Ivo Jahelka: Veřejnost v soudní síni
„Povstaňte a poslyšte rozsudek jménem republiky…“ Bylo ospalé letní odpoledne, když soudce okresního soudu začal předepsaným způsobem vyhlašovat své rozhodnutí. Obžalovaný – známá to firma, nebyl evidentně v nejlepší kondici a zejména stoj spatný mu činil značné obtíže. Na vině byly dva litry čůča, které si dal na posilněnou před tímto procesem v nálevně zvané příznačně „Krmelec“.
Pavel Grygar: Lucie
Zavřela dveře. Tyhle chvíle soukromí milovala už od dětství. Svět se rozdělil na ty, kteří jsou za dveřmi, a ty, kteří jsou s ní…A s ní byly jen myšlenky. Její myšlenky. Z nočního stolku vyndala malou krabičku omotanou gumičkou…Když ji otevřela, vyvstaly znovu vzpomínky. Ty krásné i ty, které by radši zapomněla. Ale i ty byly součástí jejího života a bez nich by to nebyla ona. Něco z jejího světa by chybělo.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)
A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!
Ladislav Háva: Cosinus úhlu větší než jedna - světový unikát
Stalo se to v době vojenských kateder na vysokých školách. Na škole, kde jsem studoval, přednášeli armádní důstojníci, z nichž jeden měl velmi chabé znalosti. To se sice o něm vědělo, ale na škole zůstával dál. Postupně byli tito důstojníci v hodnostech povyšováni, ale když chtěl i velitel získat další frčku navíc, nezbylo mu nic jiného, než aby jako posledního povýšil i tohoto, s prominutím, blba.
Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
První rande
Sotva vstala, už na něho myslela. Někdy se jí o Vláďovi i zdálo. To se pak oblékala malátná a posmutnělá a roztržitá. „Marti? Holka, co je s tebou?“ máma skládala ruce na prsa, oči obracela ke stropu.„Nic,“ sykla vždycky, popuzena vytržením z doznívajícího snu. Kdekdo si všiml té změny: Marta se malovala. Rty. Oči. Nehty.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
Kamila Urbanová: Nápadník pro kozu
Pak se kozel otočil směrem k nám, ještě si poskočil na zadních nohách a pak už jen letěl jak neřízená střela tryskem přímo k nám. Nikdy bych do sebe neřekla, že dovedu tak rychle vyšplhat na strom. I tatínkův skok na plot byl úctyhodný.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (27)
Na Mt. Saunders bylo Čechů více než na Wallabi Beach a to nemyslím jen v kuchyni, ale vůbec. Scházeli jsme se vždy po práci u hospody a kluci jako Mrdák, Ota a Zdenek koupili pár kartonů, než hospoda zavřela, protože my z kuchyně jsme chodili až po zavírací hodině. Později, na nátlak Unie, právě kvůli lidem jako my, byla zavírací hodina posunuta na desátou, což mělo za následek, že absence vzrostla.
Petra Nachtmanová: Sny o slavných
Člověk si odvíjení snů ovlivní opravdu jen málo. Bohužel i to málo je někdy k zbláznění. Jelikož nám noviny a časopisy denně neustále omílají dokola všelijaké možné i nemožné příběhy slavných osobností, je málo pravděpodobné, že by nějaká ta celebrita nevklouzla do mozku a neobjevila se zrovna v našem snu s poselstvím pro příští generace.
Martina Pfeffer: Hurá, poctivci ještě nevymřeli!
Já nevím, jak vy, ale já jsem expert na ztrácení či zapomínání: V létě sluneční brýle, popřípadě deštník, v zimě zase rukavice, v horších případech pak klíče či peněženku. I když v mém případě existují i výjimky...
Stanislav Rudolf: Ráno i před večerem
Zeptal jsem se svého bývalého posluchače z fakulty, který je teď ředitelem jedné velké střední školy, co on, jako šéf, může na svém pracovišti udělat nejhoršího. Bez zaváhání odpověděl: „Pochválit na poradě některou kolegyni!“ Chápal jsem, že v našem přefeminizovaném školství by si dovolil opravdu příliš. A představil jsem si prostředí sborovny, kterou se po takovém neuváženém výroku šíří virus závisti.
Kamila Urbanová: Nadějné vyhlídky
Chtělo se mi říct: "Mám vás všechny moc ráda!" ale nebylo třeba slov. Jsme si všichni moc blízcí, i když si často lezeme na nervy a hádáme se. Prvotní rámus ustal, jen ještě občas nějaký opozdilec odpálil rachejtli. To ticho bylo kouzelné. Jen sníh nám křupal pod nohami.