Jana Stuchlíková: Kočičí vzpomínání
Člověčí neláska má všelijaké podoby. Jedna z nich mne potkala a stala se mi osudnou. Přesto že Ty i kočičí páni doktoři jste udělali úplně všechno, co jste mohli, co jste uměli a co bylo ve vašich možnostech a silách. Seběhlo se to všechno tak rychle, že nám nebylo dopřáno se rozloučit. Vím, že jsi pro mne plakala, asi Ti teď chybím.
Elena Paclová: Příběh veskrze pozitivní
"Mladší bratr dospěl, odešel z domova a nedával o sobě vědět. Starší se po čase oženil s dívkou, která vyrostla v dětském domově, takže to, že nemají žádnou rodinu ho nepřestávalo trápit, ba trápilo ho dvojnásob. Jak míjely dny, měsíce a roky, Jindřich se rozhodl, že to tak nenechá, že to přece není možné...
František Mendlík: Ozbrojený pořadatel s vlčákem | Dej si bacha, kronikáři
Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (13)
Vždycky ve čtvrtek, když přišel táta domů z práce, poslal mě do trafiky pro Nymbursko a cigarety. Oprýskané dveře a maličké okénko trafiky jsou v okrové opršené zdi mezi řeznictvím pana Malíka a hospodou, co už není hospoda, protože v ní bydlí sestřičky z nemocnice, ale donedávna to hospoda byla a říkalo se jí Bosna.
Libuše Čiháková: Buď ona a nebo já
My vám byli docela normální rodina až do té doby, než přišel manžel domů s nevinným nápadem: "Co bys tomu řekla, kdybychom si koupili aulo?" "No to by byla paráda," řekla jsem otráveně, obeznámena s výší našich úspor. Zrovna jsem myla nádobí a manžel ho začal podlézavě utírat. "Za pár babek mám k mání Tatrovku, pár stovek do ní a už bychom si to frčeli."
Michal Čagánek: Dárek z nebe
„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy.
Sloupky Jiřího Menzela (2)
Lidi, to jest ti, kteří představují průměrnou většinu populace, ti které potkáváme na ulici, ve veřejných dopravních prostředcích nebo v sousedství, ti kdo musí od rána od šesti zařezávat u ponku, či od osmi u pultu, ti kteří mohou bez úhony na občanské cti vidět krále nahého, ti mají k opravdovým Umělcům zvláštní vztah. Podle muže ulice, který je vzdálen snobismu, opravdový Umělec může být z jeho pohledu taky jen blázen nebo exhibicionista.
Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let
Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40.
Vliv příjemného domácího prostředí
Povídali tuhle v rádiu: „Hádají-li se manželé, může to mít neblahý vliv na vývoj dětí.“ Tak jsme šli s Jarmilou do sebe a řekli jsme si, že s ohledem na Pepíčka budeme případné návaly zlosti v sobě tlumit a vytvoříme dítku příjemné prostředí. Začal jsem s tím já.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Emília Molčániová: Tiramisu | Taktika | Po fláme
„Čože? Doktorom? Zbláznil si sa? To ťa nesmie ani napadnúť!“ kričal, čo, priam ziapal na mňa otec, keď som mu povedal, čím by som chcel byť. „Nechaj ho, ešte je hlúpy, on vyrastie z tých prízemných ideálov,“ upokojovala ho mama. „Chcem byť doktorom a aj ním budem,“ povedal som zanovito a myslel som si, že sme skončili. Mýlil som sa. Otec ma preventívne zdral a potom každý ďalší rok až do mojich osemnástin znova a znova. „Pradedo bol cukrár, dedo tak isto, ja som vážený majster od fachu, tvoji dvaja bratia detto, tak neviem, prečo by si mal byť čiernou ovcou v rodine práve ty s najlepším rozumom,“ počúval som už iba mlčky otcovu prednášku.
Sloupky Jiřího Menzela (1)
Naše klikaté životní cesty ustavičně protínají nezrušitelné pravdy, které jsou tak zřejmé a průzračné, že si je ani neuvědomujeme, ale které jsou nicméně stejně nezpochybnitelné jako je třeba gravitační zákon, nebo Pythagorova věta. Jsme k těm pravdám slepí, nicméně ony existují. Jednu z nich mi kdysi zjevil pan Musil, můj instruktor jízdy autem.
Sloupky Jiřího Menzela (33)
Absolvoval jsem slavný jubilejní canneský filmový festival a nebylo to pro člověka mé letory nijak veselé. Musel jsem totiž, místo toho, abych se povaloval na sluníčku na pláži, sedět většinu času v biografu. Byl jsem v porotě, která měla udělit cenu nejlepšímu filmu debutujícího režiséra. Kdosi ten letošní festival charakterizoval výrokem, podle kterého kdyby se všechna krev prolitá na promítacích plátnech festivalu vylila do moře, bylo by z toho moře rudé.
Václav Židek - Vladimír Kulíček: I to se může stát … Aneb nevážně o vážném
Jsem si vědom toho, že nebývá obvyklé zahajovat předmluvu ke knížce slovy: Přitroublý dědek. Namístě by bylo uvést datum narození autora, jeho vzdělání a běh životní dráhy. Přesto se domnívám, že drobná životní příhoda může přinést k poznání autorovy osobnosti často více, než obsáhlé a proto nudné curriculum vitae.