Jan Jurek: Lekce (z) lásky

Rubrika: Literatura – Povídky

Konečně byli sami. Seděli proti sobě a jen tak se na sebe dívali. To ticho pro ně bylo osvobozením. Nikdo je nenutil o čemkoliv mluvit. Nikdo je nenutil před sebou a před okolním světem cokoliv předstírat. Zase mohli být jeden před druhým sami sebou. Moc se mu líbila, víc než kdy před tím. A neskutečně ho přitahovala. Měla body tričko s ramínky a s velkým výstřihem jen polehoučku překrývajícím velké poprsí. Slyšel, jak tiše dýchá. Usmívala se, ale zdála se mu nervózní. Dala by mu všechno, kdyby si o to řekl, proč to ksakru neudělá. Už rok žádného neměla, jak dlouho ještě, copak si nevšiml, že to kvůli němu se tak vyfikla, že na to doslova čeká? Právě na tohle Marta myslela, když si k Petrovi přisedla blíž a ruku mu obtočila kolem pasu. On se jí ale vysmekl a prudce vstal.
- Ty to nechceš? zeptala se.
- Chci… a moc!
- Já taky. Tak v čem je problém?
- Co bude pak?
- Já nevím. … A ani mě to nezajímá.
- Ale mě ano. Já nemůžu jen tak…nechci, abys mi pak něco vyčítala, že jsem tě zbouch a pak…
- Jsi mě poslal k vodě?
- Třeba.
- Jsem starší, rozvedená, mám dvě děti… pochopila bych to.
- Říkáš teď.
Čekal, že k té situaci, v níž se ocitl, dojde. Dříve nebo později k ní muselo dojít. Všechno k tomu směřovalo. Jejich letmé úsměvy, jejich oťukávání, jejich vzájemné nadbíhání a lichocení … to všechno mělo jediný oboustranný účel – zalíbit se, vpašovat se do mysli toho druhého a přichystat si půdu právě pro tuto chvíli, v jejímž područí měli sklidit to, co zaseli. I to dobré, i to špatné, pakliže bylo něco takového. Pak si z ničeho nic Marta stoupla k oknu. Stála zády k němu. Její zadeček, ach Bože, ten její zadeček za hedvábnou sukní, skoro se to nedalo vydržet! Ještě nikdy to nedělal… zezadu. V skrytu duše věděl, že právě tak by se mu to asi líbilo nejvíc. Ale poprvé by to tak s ní nechtěl, s ní ne! Chtěl by ji při tom vidět do očí, mít při tom na dosah její tvář a její vlasy, její ruce, její všechno. Bylo to tak prosté! Už měl skoro pocit, že nemá smysl to dál odkládat, ať už to dopadne jakkoliv, ať už bude za přeběhlíka, který si užil a potom se na ni vykašlal.
- Chtěla bych holčičku. Řekla Marta jakoby nic. A s těmi slovy se k Petrovi otočila. (Copak chce tu holčičku po něm, copak je to jako spíchnout košili, copak je nějaká mašina na výrobu děcek?)
- Jako se mnou…bys ji chtěla? pro jistotu se Petr zeptal.
- Třeba. Řekla to, jakoby jí na tom nezáleželo s kým, hlavně s někým.
- Neměli bysme ještě chvíli počkat?
- Počkat na co?
- Až si budeme víc jistí.
- Jistí čím?
- Sami sebou.
- Co to meleš?
- Nerad bych ti ublížil. Nedokázal bych s tím žít, chápeš?
Tolik si přál, aby to chápala, že je jiný než ostatní muži jeho věku, které třeba poznala, docela jiný, tak jiný, že se toho až sám děsí, že se děsí sám sebe, čeho je schopen a čeho naopak schopen není. Jak jí měl říct, že sám se sebou někdy nedokáže vydržet, že nedokáže vydržet ani s kýmkoliv z jeho vlastní rodiny déle než pár dní, aby je mezitím nepřivedl na pokraj zoufalství z toho, jak se chová, jak je ubohý, jak je vzteklý a náladový a někdy doslova jako němý, jak se jim odcizil a všemu a všem, i tomu světu, v němž žije, nebo byl donucen žít, bez vlastních prostředků, bez vlastní střechy nad hlavou, bez vlastního otce (tam tušil, že je zakopaný pes, proč se potácí na hranici zoufalství sám před sebou i před ostatními), bez pocitu vlastní hrdosti a důstojnosti o kterou v skrytu duše vždycky tolik stál. Možná víc než o cokoliv jiného - aby se alespoň někdy cítil důstojně a svobodně.
- Čeho se tak bojíš? Zeptala se Marta a přitom Petra jemně pohladila po tváři.
(Chytil tu její ruku a její dlaň si přitiskl ke svým rtům tak silně, jakoby si přál se jí zadusit.)
- Si tak zvláštní, tak něžný, tak hodný… Chtěla se k němu přivinout, ale on jí to nedovolil. Díval se na ni a bál se, že už nemá kam ustoupit. Proč si nevzal aspoň tu ochranu, napadlo ho, alespoň tu kdyby měl. Takhle! Copak bez ní může!? S ní snad! Ale bez ní? Ani nevěděl proč, ale přišla mu na mysl věta, kterou křičel před x lety na Václavském náměstí, když on a řada dalších čelili tehdejším milicionářům – Máme holé ruce, máme holé ruce, máme holé ruce… připadal si popravdě jako blbec, tenkrát i teď.
