze všech dírek: sem tam sranda, ňákej ftip, rád sepíšu. Sígl Mírek.
První dopis, který jsem rozesílal, byl psaný v lednu 1955 na stroji (počítač jsem si pořídil až v roce 1991!) a připomínal jsem 10. výročí od našich maturit, navrhoval dokonce vydávat společný rozmnožovaný zpravodaj, něco na způsob někdejšího „Šprta“. Ten jsem založil na OAK v roce 1943, ale pohnuté další události nedovolily vydat než asi dvě nebo tři čísla. Z adres jsem si vzpomněl na Ottu Piffla, který byl v té době majorem čs. armády v posádce Lázně Teplice, dalším byl Jiří Skuhravý z Přerova nad Labem (ten se jistě neodstěhoval, uváděl jsem v poznámce) a pak ještě Miloš Skála, který byl zaměstnán na norském velvyslanectví v Praze. Se svým dopisem jsem se obrátil na spolužáka Luďka Fořta, kde jsem při našem prvním setkání zapomněl své desky se vzácnými relikviemi.
Další „Buďte zdrávi, kolegové! pochází z roku 1975, kdy jsme našli asyl u Míly Vančury v jeho hospůdce v Mánesově ulici v Praze 2. Josef Janda byl zrovna stižen infarktem na tenisovém hřišti a už byl z nemocnice doma na Proseku, Čestmír Řehák byl vedoucím pracoviště vědeckotechnického rozvoje v podniku ČKD Polovodiče, v jehož pankráckém sídle jsem ho také navštívil. Roman Urban vzpomínal na svůj 14letý pobyt v Jugoslávii a „pil tak, až se upil k roztomilému brblání“, Pepík Weiser byl v ambulantním léčení se srdcem a Láďovi Ortovi jsem připomínal jeho slib o venkovské zabijačce, na kterou nás má pozvat.
V roce 1980 jsem považoval Vladimíra Duška na základě mylné informace, za zemřelého, ale skutečnost byla jiná: má za sebou těžký infarkt, je v invalidním důchodu, a podle lidové pranostiky by zde měl žít ještě dlouho. Což se téměř vyplnilo, žil až do roku 2003.
Chystalo se mnoho z nás na rok 1986, kdy jsme slavili své šedesáté narozeniny (celkem 26 spolužáků se narodilo v roce 1926, to se snadno pamatuje). Duo harmonika Jiří Skuhravý a vozembouch Josef Janda se při našich setkáních osvědčilo, jak jsme byli svědky 31. května 1986.
V revolučním listopadu 1989 nás bylo 32, když jsme se krátce předtím rozloučili v motolském krematoriu s Tondou Jeřábkem. Svěřoval se nám ještě kdysi s tím, jak pomáhá synovi s výstavbou rodinného domku. Se zhoubnou chorobou zápasil od jara. Za všechny jsme se s ním přišli rozloučit v sestavě Karban-Kepka-Kubík-Sígl-Skála starší, abychom pak ve smíchovské restauraci U Holubů vzpomínali na všechny ostatní. Koho by nás tehdy napadlo, že to bude jednou vykřičená hospoda, kde se budou zatýkat bossové pražského podsvětí a lehké děvy. Máme odtud fotografii, na které je ještě Miloš Skála, starší, protože v roce 1991 zemřel. A mezitím se žádné naše setkání nekonalo. Měli jsem všichni plno existenčních porevolučních starostí.
50 let od skončení studia jsme slavili v restauraci U Zlatých andělů v Praze 1., Celená ulice. Zde jsem měl totiž dobré známé, scházel se tu Klub sběratelů kuriozit, jehož jsem členem a kde jsme společně Láďou Kochánkem, českým Guinessem, rozvíjeli nesčetné aktivity. Na snímku z tohoto setkání se dochovala Kořanova fotka, je nás na ní 15, Olda nás fotil, fotky dal udělat pro každého z nás. Každému jsem předal rozmnožený spisek „Neuvěřitelných 50 let od našich maturit“. V květnu 1997 v Syndikátu novinářů ČR jsem každému nabídl svou knihu Generace 45 o životě a práci v redakci Mladé fronty v letech (1945-1950).
