Když dostala novomanželka Eliška od svého „medvídka“ k narozeninám poukázku do salónu krásy, projevila upřímnou radost. Karel svůj počin nemotorně omlouval, že si je vědom půvabů své ženy a ví, že takové služby ani nepotřebuje. Ale v práci si prý kolegyně pochvalovaly, jak si na kosmetice výborně odpočinou, a on chtěl Elišku potěšit originálním dárkem. Na internetu ho tak zaujaly webové stránky Salónu krásy FINITO, že prostě NEMOHL JINAK a poukázku na kadeřnické a kosmetické služby zkrátka MUSEL KOUPIT.

Usmála se, objala ho a v duchu už si promítala svůj pracovní plán. Dvacátého jdou do Národního divadla na večerní představení, lístky zajistil Karlův šéf, majitel firmy. Bude tam spousta důležitých lidí. Když se objedná na třetí hodinu, zvládne kosmetiku i kadeřníka.
Objednali ji podle jejího přání.

Eliška ještě nikdy na kosmetice nebyla. Dosud vystačila s niveou, řasenkou, modrými očními stíny a bezbarvým leskem na rty.

V den D s odhodláním a zvědavostí vstoupila nablýskanými vstupními dveřmi do Salónu krásy FINITO.
„Nejdříve si skočte na kosmetiku a já vás pak učešu,“ organizovala časový harmonogram mladá černovláska, a zvolala směrem k pootevřeným dveřím s nápisem Privat: „Paní Hronová, máte tu zákaznici!“

Paní Hronová byla osobou středního věku a s černo-červeno-oranžovým melírem, upraveném do přísně střiženého mikáda. Bílý rozevřený plášť odhaloval proužkované triko obepínající mohutné poprsí a džíny aspoň o dvě velikosti menší, než bylo potřeba.
„Tak pojďte za mnou,“ vyzval hluboký alt Elišku.
Ta poslušně následovala kosmetičku do přilehlé místnosti.
„Svléknout do půlky těla, jé, vy máte pěknou krajkovou podprdu, tu si nechte, jen hoďte dolů ty ramínka. Sem si lehněte, a co budete poslouchat? Delfíny, ptáky nebo Budhu?“ vychrlila na svou zákaznici.
Eliška nesměle pípla, že by radši bez hudby, ale kosmetička ji zarazila:
„To né, to by nešlo. My vám musíme něco pustit, nebo bysme dostali od šéfový pokutu. Takže co?“
„Tak ptáky,“ vzdychla Eliška rezignovaně.
„Dobrá“, kosmetička si zamnula rukama a spustila: „Nejdřív to umyjeme a nahřejeme a provedeme pílink a vyťupkáme a uděláme obočí a oživíme kyslíkem a dáme masku a pak si odpočinete a pak dáme mejkap a namaluju vás. Chcete na večer nebo na den?“
Eliška špitla, že se chystá do divadla.
„Tak to se na vás vyřádím,“ spokojeně mlaskla kosmetička, „mám tu blejskavý stíny eňo ňůňo až z ŇjůJórku.“

Další půlhodinu Eliška protrpěla. Kosmetička Hronová ji svou vytvarovanou hrudí občas přidušovala, Eliščin obličej byl namáčen, nasvěcován, šmirglován, ďoubán, odchlupováván (kde se tam ty chlupy vzaly?), píchán, štípán, mačkán, patlán a omýván, chvíli potažen stahujícím páchnoucím bůhvíčím a zase poléván, přejížděn čímsi s protivným praskáním a sadisticky masírován rukama s mozoly a ostrými nehty. Do křiku ptactva kosmetička mluvila a povídala a klábosila, ptala se a hned si odpovídala, smála se a stěžovala si. Mezi jiným se Eliška dozvěděla, že ji vlastně ošetřuje dlouholetá bývalá servírka, kteroužto už nebavilo roznášet piva, a tak si udělala před měsícem rychlokurz na kosmetičku. To ji prý náramně baví. Eliška by se byla ráda zeptala, zda paní Hronová ten rychlokurz taky úspěšně dokončila a získala osvědčení, ale kosmetička ji ke slovu nepustila.

Konečně bylo chvíli volno, Eliška dostala na obličej nějakou mokrou žínku, světlo zhaslo, kosmetička si šla dát „práska“ a reprodukovaný ptačí koncert se mohl nerušeně projevit v plné síle.

Po čtvrthodince rádobyrelaxace už seděla Eliška oblečená před zrcadlem a snažila se nevidět, jak je zřízená. Červené fleky, vymačkané pupínky a podrážděná pokožka vytvářely dojem pubescenta v rozpuku nebo čerstvě vyražených neštovic.
„No to víte, pani, pro krásu se musí trpět, nejste zvyklá, musíte chodit častějc,“ umlčela její chabé protesty kosmetička. „Ale to zapudrujem, nebojte.“ Eliška si potají otřela slzičky bolesti a smutku a nechala na sebe navrstvit všechny ty vymoženosti moderního líčení.
Alespoň že se účes docela povedl - mladá černovlasá kadeřnice byla opravdu šikovná.

Eliška odcházela s pocitem sádrové masky místo obličeje, se sebevědomím na bodu mrazu a rozhodnutím, že na kosmetiku už nikdy více. To nebylo FINITO, ale DEFINITO.

Manžel byl nadšený, prý vypadá jak filmová hvězda (ten chlap má snad na očích klapky). Do divadla ale přišli pozdě, až pět minut po začátku - aspoň bylo zhasnuto a nikdo neviděl, jak příšerně vypadá. O přestávce schovávala obličej do tištěného programu a předstírala hluboké zaujetí jeho obsahem, aby se nemusela s nikým moc vybavovat. Takže se nakonec žádný obrovský trapas nekonal. Po skončení představení se vymluvila na nevolnost – což ostatně byla pravda, a tak se nemuseli s Karlem účastnit ani večírku, honosně nazvaném „afterparty“.

Od té doby se Eliška kosmetickým salonům vyhýbala velkým obloukem. Až jednou...Potkala bývalou spolužačku ze základní školy, která se vyučila kosmetičkou- vizážistkou. Té se svěřila jak se zážitkem, tak po dlouhém přemlouvání i do péče. Kamarádka ji poučila, že rychlokurz ještě neudělá z každé účastnice profesionální kosmetičku. A taky, že chodit na kosmetiku před návštěvou společenské akce je pěkná hloupost.

A ještě něco se Eliška naučila. Že pro krásu se nemusí trpět. A když přece, tak jenom přiměřeně, přiměřeně...