Stanislav Moc: Český bál
Mločí Hlavy hráli krásně Glen Millera “In the mood” a my jsme z radosti, jak se nám podařilo oklamat pořadatele, začali už dopředu vykopávat. Jako kdybychom tančili v kole s manželkami. Bohužel jsme však netančili, ale jen oběma rukama drželi mezi sebou esku za ucha a při tom přecházeli takovou úzkou římsu, která nás dělila od schodiště, které vedlo dolů na pódium a do sálu pod ním.
Luděk Ťopka: Zajíc načerno
Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka a nacistické armády vítězily na všech frontách. V okleštěné republice, z níž se stal po odtržení zfašizovaného Slovenska říšský Protektorát, panovaly tvrdé časy politického pronásledování a válečného přídělového systému. Nedalo se sice říct, že by byl přímo hlad, jak tomu bylo za Rakouska v té první světové, ale jen málokdo si mohl dopřát kousek masa navíc, pokud si ho nemohl vypěstovat sám.
Egon Wiener: Jak jsem k pytlům peněz přišel | I kolo je součást jara | Domácí práce
Vysypány z pytlů na podlahu mého bytu vytvořily bankovky neskutečnou atmosféru náhlého zbohatnutí. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy v životě neviděl a už neuvidím. Páska na každém balíčku bankovek nesla podpis úředníka a já si připadal jako ve filmu Velká bankovní loupež. Náhlý objev těchto bankovek rozhýbal sběratele k neskutečným aktivitám získat část peněz do jejich sbírek, což jsem jim rád umožnil, protože takový objev nepatří pouze do jedněch rukou.
Tomáš Zářecký: Strach – nejlepší (ne)přítel
Čeho se bojíte nejvíc? Mě děsí hned několik věcí najednou. Ne, neprozradím vám nic konkrétního, kdo ví, jak se komu líbí mé literární počiny a zda by mi pak kupříkladu nezaslal poštou nějaký pěkný „balíček“ (upozorňuju, že ty s otvory pro dýchání neotvírám). Ale co, budu vám věřit (či spíše sobě?) a podělím se s vámi o jeden můj „strach“, který snad nelze tak jednoduše proti někomu použít.
Falešné zuby
Co umřel Duňák, na rybách jsem vlastně nebyl. Když teda nepočítám, že jsem párkrát zašel na pláž a mrskal prutem do příboje. Jenže tam se toho moc nechytne, občas bream (druh ryby), ale většinou je to všechno pod míru. Jiná by byla, kdyby byl tah. Třeba mullets (druh ryby). Ty se najednou vynoří ze všech líhní, co jimi je řeka Macleayská poseta a táhnou na sever v tisících.
Dan Holk: Hry se slovy
Hry se slovy jsou shrnutím autorovy dosavadní textařské tvorby, obohacené o příležitostné čistě básnické výboje. Název beze zbytku vystihuje podstatu knihy, poetické hříčky, nápady a obrazy jistě osloví čtenáře svým nekomplikovaným půvabem, jehož podstatou je především hravost. Písňové texty(především ty bezprostředně spjaté s hudbou) dále vynikají melodičností a úderným rytmem.
Luděk Ťopka: Lankasterka
Ačkoliv jsem se ve svém životě nemohl plně věnovat této své lásce ani jako lesník, ani jako právoplatný myslivec, přesto, anebo právě proto, pokládám les a vody za neocenitelný dar přírody lidem. Díky svému povolání a práci v zahraničním obchodě jsem totiž poznal některé nehostinné, pusté horské kraje a pouště Středního Východu a Afriky, a tak vzdávám v duchu tisíceré díky tomu, kdo naše dávné předky přivedl do tohoto požehnaného dolíčku mezi Krkonošemi a Alpami.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta V.
Být autorem je krásné. Možnost tvořit dává křídla víc než jakýkoli reklamou protěžovaný nápoj, znamená svobodu a moc. Svobodu ve vymýšlení zápletek, konstrukci děje, utváření prostředí a plození postav. Moc nad jejich osudy, rozhodování o jejich hrdinských či zbabělých činech, opětovaných či tragických láskách, o životě a smrti.
Slušnou hospodyni hledám
Když mi číšník Koštábl naservíroval několik zrzavých vlasů neznámého původu, rozhodl jsem se, že si budu vařit sám. Věřil jsem, že si upravím krmi chutnou a výživnou. Nemám však k vaření talent. Podařilo se mi pouze omítnout stěny kuchyně několika druhy poživatin a spálit elektrickou troubu. Kromě toho mi oprýskal nábytek.
Petr Hromádko: Cesta do hlubin profesorovy duše
Snad v každé škole je vždy spousta žáků plných aktivity, fantazie a výmluvnosti. V naší republice stále panuje doba, kdy průměrný věk učitelů stoupá, protože mladí, kteří ukončili vzdělání, si vybrali jiná povolání než učitel. Na střední škole, kam jsem docházel, bylo dost profesorů s věkem sahajícím k důchodové hranici nebo ji i překračující.
Stanislav Moc: My Češi, ale hlavně Češky nestárneme
My Češi, ale hlavně Češky, nestárneme jako jiné národy. Tedy pomalu a důstojně, bez obav, že bychom ten proces přežili. Naopak, my jednáme, jako kdyby stáří bylo jen další fází nekonečné legrace, kde ovšem ti slabší, ne my, pochopitelně, najednou zestárnou a umřou. O těch se pak s úlevou říká... víte, já vám řeknu, von stejně posledních pět let vypadal, jako kdyby utek‘ hrobníkovi z lopaty...
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (3)
O ztracené faktuře. Pečlivá manželka třídila faktury firmy. Na první hromádku skládala faktury za vodu, na druhou za elektřinu, na třetí za telefony… Když se manžel chtěl podívat na účty za telefon, manželka ne a ne najít tu správnou fakturu. Hledali společně, až ji, mršku jednu, našli: Ležela v hromádce s fakturami za vodu. Manželka ji tam intuitivně položila, když viděla záhlaví: Vodafone.
Jan Jurek: Lenka
V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.
Divoká jízda
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii, mi šla dnes již hlava kolem. „Klídek a vana s horkou vodou únavu smyje“, na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka od neznámého odesílatele.