Danuše Markovová: Pohádková dobromysl
Pohádka je lékem první pomoci, jakýmsi balzámem, jak si udržet dobrou mysl. Pohádkovou dobromyslí je pro mě Fimfárum. Lakomá Barka je nepřekonatelná v lakotě, královna Koloběžka 1. v mazanosti, Tři veteráni chtějí přechytračit sami sebe,..... pohádkoví hrdinové tedy jsou našimi zrcadly, v nichž se vidíme, ale nepoznáváme se. I když pohádky pocházejí z kouzelného světa snů, tak vypravují o našich snech, tudíž o světě skutečném.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (31)
Smuteční rozloučení s Lubošem se konalo o deset dní později v místním krematoriu. Seděla jsem se svými dětmi uprostřed první řady, přímo proti vystavené rakvi s tělesnými pozůstatky svého manžela a jejich otce. Nikdo z nás tří neplakal. Pouze po mé levé straně nepřetržitě vzlykala Lubošova matka. Chápala jsem její bolest. Ztratila jediného syna, kterého přímo neskutečně milovala.
Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila
Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“
Tomáš Zářecký: Až příliš (ne)pořádný fotograf
Otevřít, vyndat, roztřídit. Pořád dokola. Za chvíli kolem vás vyroste pyramida lesklých disků, kterou by vám záviděl nejeden egyptský faraon. Usilovná práce však nese výsledky nejen v podobě tolik hledaných disků s fotkami, ale objevím i spoustu CD a DVD, které jsem už dávno oplakal, které jsem považoval za nenávratně ztracené a dokonce i takové, o nichž jsem netušil, že vůbec existují.
Libuše Čiháková: Já před televizní kamerou
Když jsem příběh pro televizní Bakaláře psala, šila jsem každičký detail hlavní postavy na herce ND Františka Filipovského. Byla to ode mne tak trochu opovážlivost, jenže mně se s tou představou postava dědy Myšky dobře tvořila. A v tom smyslu jsem taky do televize odepsala: Když Filipovský vezme Myšku, přijedu. Nevezme, nepřijedu.
Ivan Fontana: Paradoxy a paralely (1)
Trávník je košilí kopců a šlemi hor. | Nedělejte si iluzi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce. | Rány osudu: zbytky tortury, proti nimž je každá doba slabá. | Kleptomanka drží straku v kleci. | Každý sluha by se rád stal pánem, ale čím je lepší, tím je nepostradatelnější. | Na kótě 365 padl celý regiment i s baronem Prášilem. |
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (2)
Z řeky se ozval skřek. Když se Velš ozval takhle poprvé, pořádně mě vyděsil a málem jsem po něm vystřelil. Teď mě potěšilo, že ho vidím, přestože mě vyrušil z docela příjemného přemítání. „Já vezu ti kůži!“ ozvalo se z hladiny. S tímhle pohanem jsem neměl žádné potíže. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem se posunul opět o něco dál do vršků až sem. Tady byl docela klid. Zpočátku mi unikalo, proč si lesní lidé na mně nevybíjeli obvyklé bojovnické choutky. Jenomže oni se před křesťany raději skrývali.
Ivan Fontana: Stokrát krátce - ŘÍMSKÉ ROŠÁDY
Záložka knihy je pojistkou příběhu. | První láska: frontispice milostných pamětí. | Pravdomluvnost nese pečeť vysoké pravděpodobnosti a stejně ji mnozí nevěří. | Myšlenky otevírají prostor, činy ho zpřístupňují a moc vypočítává daně. | Představa ženy o ideálním muži dostává trhlinu jakmile se zamiluje. | Nedělejte si ilusi o svobodě. Odečtěte od ní svobodu jednotlivce. | Baletky jsou patronky vojenských letek.
Egon Wiener: Věřte nevěřte, něco se děje | O úklidu | Kamenná krajka
A přece se točí! Byť jsem si myslel, že takové příhody se už nedějí, stane se a pokaždé překvapí. Mají svůj kolorit, ve světě hospodářských krizí jsou bezvýznamné, leč potěší. Potěší? Nevím, zda v nich není skrytá výzva, zdvižený prst, takové to ponaučení našich předků, kteří mívali vidění, varování před něčím, co si rozumem nedovedli vysvětlit. Ano, už podruhé mi někdo zcela anonymní vrátil ztracenou peněženku. Šrajtofli. Kasír tašku. Ať to pojmenuji jakkoli a přisadím si germanismem, pořád jde o jednu a tutéž věc. O malý zázrak přírody.
František Mendlík: Kulantní firma Polák
Na sklonku osmdesátých let pořádá Osvětová beseda v Podboří slavné sběratelské burzy. Vždy na jaře a na podzim zaplní velký sál a přísálí stolečkáři z celé republiky. Burza v Podboří je uváděna v celostátním sběratelském kalendáři. Předseda OB vymyslel originální způsob obsazování stolů. Stolečkář si objedná požadované stoly a obratem dostane čísla. Na stolech jsou pak umístěny stříšky s číslem a jménem objednatele. U vchodu jsou pokladníci a prodávají vstupenky příchozím. O něco dále sedí u stolu hlavní pořadatel a „ubytovatel“. Prodávající se nezdržují u vchodu. Platí místo u stolu i vstupenku přímo šéfovi u osamoceného stolku.
Helena Dohnalová: Také vaše pračka žere ponožky?
O některých celosvětových záhadách netušíte, že existují, dokud se vás nezačnou přímo dotýkat. Do té doby než jsem měla vlastní rodinu a nemusela vykonávat všechny běžné činnosti s tím související, jako je úklid, vaření a praní, mě tajemství mizejících ponožek nijak zvlášť neznepokojovalo. I potom se začalo hlásit celkem nenápadně a nijak zvlášť na sebe neupozorňovalo, ale ještě než do rodiny přibyly děti, při praní sem tam nějaká ponožka zmizela
Vincek Cíců versus Vladimír Kulíček: Mimořádné pražské derby
Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se před časem stalo, víte asi všichni. Jen to už dneska umíme lépe pojmenovat. Ředitel školy, kterého žák hrubě urazil, neudržel emoce na uzdě a třepnul ho rukou přes obličej. Pohotový spolužák zachytil scénu na mobil a pak ji uložili na YouTube. Na malér bylo zaděláno.
Jan Řehounek: Sonáta Petry Haasové
Nádherná houslová skladba Carpe Diem ve fenomenálním podání mladého houslisty Michaela Hejče zahájila podvečerní setkání v úterý 24. června v síni Boženy Němcové v Památníku národního písemnictví na pražském Strahově, na němž byla uvedena do života básnická sbírka básnířky Petry Haasové.
Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák
Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.