Anastázia Mahovská: Matrtaj
Už mali v sebe nejeden poldecák a začínalo to s nimi šiť, keď v tom prišiel aj Ďuro. „Ááááá, prišiel Matrtaj, náš vychýrený milovník! Ďuri, daj si a povedz, ktorú si zasa vytrtkal?“ Ďurko sa už nerozčuľoval nad tou prezývkou od papučiarov, vedel svoje a nebál sa, užívať si. Býval na najvyššom kopci nad Ochodnicou. Jeho žena do dediny nechodila, musela sa starať o kopu detí.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Barbora Kozáková: Dřevěná loďka
Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího, rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)
V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.
Milan Markovič: Hra, nič iné
Preboha, veď je to len hra! – vravievala mi mamina, keď som sa bezmála s plačom vracal domov po akomsi futbalovom megazápase na jednu bránu medzi chlapčiskami z našej ulice, keď som bol akurát v tej dvojici či trojici, čo – samozrejme nespravodlivo – prehrala. Po rokoch bol môj svokor-remeselník ešte lapidárnejší.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (20) Závod se smrtí
V červnu roku 1924 se Murray Stuart utábořil na břehu řeky Kongo. Když se setmělo, vystoupil z temnoty k rozdělanému ohni posel a podal cestovateli dopis. Stuart se z řádků roztřeseného písma dověděl, že necelou míli odtud táboří těžce nemocný prospektor, neschopný pohybu. Následovala prosba, aby se rychle vypravil do jeho tábora, protože mu zbývá jen krátká doba pro život. Stuart se nechal odvést poslem, mladým domorodcem, k prospektorovu ležení.
Václav R. Židek: Žabky na vodě
Dovolujeme si Vás upozornit na vynikající knihu Blanky Kubešové - Žabky na vodě, které zvláštní shodou okolností prošla málo povšimnutá českým literárním světem. Možná taky proto, že autorka je Češka a žije ve Švýcarsku.
Jitka Krpensky: Vyrovnaný účet
Pohledná padesátnice, samostatná, milovnice dětí a psů, vášnivá houbařka – tak by mohl znít inzerát, kdyby - kdyby někoho hledala. Jenže – po několika ztroskotaných vztazích to už dávno vzdala. Má psa, příbuzné, přátele a známé. Je jí dobře, jak říká, i když své sny samozřejmě pořád má. Malý domek ze zahrádkou, jen pro ni a jejího psa, to je to největší přání, bohužel těžko dosažitelné.
Zdislav Wegner: Slohovka
Dveře naší třídy se otevřely, ale místo jednookého češtináře vešla půvabná dívka. „Nějaký čas budu vašeho pana učitele zastupovat,“ řekla, a hned se do vyučování dala s úsměvem a s vervou. Byla krásná. A chytrá. A nosila plisovanou sukni. Při hrách jsme ječeli a skákali jako posedlí, ale když nám recitovala básně, nebo předčítala ze svých knih, ani jsme nedutali.
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)
Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.
Ivo Fencl: Znamení smůly a jak se jim vyhnout
Minule jsem tady psal o šťastných znameních. Dobře, ale je taky na místě aspoň přibližně tušit, čeho se máme v tomto světě vyvarovat, abychom si udrželi pozitivní pohled na věc, a to nikoli jen někde na vykládacích kartách staré Jeremiášky z Rychlých šípů, ale hlavně v realitě, kterou vdechujeme. Pokud třeba stojí boty na stole, můžete očekávat smůlu, a to obzvlášť u divadla, ale také boty na židli nejsou nic moc!
Jitka Dolejšová: Pro krásu se musí trpět
Další půlhodinu Eliška protrpěla. Kosmetička Hronová ji svou vytvarovanou hrudí občas přidušovala, Eliščin obličej byl namáčen, nasvěcován, šmirglován, ďoubán, odchlupováván (kde se tam ty chlupy vzaly?), píchán, štípán, mačkán, patlán a omýván, chvíli potažen stahujícím páchnoucím bůhvíčím a zase poléván, přejížděn čímsi s protivným praskáním a sadisticky masírován rukama s mozoly a ostrými nehty.
Emília Molčaniová: Adrenalínový šport / Najvhodnejšia terapia
Pištík bol jednoducho trieda. Poznal ho celý svet. Filmové spoločnosti sa o neho trhali, lebo to, čo dokázal on, na to hocikto nemal. Bandy-džamping bol len slabý odvar jeho strelených kúskov. Splavovanie najdravších vôd na zemi, snowbord, ako útek pred rútiacou sa odstrelenou lavínou, vyskakovanie za jazdy z japonských magnetických rýchlikov, skoky z mosta samovrahov v San Francisku, to boli činnosti, ktoré mu udržiavali hladinu adrenalínu len mierne zvýšenú.