Eva Vlachová: Prosím neštěkat
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Tohle povídání si dovolím věnovat jedné slečně, kterou jsem potkala dnes ráno. Bylo krásně, procházka přes Palackého most mně příjemně naladila, protože pohled na Hradčany zalité sluncem se opravdu neookouká. Vltava plynula taky klidně, slunce posílalo do vln stříbřité odlesky a rybáři na svých loďkách seděli jako vždy malebně a zadumaně. Ve Václavské pasáži jsem ze zalíbením a následně s povzdechem (ty si taky nekoupím…) chviličku obdivovala botičky jako pro Popelku a rozkvetlá střemcha v parku na Karlově náměstí mi připomenula, že moje „střemchová“ váza je zatím prázdná.  Dobrá nálada mi přetrvala do chvíle, než jsem udělala zásadní chybu. Ne, že bych měla jít nakoupit jinam. Obchod, který každý všední den ráno navštěvuji, abych si pořídila denní příjem kalorií, je úpravný, čistý a prostorný. Ale – šla jsem zaplatit k pokladně, ve které slečna, které toto povídání připisuji, právě seděla. Podívala se na mě úkosem a štěkla: „Vedle!!!“ Znělo to jako prásknutí bičem. Skoro jsem měla chuť zeptat se, zda si do mě nechce kousnout. Možná, že by jí pár kapek nevinné krve uspokojilo. Přešla jsem ke druhé pokladně a poočku ji sledovala. Zavírání kasy se podobalo výstřelu a sloupec košíků přesunula ke vchodu kopáním. Snad tak vybila všechnu negativní energii a v poledne bude už na zákazníky vlídná. Ale to mi není nic platné. Tou dobou tam nechodím. Mým snem je, aby první „cizí“ člověk, kterého ráno potkám, byl alespoň trošku příjemný. Nemyslím tím, že by se lidé měli na sebe zubit, jako ti šťastlivci z reklamy na bělení chrupu. V ranních hodinách nezkoumám upřímnost úsměvu, úplně mi stačí ten profesionální. Ještě trochu otřesená jsem nastoupila do tramvaje. Přede mnou se tam nahrnuli mládenci s batohy, spoustou řečí, samá ruka, samá noha. Obsadili vítězně všechny volné sedačky, ale najednou jeden vyskočil jako bodnutý včelou a s gestem gentlemana mi nabídl místo. Úžasné. Možná, že některá z žen v mém věku by se cítila dotčená. Třeba by jí vadilo, že je považována za ubohou stařenku, která se neudrží na nohou. Ale já jsem si v té chvíli připadala jako opravdová dáma, která je hýčkána pozorností pohledného mladíka. A tak jsem si uvědomila, jak zavádějící je první dojem a zevšeobecňování. Slečna v pokladně, pěkně upravená, o které se předpokládá, že bude, když ne milá, tak aspoň zdvořilá, se projeví jako vnučka vlkodlaka. A mládenec, kterého by moralista označil za nevychovance, má v sobě noblesu Oldřicha Nového. Milá slečno, možná, že Vám právě dnes někdo ublížil, nebylo Vám dobře, špatně jste se vyspala nebo Vás „dostal“ pohled na výplatní pásku. Ale přenést svůj vztek na druhé, problémy nevyřeší. Takže prosím neštěkat. A když už byla řeč o reklamách, jedna z nich je skutečně pravdivá. Slogan na ní zní: úsměv sluší každému. |
Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl
http://frk60.aspweb.cz http://frk1.wordpress.com
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 06. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Kraus |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jan Krůta |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Milan Markovič |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Milan Lasica |