Občas Lence napíše email. Jednou dvakrát do týdne se jí svěří, co dělal, co ho čeká, kdo ho naštval, koho poslal do háje a tak. Někdy je vážný, jindy se snaží být vtipný, jindy trochu filozofuje, ale vyhýbá se tomu. Do začátku jakéhokoliv vztahu to není dobrý vklad, nejvíc se cení humor a nadhled. Lenka mu buď odepíše nebo i zavolá. Jsou to krátké hovory o běžných věcech, třeba o tom, že ji v práci štve ředitelka, že její syn na vejšce zápasí s matikou, že je doma najednou sama, a tak sedí po večerech u kafe a občas i pláče, protože na tu samotu není zvyklá.

- Můžeš přijet nebo já přijedu za tebou, řekne Lence při jednom z hovorů do telefonu.
- Bys konečně mohl?
- V sobotu, teda jestli mi do toho něco nepřijde.
- Zatím ti do toho vždycky něco přišlo.
- Já vím. V pátek odpoledne ti zavolám a domluvíme se.
- Tak dobře.
- Měj se.
- Ty taky.

Zavěsí. Lehne si na postel a dívá se nečinně do stropu. V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.

Je pátek krátce před polednem. Za oknem vládne podzim. Spadané listí, mlha, déšť, počasí na houby a celý jeho život taky. V tomhle období na něj rok co rok padají deprese. Občas spolkne prášek, občas si dá kapku alkoholu a občas jde taky do kostela. Když je nejhůř, když už neví kudy kam. Bere to vážně. Žádná póza, nic takového, prostě se občas potřebuje zastavit, být mimo čas a prostor, být chvíli někde sám za sebe a sám sebou. Nadechnout se, popřemýšlet, otočit se zpátky a podívat se vpřed, kudy jít a kudy ne. Je to složité, moc, někdy víc, než dokáže unést. Schoulí se do sebe jako hlemýžď do ulity a třese se zimou a hněvem, na to co je a čím si kdysi přál být, na to, co všechno zpackal a komu ublížil, a hlavně na to, že to nejde vzít zpátky i kdyby stokrát chtěl. Vyruší ho zvonění. Je učitel. Právě stojí před bandou teanegerů. Fakani se hrnou ze třídy. Kostelní zvony odbíjí poledne. Vytáhne mobil, vymačká číslo a zavolá Lence. Řekne jí, že dorazí v sobotu odpoledne někdy kolem třetí, ona odpoví, že se těší. On odpoví, že se těší taky.
Stojí v prázdné třídě a dívá se velkým oknem na školní dvůr. Cítí nervozitu. Už je to dlouho, co byl naposled s nějakou dívkou.
Odpoledne přijde domů, nají se, zkouší si něco přečíst, ale moc mu to nejde. Myšlenky pořád odbíhají. K dalšímu dni a k tomu, co se v jeho průběhu stane.

Sobota odpoledne 14. 00. Vyráží autem, na cestu k Lence mu hodina musí stačit. Když dorazí na místo, zjistí, že Lenka čeká před domem. Vystoupí z auta a spontánně Lenku políbí na rty. Je to příjemné, dokonce víc než kdy před tím. Záhy stojí v útulně zařízeném obývacím pokoji. Postaví na stůl víno, které s sebou přivezl. Lenka přinese dvě sklenice a vývrtku. Hned se jí ujme a víno otevře. Nalije do přistavených sklenic. Přiťuknou si a napijí se. Měl by něco říct, předvést, co v něm je, jenže v něm stran komunikace se ženami není nic a Lence to dlouhé mlčení očividně vadí. Šije sebou v křesle, v ruce si hraje se sklenicí vína a dívá se všude kolem, jen ne na něj.
- Kde máš Petra? (její syn)
- Je s kamarády na horách. Vrátí se až zítra odpoledne a pak hned vyrazí do Prahy na kolej. Už se doma ani neohřeje. Nějak to všechno uteklo. Dcera je vdaná, má vlastní byt, občas přijde na pokec. Petr je na vejšce a už plánuje, jak vyrazí v létě do Ameriky, na půl roku, na rok. A já z toho všeho šílím. Občas je mi fakt mizerně.