Vrátil ji její pohlazení. Kopíroval pomalu svou dlaní profil její tváře. A pak sestoupil k její šíji a k rameni a tam se zastavil. Mohl sejmout ramínko jejího trička a pak dál… až by před ním stála Marta nahá v šeru toho malého pokoje uprostřed zalesněných kopců daleko od lidí a ode všeho. Pomiloval by se s ní, dělal by všechno, jak nejlíp by uměl, celou noc, celé ráno, celý další den… nic si nepřál víc než tohle – žmoulat její rty a bradavky a holá prsa a zadeček, líbat ji od hlavy k patě, být k ní přivinutý jako klíště a cítit teplo jejího těla a slyšet tlukot jejího srdce. Odstoupil od ní jako malíř od svého obrazu. Zdála se mu dokonalá. Marta ale byla zmatená. A překvapená. Petr jí v té chvíli připadal jako osmnáctiletý zajíček, který neví jak na to.
- Co si dát něco na kuráž? zeptala se ho.
- Nechci se milovat ožralej.
- Myslela sem dvě deci vína třeba… na uvolnění.
- Sem uvolněnej!
- Nevypadáš.
- Potřebuju jen trochu času.
- Už ho moc nemáme. Já ani ty!
- Jak to myslíš?
- Tak jak to říkám. Známe se dva roky a za tu dobu ses neodhodlal mi dát ani pitomou pusu. Nechci se už takhle doprošovat o nic! Ponižuje mě to! Rozumíš?!
- Myslím, že ano.
- Buď tedy teď nebo nikdy!
Na okamžik se odmlčeli. Stáli proti sobě jako dva souputníci a ne vzájemně se milující bytosti. Ultimátum… 
V takové situaci se to Petrovi zdálo krajně nevhodné. Nelíbilo se mu, že ho Marta tak přitiskla ke zdi. Že ho zatlačila do kouta! Jako malého spratka! Nikdy dřív by nehádal, že je něčeho takového schopná. Skoro Martu v tu chvíli, v ten kratičký moment zoufalství, kdy kvůli ní nevěděl kudy kam, nenáviděl… ale ještě víc ji miloval.
- Tak co? Měl by ses rozhoupat, dřív než bude svítat, řekla. Bylo právě jedenáct, zbývala hodina do půlnoci a zhruba pět šest hodin než slunce začne vycházet na obzor.
- To mám ještě dost času, opáčil Petr se špatně sehranou sebedůvěrou.
- Jsem zvědavá, jak s ním naložíš.
- Snad jak s ním naložíme, ne?
- Já svoje řekla… i udělala. Teď je řada na tobě. Drahoušku! (Bože, ta hořká ironie, vůbec mu k ní nepasovala. Měl vztek. Na sebe i na ni!)
- O co ti jde? Ale pravdu! Z ničeho nic na Martu uhodil jako při nějakém policejním výslechu.
- O nás dva a o mé dvě děti, od nichž utek jejich otec.
- A já ho mám nahradit? … Nevím, jestli jsem toho schopen.
- Třeba bys to mohl zkusit.
- Některé věci se zkouší těžko.
- Mluvíš jako zbabělec!
- Sem zbabělec! Celej život sem byl zbabělec!
- A budeš i dneska?
- Nejspíš ano.
- Pak ale nezbývá, než abys šel.
Vůbec Martu nepoznával. Byla najednou tak odměřená a studená… a zlá. Nikdy dřív se k němu tak nechovala. Jenže nikdy dřív k tomu neměla příležitost. Tak se podvolit vlastní touze po něze, po lásce, po mužském sevření, po obyčejném milování, které jí žádný muž tak dlouho nedopřál. Žádala ale příliš, víc než byla ochotná si připustit. Seděla na pohovce a klopila hlavu k podlaze. On stál u dveří pokoje a díval se na ni. Věděl, jak moc ji ponížil, aniž by to chtěl, aniž by se o to vědomě přičinil. Seděla tam jako neschopná svůdkyně, která má svá nejlepší léta za sebou a počínaje tímto okamžikem jakoby srozuměná s tím, že již bude neodvolatelně jen v roli prosebnice, v roli ženy, která o muže bude muset vždy tvrdě bojovat. Ne on o ni, jako dřív, ale ona o něj. Nelíbilo se mu, že by si snad díky jemu mohla Marta něco takového myslet.
- Miluju tě, řekl.
- To mi nestačí, řekla.
Mlčeli a zrakem bloudili kolem sebe jako dvě nevidomé bytosti., které se ztratily v cizím prostoru. Zdálo se, že je v tu chvíli konec. Všemu, co je snad spojovalo a co oběma dávalo jistou naději na společnou budoucnost. Rád by ji alespoň políbil, ale neodvážil se a bez dalšího slova odešel. Ona záhy ponořila svůj obličej do polštáře a usedavě plakala. Jako malá holka po první lekci lásky, kterou jí život uštědřil. 
 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Iva Pospíšilová, www.bitmapsisters.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 09. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.