Slušnou hospodyni hledám
Když mi číšník Koštábl naservíroval několik zrzavých vlasů neznámého původu, rozhodl jsem se, že si budu vařit sám. Věřil jsem, že si upravím krmi chutnou a výživnou. Nemám však k vaření talent. Podařilo se mi pouze omítnout stěny kuchyně několika druhy poživatin a spálit elektrickou troubu. Kromě toho mi oprýskal nábytek.
Petr Hromádko: Cesta do hlubin profesorovy duše
Snad v každé škole je vždy spousta žáků plných aktivity, fantazie a výmluvnosti. V naší republice stále panuje doba, kdy průměrný věk učitelů stoupá, protože mladí, kteří ukončili vzdělání, si vybrali jiná povolání než učitel. Na střední škole, kam jsem docházel, bylo dost profesorů s věkem sahajícím k důchodové hranici nebo ji i překračující.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (3)
O ztracené faktuře. Pečlivá manželka třídila faktury firmy. Na první hromádku skládala faktury za vodu, na druhou za elektřinu, na třetí za telefony… Když se manžel chtěl podívat na účty za telefon, manželka ne a ne najít tu správnou fakturu. Hledali společně, až ji, mršku jednu, našli: Ležela v hromádce s fakturami za vodu. Manželka ji tam intuitivně položila, když viděla záhlaví: Vodafone.
Jan Jurek: Lenka
V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.
Divoká jízda
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii, mi šla dnes již hlava kolem. „Klídek a vana s horkou vodou únavu smyje“, na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka od neznámého odesílatele.
Vladimír Vondráček: Střípky milostné aneb láska je láska
Téměř každý poznal lásku nebeskou, která je jak něžné pohlazení, ale asi i lásku pekelnou či zhrzenou, která spíše dohřeje než zahřeje, takže to tak nějak jaksi není ono. Každý jedinec druhu homo sapiens většinou začíná láskou platonickou, i když tento termín znamenal prý ve starém Řecku něco jiného než dnes. Sem patří první předškolní a školní „lásky“, které jsem i já samozřejmě prožíval až do puberty.
Stanislav Rudolf: A to si říkám vlastenec...!
Miluji naši zem. Miluji Českou republiku. Její přítomnost i minulost. Její jazyk. Obdivuji se českým hlavám. Nejvíc velikánům typicky českým, jako byli třeba Jára da Cimmermann, Josef Švejk nebo Ferda Mravenec se svým tiskovým mluvčím Broukem Pytlíkem. Zběsile fandím našim hokejistům, či fotbalistům… Prostě jsem stoprocentní vlastenec!
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)
A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (15)
A najednou to začalo. Zvedl se tak silný vítr, že vzduchem létaly celé větve, mračna písku, papíry a desky čehosi. Některé stromy začaly praskat. Cítil jsem se slaboučký, bezbranný, a vysílenost pořád narůstala. Ano, byla to opravdová vichřice, která se vřítila do Prahy a brala s sebou všechno, co nebylo pevně přibité.
Josef Blažek: Existuje ostrov (9)
Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...
Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.
Milujte se, nemnožte se a učte se trojčlenku!
Jasně, že jo! Trojčlenka nás obklopuje na každém kroku, od rána do večera. Ve škole jsem si myslel, že to nikdy nebudu potřebovat, ale chyba lávky! Je to čím dál důležitější. Podívej, třeba tady v té hospodě. Občas sem zajdu na guláš. Dělají ho čím dál mizernější. A čím mizernější guláš, tím je dražší. Jasná nepřímá úměrnost v trojčlence.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (15) Trosečníci na ledové kře
V říjnu roku 1872 přepadla americkou loď Polaris u grónských břehů strašná bouře. Ostré úlomky mohutných ledových ker prorazily loď pod čarou ponoru na několika místech a do podpalubí proudila voda. Pumpy pracovaly bez přestání, ale bylo jasné, že pokud se Polaris nepodaří přistát u nedalekých grónských břehů, určitě se potopí. Část posádky, několik amerických vojáků a část Eskymáků s ženami a dětmi se uchýlila na ledovou kru připoutanou k lodi tlustými lany.