Po dvou deckách vína se cítí příjemně uvolněný. Sedí na gauči, Lenka leží s hlavou položenou na jeho stehnech.
- Jak to s námi dvěma vlastně je? zeptá se z ničeho nic Lenka.
- Nevím, odpoví.
- Řekni, co cítíš?
- Právě teď cítím radost, že jsem s tebou.
- Taky jsem ráda, že tu jsi. Ale jsem trochu zmatená.
- Zmatená z čeho?
- Jsi dost jiný než ti před tebou.
- To už jsem jednou slyšel.
- Od koho?
- Od jedné ženy, kterou jsem miloval.
- Jak je to dlouho?
- Tři roky.
- Chceš o tom mluvit?
- Nechci! Je to pryč!
- Co jsi pak dělal? Myslím, když jste se rozešli.
- Spoustu věcí. Ale hlavně jsem psal. Skoro do úmoru, abych ze sebe všechno dostal.
- Co všechno?
- Smutek, vztek, prázdnotu, letargii, zklamání ze sebe i z toho druhého …
- Píšeš i teď?
- Píšu kdykoliv můžu, což bohužel není tak často, jak bych si přál.
- Chceš být spisovatel?
- Teď chci hlavně dělat to, co mě baví a psaní k tomu patří.
- A co děti, ty nechceš?
Mlčí. Ta otázka ho zaskočila. V podstatě neví, co odpovědět. Je mu třicet šest. I pro chlapa jako on dost na to, aby o vlastních dětech přemýšlel a aby přemýšlel i o tom, zda by dokázal být otcem. A v tom je ta potíž. Vlastně si sám sebe v roli otce vůbec nedokáže představit.
- Děti jsou důležitý. Člověk má pro co žít, řekne Lenka.
- Jistě bezva pocit.
- To není jen pocit, to je naplnění, láska, zodpovědnost a taky radost, smysl proč tu jsme. Kdybych mohla, hned bych si pořídila ještě jednoho mrňouse.
- Copak nemůžeš?
- Už je to moc velké riziko, pro mě i pro to dítě, které by se případně mohlo narodit.
- Proč mi to říkáš?
- Protože tě mám ráda.
- Já tě mám taky rád.
- O to je to horší.
Hladí Lenku ve vlasech, sleduje její zamyšlený výraz, z něhož se snaží něco vyčíst, ale moc se mu to nedaří. Ještě ji dost nezná, ví to, stejně jako ona nezná jeho. Ale je mu s Lenkou dobře. Pro tu chvíli mu tohle stačí.

Rozhodnou se vyrazit ven. Skrz městskou zástavbu se dostanou k velké zamrzlé přehradě. Drží se za ruku, občas zastaví, políbí se, chvíli mlčí, chvíli si povídají. Celé je to fajn, všechno jde spontánně a přirozeně. Ani se mu nechce zpátky, ale v tom podhorském městě je větší zima než čekal. Lenka doma hned uvaří čaj, zapálí svíčku, venku za oknem se rozsvěcují i první pouliční lampy.
- Zajdu se osprchovat, řekne Lenka. Vstane od stolu, políbí ho do vlasů na krátko sestříhaných částečně i proto, aby nebyly vidět jeho nikoliv první šedivé vlasy. Zatímco se Lenka sprchuje, on se přemístí z kuchyně do obývacího pokoje.
Nalije si trochu vína, které nestačili s Lenkou vypít. Strnule sedí a poslouchá tekoucí sprchu. Za okamžik stojí Lenka v županu přímo před ním v obývacím pokoji. Dívá se na něj smutnýma ztracenýma očima, kterým nemůže jinak než uhnout, protože jejich pohled nevydrží. Vstane, pohladí Lenku po tváři a políbí ji na rty. A pak se dotkne celé její paže od ramene dolů až ke konečkům prstů. Najednou nemyslí na minulost ani na budoucnost. Myslí jen na dostavený pocit štěstí, který si snaží co možná nejdéle uchovat. Ale ani v tom bohužel není příliš dobrý.
- Jsem unavená. Chceš spát tady na gauči nebo v ložnici se mnou?
- Raději bych s tebou. Jestli ti to nevadí?
Spolu pak odejdou do ložnice. Lehnou si vedle sebe. Chytí Lenku za ruku. Dívá se na ni a ona na něj.
- Smím k tobě?
Lenka místo odpovědi zvedne peřinu. Přivine se k ní. Pak ji obejme a políbí. Rukou ji hladí po celém těle a za okamžik oba zjistí, že už není cesty zpátky. Pomilují se.
- Nečekal jsem, že se to stane.
- Já taky ne, odpoví Lenka.
- Lituješ toho?
- Ne.
- Třeba budeš.
- Možné to je.
Leží na boku čelem k sobě. Drží se za ruku, dívají se jeden na druhého. Je v těch pohledech nejistota, ale také radost z toho, že jsou v danou chvíli spolu. Co bude dál? Ta otázka visí ve vzduchu, ale ani jeden o tom nechce mluvit, ani na to myslet. Je to jejich večer, jejich noc a nikomu a ničemu nedovolí, aby do ní vstoupil.