Jan Jurek: Sobotní odpoledne

Rubrika: Literatura – Povídky

Chlapec s mičudou stál uprostřed travnatého plácku a díval se na svět kolem a byl okouzlený. Vším co viděl a především tím, co jen tušil z představy o tom, co jen může být někde daleko, kam nedohlédne a kam by se jednou rád podíval.
Bylo krásné slunečné odpoledne a chlapec byl ještě uřícený z předešlého fotbalového zápasu, který odehrál dle svého mínění vcelku obstojně. Nohy měl, jak už to bývá omlácené, špinavé a slabé. A jak tak stál, díval se a poslouchal, pocítil únavu, kterou ostatně pocítil vždycky po vypjatém duelu s jinými chlapci, kteří prahli po vítězství stejně jako on. Bylo mu ale dobře. Dokonce se cítil skvěle, všechno kolem mu připadalo být skvělé, letní slunce, zelená tráva, modrá obloha, lipová alej, kde kolikrát svištěl na kole a druzí na něj pokřikovali, neboť se jim nelíbilo, jak neohroženě si počínal.
Celý život mu přišel báječný. Smál se na celý svět a mlčky se nechal opájet radostí, která z něj činila toho nejšťastnějšího člověka pod sluncem. Bezva sobotní odpoledne. Co k tomu dodat.

Domů příliš nespěchal. Věděl, že jen co se nají, bude nucen posadit se k učení a nabiflovat se všelijaké nesmysly, prý důležité pro jeho další život. Připadalo mu to absurdní. Co může být pro mě důležitějšího než takto strávené odpoledne, co může být významnějšího a velkolepějšího než tohle všechno, říkal si.
Položil se do trávy, rukama si vypodložil hlavu a díval se do modré oblohy. Do pusy si dal stéblo trávy a převaloval ho v ústech. A jak tak ležel a mhouřil oči, přistoupila k němu nečekaně dívka. Dívka kterou neznal a ani ona nemohla znát jeho. Stála před ním a chvíli se na chlapce jen tak dívala. Chlapec si jí zpočátku nevšiml, teprve když se dívka schválně zakuckala, pohlédl na ní.
„Co tady děláš?,“ zeptala se dívka zvlášť jemným hlasem.
„Vidíš ne,“ opáčil trochu hrubě kluk, jemuž ještě galantnost k dívkám nebyla docela vlastní. Líbila se mu ale. Tak nějak mu připadala od pohledu zajímavá, ale rozhodně to na sobě nedával znát. Měla dlouhé světlé vlasy a ten nejlíbeznější obličej, jaký kdy chlapec viděl.
„Ty si tu sám?,“ zeptala se dívka.
„A co má být?“
„No já jen tak. … Ty jsi zdejší, viď?“ Chlapci zvědavost dívky nebyla docela po chuti, ale tak nějak už ze zkušenosti věděl, že některé holky takové jsou. Třeba ze školy to znal. Kolikrát mu přišlo otravné, jak si pořád štěbetají, hlavně aby je nikdo neslyšel, a tvářily se u toho, jako by znaly kdo ví jaké tajemství. Dívka si vzápětí utrhla kytičku v trávě, přivoněla si, usmála se a zatočila se kolem dokola s rozevlátýma rukama jako tanečnice.
„To je dnes krásně, já bych až brečela, jak je dnes krásně,“ pravila dívka směrem k obloze.
Chlapec dívku nečinně pozoroval. Posadil se na míč a všiml si, jaké má ta dívka hezké oči. Dívka se vzápětí vedle chlapce posadila, strčila si kytičku do knoflíkové dírky a podívala se týmž směrem co se díval ten kluk s míčem, s odřenými koleny a s ušmudlaným tričkem.
„Já jsem tady jen na víkend. Mám tu tetu a naši mě u ní občas nechají na hlídání. Máma s tátou mají totiž pořád moc práce, courají po světě a tak. Někdy je nevidím třeba celý měsíc.“
Dívka trochu smutně pokrčila rameny, ale hned se zase usmála. Měla tak krásný úsměv, jaktěživ chlapec krásnější neviděl.
„Teta je príma, mám jí moc ráda. Je docela sama a pokaždé spolu někam vyrazíme. Je to ta nejlepší teta na světě,“ dodala dívka.
„A odkud vlastně jsi?,“ zeptal se chlapec.
„Bydlím v Praze. Víš, tam je všechno na co si člověk vzpomene, kina, obchodní domy, aqua parky, zoologická zahrada, ale tady se mi někdy líbí víc. Všechno je tu menší a takový … přítulnější.“
Chlapec dívku poslouchal. Sám byl v Praze všehovšudy dvakrát. Jednou s rodiči a jednou na školním výletě. Vzpomněl si, že ho to velké rušné město poprvé trochu zaskočilo, ale i učarovalo. Ty vysoké domy tyčící se k nebi, širokánské ulice plné aut a všeho, celý ten prostor, bludiště plné nejrůznějších zákoutí se zvláštní atmosférou. Vzpomněl si, jak se procházel s rodiči po Karlově mostě a jak lízal z kornoutu zmrzlinu a potom šli k hradu, odkud byl výhled téměř na celou Prahu. Ten obraz se mu vybavil docela jasně.
Chvíli mlčky seděli vedle sebe. Slunce na ně svítilo a všechno kolem bylo tak laskavé a milé, že bylo snadné chvíli mlčet a nic nedělat.
„Už budu muset jít,“ řekla vzápětí dívka s lítostí ve hlase. Postavila se a i chlapec se postavil, neboť první co jej napadlo bylo, že dívku doprovodí. „Teta nemá ráda, když přijdu pozdě k obědu. Máme dnes palačinky s borůvkovou marmeládou. Máš rád palačinky?“
„Mám, se ví.“ Dívka se na chlapce usmála a měla se k odchodu.
„A jak se vlastně jmenuješ?“, zeptal se chlapec.
„Lucie.“
„Já jsem Petr.“
„Tak ahoj Petře a zase někdy …“
„Přijedeš? Třeba příští víkend.“
„Ráda bych, ale asi ne. Spíš někdy později.“
„Tak dobře.“
Lucie se usmála a vzápětí se dala do běhu. Petr se za ní díval. Jen co zmizela, z čiré radosti vykopl Petr svůj míč do výše až k nebesům. A když padal míč směrem dolů, přál si, aby Lucii zase brzy viděl a aby bylo všechno takové, jaké to bylo před chvílí.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 12. 2010.