Josef Fousek: Doba kultů / Setkání s kacířem
Nedávám vinu kultům a jejich zbožňování. Lidé odjakživa uctívají živé „bohy“, klaní se jim, nožkou šoupou, aby alespoň střípek pochvaly a úsměvu zachytili. Kult člověka, to je moc, která opíjí ctitele, pochlebníky, horlivce i fanatiky. Přivádí je do stavu rozzářených očí, – frenetických potlesků, jásotu a stavů okamžitého štěstí.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (2)
Teď by se nejspíš slušelo, abych se zmínil i o tom, co se dělo kolem Semaforu mimo scénu. Je už to víc než pětatřicet let a znáte to, některé, mnohdy nedůležité detaily si pamatujete naprosto přesně a při tom dokážete zapomenout na to, že jste vyhořeli. My jsme nevyhořeli, ale zato byl u nás při návalu sražen jedním divákem ze zdi hasicí přístroj a znehodnotil oděvy dalším deseti. To si pamatuju.
Jaroslav Volf: Pocta H. Ch. Andersenovi
„Roku 1805 - v městě Odense - v ubohém pokojíku žili mladí novomanželé, zamilovaní do sebe až za kraj světa. On byl jen dvaadvacetileté švícko, však povahou vskutku básníkem byl - ona byla jen o málo starší, neznala ani život ani svět a jediným jejím majetkem bylo ryzí srdce. Manžel teprve nedávno stal se z tovaryše mistrem a vlastníma rukama zhotovil si jak vybavení pro dílničku tak i svatební jejich lože.
Ondřej Suchý: Ze začátku Semaforu (4)
Z osmi sešitků, prvních programů divadla Semafor z let 1960 až 1963, vybírám pro tentokrát jen samé kuriozitky a drobné texty. Pamětníci – pobavte se! SEMAFOR NA LYŽÍCH Výsledky závodu: První dojel do cíle Jiří Šlitr ...
Slavomír Pejčoch-Ravik: Znovuobjevení VASY
Byl srpen a psal se rok padesátý šestý, když vplul do části stokholmského přístavu zvané Strömmen mladý muž na nepatrném člunu. Už podle výzbroje – háku, který byl zavěšen na laně – bylo jasné, že nejde o žádného ze stokholmských rybářů. Přesto byl tento muž na jednom z největších lovů historie. Po několika hodinách práce se hák pod hladinou zasekl do nějakého tělesa.
Ivan Rössler: Nevtíravý zpěvák Pavel Bobek
Kdybych měl hledat synonymum, které by nejpřesněji definovalo Pavla Bobka jako člověka, pak bych asi zvolil přídavné jméno „nevtíravý“. A kdybych zase chtěl zpětně hledat argumenty, jimiž bych svoji emotivní definici podpořil, pak bych asi tvrdil, že nevtíravost Pavla Bobka se projevuje nejen v jeho celkové osobnosti, ale v každé jeho části zvlášť.
Josef Čermák: Poděkování za rok, který byl
A přece snad skoro každý z nás má za co děkovat: za nečekaný úsměv, za krajíc chleba, jaký jsme od dětství nejedli, za dopis plný něžných slov, za zasněžené ticho v bezvětrném zimním dni, za příslib jara v prvním stvolu trávy, za ranní rosu na květu, za vysoké letní nebe, za hýřivou paletu barev na stráních po prvním mrazíku, za zasněná jezera a bílé štíty hor....
Milan Turek: Facky i písemné tresty
Lavice v první třídě byly snad ještě z dob Franz Josefa, tabule zmodernizovaná se vytahovala a stahovala, takže bylo možné popsat dvě tabule a z obou číst najednou. Vlevo od tabule visel kříž, vzadu na zdi jsme měli obraz Vyšehradu s Vltavou a smíchovským železničním mostem, ne Hradčany (náhodou?). Školník zatápěl v zimě v kamnech. Každý den jsme se před vyučováním modlili. Přišel pan učitel Mikuš, nosil ještě přes kalhoty zástěru, možná, aby nevystupovalo tolik jeho břicho. Byl hodný a učil nás číst a psát.
Vladimír Vondráček: Ty naše hospůdky české … (1)
… ty jsou tak hezké ach hezké! Musím se omluvit velkému českému písničkáři Hašlerovi, že jsem si dovolit parafrázovat jeho snad nejznámější píseň. Česká hospoda je opravdu takový fenomén, že se jen sotva dá popsat. Cokoliv teď bude následovat, může být jen nesměloučký pokus vylíčit, co pro nás Čechy, Moravany a Slezany české hospůdky znamenaly, znamenají a doufejme, že stále budou znamenat!.
Iveta Kollertová: Nechte zvony a zvonky znít!
Představte si, že jste poutník, osamocený poutník, bydlící kdesi v horách, na míle od lidí. Žvýká svůj denní příděl chleba, pozoruje oblohu a dny jsou stále stejné, měnící se jen ročním obdobím. Je zoufale sám, ale nepřipouští si samotu, zvolil si svůj úděl a překvapení nečeká. Ale přichází den, kdy se mu zasteskne po lidech. Pozoruje pár káňat, vyvádějících své mladé z hnízda a ovládne ho zvláštní touha.
Petr Janda - Jitka Vykopalová: Olympic, hvězdy bez hvězdných manýrů (2/2)
... ta muzika v té době vznikla, to byl převrat, to byla revoluce, to bylo revoluční myšlení v muzice, tenkrát kytara byla nástroj pro čundráky a pro nějaké zoufalce, pro hospodské povaleče, to nebyl počestný nástroj jako housle nebo klavír, to byl prostě nástroj té nejspodnější vrstvy obyvatel, a najednou ta kytara se dostala úplně jinam...
Pavel Pávek: Buchty tak a ne jinak
Kuchtík je jednoho ještě skoro zimního večera naladěn poněkud nostalgicky. Snad proto, že za oknem to nijak nepřipomíná zimu v pojetí romantických malířů, možná trochu i proto, že, před chvílí dočetl Londonova Bílého tesáka a ještě byl duší v roce 1896. Právě se spolu s Shepardem do Dyey pokoušel překonat smrt nabízející průsmyk Chilcoot.
Jana Indrová - Zdeněk Pošíval: O bohu, zdraví, vínu a veliké lásce
O moravské vinárně poblíž mého bydliště jsem se již zmínil a psal v Rozpravách v jiné souvislosti, totiž, že jsem do ní zabloudil náhodou, a vida!, nyní tam občas zaskočím úmyslně, i když si bůhvíproč říká »vinotéka«. Asi módní eufemismus, či co. Čepují se tu vynikající vína, na jaká nikde vůkol nenarazíte. A taky si říkají »klub«: za desetikorunu vstupního poplatku jsem se stal členem, mám na to průkazku, ale přiznávám: chodím tam i kvůli paní vinárnici…
Blanka Kubešová: Věřím tomu, že se to povede...
Jde o případ Ivety Kollertové, na který se jistě pamatujete. Je čtenářkou i přispěvatelkou PN, tak jsem se s ní seznámila i já, reagovala na nějaký můj článek. Od té doby si píšeme pravidelně. Překvapilo mě, jak silný a vpravdě pozitivní to je člověk, a to i přesto, že má všechny důvody být nevraživá a zatrpklá.