55 let od maturit jsme mohutně oslavovali v restauraci Klubu techniků na Novotného lávce v Praze 1 s výhledem na Vltavu a Hradčany. I toto místo jsem pro naše sešlosti objevil, protože jsem sem chodíval do sekretariátu Asociace inovačního podnikání, kde jsem řídil její periodikum. Na pozvánce jsem použil motto jednoho klasika: „Staré dřevo k spálení, stará kniha ke čtení, staré víno k pití a starý přítel k vyprávění…“
V listopadu 2001 ještě U Šumavy (kam jsme zvali dopisem spolu s Jirkou Skuhravým – čas prchá jak splašená mrcha a zima na krku…) jsem ze sešlosti ostatním oznamoval, že Otta Piffl po mozkové příhodě přišel o svůj zrak, Jirkovi Benešovi, který měl za sebou intenzívní čtyřměsíční léčbu těžké choroby (myastenie) jsme poslali dopis s veršovánkou: „Všechny chmury musí stranou: živé nás už nedostanou!“ V prosinci poté jsme se loučili v krematoriu v Motole se Zdeňkem Hořánkem. Skonal po rychlém postupu zhoubné choroby v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích.
O Velikonocích 2003 jsem rozesílal dopis a v něm sděloval, že nás opustilo již 25 bývalých spolužáků. Z těch, co chodili, byl v té době nejčilejší Vilda Dvořák (instalatér v pražské Mitasce), Pepík Bělohradský se dokázal ještě ohánět svou tenisovou raketou, Jaromír Skořepa byl také při síle a jezdí až z Chodova u Karlových Varů, Jirkovi Skuhravému zemřela před časem žena. Sám jsem byl postižen loňskou srpnovou povodní, kdy ve smrduté vodní hladině o výšce dvou metrů přišel vniveč můj rodný dům. Pán Bůh nás zkouší dál, co vydržíme… Posílal jsem tento pozdrav ještě Vláďovi Duškovi do Jablonce nad Nisou, Mirkovi Jedličkovi do Benešova u Prahy, Vlastovi Přibylovi do Plzně, Vaškovi Trouškovi do Loděnic u Berouna a dvěma Pražákům – Mílovi Vančurovi a Miloši Skálovi, mladšímu.
V říjnu roku 2006 jsem pro všechny sestavil další text s titulkem čísla „80“ (1926- 2026), protože většina z nás dosud žijících se právě v tomto roce dožila 80 let. Jiří Skuhravý – jeden z jubilantů složil pochod abiturientů 4. A OAK na melodii písně Františka Kmocha My Češi jsme muzikanti. Zpívá se v ní:
Když se tady v Počernicích sejdem pospolu, tak nás sedí už jen devět okolo stolu. To nás bylo čtyřicet šest, chlapci jako květ, ale ty už nikdo nikdy nezavolá zpět.
Tak si dáme něco k pití a taky k snědku, když tu mají vždycky něco pro nás pár dědků. Ale chlast a děvky to už nás neláká, vždyť jsme přece super třída čtvrtá „A OAKá“.
Refrén Karlínská akáda – to je naše mládí. Na karlínskou akádu vzpomínáme rádi. Karlínská akáda, karlínská akáda, vždycky byla, je a bude naše akáda!
Ujalo se povídání o tom, co je to štěstí. Nuže: v pěti letech - nenačůrat si do kalhot. V 15 letech – získat řidičák a řídit auto. V 18 letech - mít první sex. Ve 30 letech být ženatý. V 50 letech – mít peníze a užívat si. V 60 letech – mít ještě peníze. V 70 letech být ještě ženatý. V 75 letech – vědět ještě, co je sex. V 80 letech řídit ještě auto. V 85 letech mít ještě přátele. V 90 letech - nenačůrat si do kalhot.
Od roku 2008 jezdíme do Dolních Počernic (buď po železnici Pendolinem nebo autobusem), kde domorodec Bohouš Karban zařídil pro nás salónek v hotelu Svornost. Už je nás jen devět, kteří jsme schopni chůze. Zbývají ještě čtyři, na schůzky se dostavovat nemohou.
TÍMTO ZÁPISEM KONČÍ MÉ VYPRÁVĚNÍ, které jsem sepsal na počest těch dvou výročí, jak je ve svém životě vzpomínáme. Máme za sebou léta malin nezralých i zralých, špatná i dobrá, jak už to tak v životě chodí. A velké množství vzpomínek, které se mi všechny do těchto dvou vyprávění ani nevešly. Každý si je může doplnit po svém. Rádi si je i my ostatní poslechneme nebo přečteme. Snímek ze setkání u Zlatých andělů 18. 5. 1995 |