Jana Stuchlíková: Síla okamžiků
Ve svém životě prožíváme nepřetržitý sled okamžiků. Navazují na sebe, jeden na druhý, některé jsou nepostřehnutelné, jiné jsou emocionálně vypjaté, nezapomenutelné nebo také takové, o které nestojíme. Bez ohledu na to, jaké jsou nebo přesněji, jakými se nám zdají být, prožíváme je neustále.
Vladimír Kulíček: Jak Liška v psychologii exceloval
Oldřich po řadu let působil jako instruktor Sportturistu pro výuku plavání v mořských podmínkách na černomořském pobřeží. Pro tuto činnost jej kvalifikovalo dlouhodobé působení jako špičkového otužilce a plavce na dlouhých tratích, nazývané běžně plavecké maratóny, kterých absolvoval celé desítky.
Josef Blažek: Existuje ostrov (6)
Ulice byla tichá. Noc pokročila bez ohledu na uzlení a cyklení času kolem nás. Počasí bylo jiné. Snad tedy i roční období pokročilo. Podle teplého a voňavého vzduchu, kde se mísily vůně kvetoucího černého bezu se zápachem smažených bramborových hranolků, to rozhodně nebyl podzim, který mi ještě před pár hodinami útočil na kůži.
Miloslav Švandrlík: Nový občan
Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“
Oskar Leo Krause: Je to věda pro medvěda
Jenže medvěd při jízdě dotíral, olizoval mi ucho a když jsem ho chtěl odstrčit, vztekle vrčel. Ještě v Dejvicích jsem tedy zastavil a dal medvídkovi první lekci, aby si pamatoval, kdo je tady náčelníkem, přivázal jsem ho k ruční brzdě a bez problémů jsme dojeli do cirkusu. Další dny jsem ho učil základům slušného chování, až zvládnul procházku po venku, a pak jsem si už mohl troufnout navštěvovat s ním různé redakce.
Kateřina Mojžíšová: Zrzečka Superstar
V minulém vyprávění jsem představila ze své „smečky“ tří domácích veverek shánčlivou samičku Kylču, která je ochotná pro oříšek nejen skočit přes plot, ale klidně i do kbelíku plného vody. V dnešním povídání bych vás ráda seznámila s nejdojemnější členkou naší domácnosti, handicapovanou Zrzkou. Počátek Zrzeččina životního příběhu znám jen z vyprávění.
Pavel Veselý: Kniha Tóny duše
Tóny duše, tak se jmenuje nová knížka autorské dvojce Pavel Veselý a Lucie Pojerová (Procházková). Tak jako u předchozí i zde texty-tentokrát nejen básničky, ale i povídky, jsou dílem Pavla Veselého, fotografie pak Lucie Pojerové.
Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)
Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost. Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.
Marek Janáč, Pavel Tumlíř, Milan Harvalík: DIVNOPIS
Představte si, jak by vypadala mapa republiky, kdyby byl zavden zákon, že názvy všech měst, městeček, obcí i samot musí být na první pohled srozumitelné. Praha by nebyla Praha, ale třeba Vyprahlov, Všetaty by se jmenovaly Zlodějov, lidé by nejezdili do Kladna, ale do Dřevoskladova. Krom toho by existovala Trpaslíkárna, Kýchaly a Strašpytlíci.
Oskar Leo Krause: A znovu město, kde se zastavil čas
Společně jsme zajeli do Kerska za paní Hrabalovou a vzpomínali jsme na Bogana a Slávka Hrabala a další společné známé a na naše mládí. Prý v Nymburce otevřeli muzeum Bohumila Hrabala. Zajímalo mě, co tam všechno vystavují a zda mají i grafiky, které na jeho počest vytvořil Jiří Anderle. Všechny neměli, pověřil jsem tedy paní Hrabalovou, aby vyřídila, že při příští cestě do Čech jim grafiky přivezu a muzeu je věnuji.
Václav Markvart: Jak se podařilo přivést moje mladé potomky ke čtení knih
Už dlouho mne mrzelo, že moje děti a zejména vnoučata (už to nejsou malé děti), nemají zájem číst knihy. Ovládají sice bravurně mobily a notebooky, ale vzít do ruky knihu a začíst se do ní, to ne. Výsledkem je pak to, že jejich „esemesky“ vypadají tak, jak vypadají. Ubohá čeština s ubohou slovní zásobou, o gramatice a diakritice ani nemluvě. Protože nečtou, jsou také ochuzeni i o tvůrčí fantazii. Řekl jsem si proto, že to tak nemohu nechat.
Jan Jurek: Doušek svobody
Stál ve vratech a díval se do pusté krajiny, kterou si už v dětství zamiloval. Jako kluk tam trávil všechny své prázdniny se svým dědou, který mu od jisté chvíle nahrazoval otce. Uplynulo téměř deset let, co umřel. A on na něj stále více vzpomínal, stále více na něj myslel, stále více se dožadoval jeho přítomnosti jako malý chlapec, který nemá pojem o tom, co to znamená - zemřít.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (9)
„Několikrát ses zmínil o Alfredu Nikodemovi. Pověz mi něco víc,“ navrhl jsem. Oldřich povytáhl obočí. „Nikodem? To bylo jméno, které znal snad každý a setkal se s ním vždy, když přišla řeč na plavecké výkony, mytí ve studené vodě, sněhové zábaly na horách nebo lehké oblékání v zimním počasí. Byl ale činný i v jiných sportech, jako například jízda na koni, dálkové pochody, plavání krátkých i dlouhých tratí a v neposlední řadě právě otužování.
Jitka Dolejšová: Světýlko
Byla jednou jedna docela malá, ale hodně smutná hvězdička. Bydlela na obloze, každý večer rozsvítila svou nablýskanou lampičku a říkala si: „Takové malé světýlko přece nemůže nikomu pomoci. Můj paprsek je příliš tenký a slabý na to, aby doletěl až na Zem, jsem úplně zbytečná. Kdybych přestala svítit, nikdo by to ani nepoznal.“