Jan Jurek: Rodné město

Rubrika: Literatura – Povídky

Rodné město …

…občas tam zavítá. Ne že by tam přímo jel, nebo ho fyzicky navštívil, ale přesto se v něm prochází, duchapřítomně a sebejistě, protože za ta léta, co tam prožil, si ho pamatuje naprosto dokonale.
Není příliš velké, ale je tam vše, co potřebuje – kino, koupaliště, stadion, desítky hřišť, potok, tráva, domy, ulice a taky škola, ale tu nepotřebuje, do ní jen chodí, jako řada ostatních, protože musí, protože není zbytí. Jeho školní výsledky odpovídají jeho povaze. Učitelky nad ním ohrnují nos a předpovídají mu nelichotivou budoucnost. Mají za to, že roste pro kriminál, že je darebák, pro něhož je školy škoda, jakož i lásky a všeho, co se chlapci, ať už jakémukoliv musí dostat, aby z něj jednou něco bylo.
Tak tedy – je kluk, to za prvé, trochu rozverný, trochu uličnický, ustavičně nepozorný vůči věcem, které ho nezajímají, a naopak pozorný vůči všemu, co je v jeho očích důležité a zásadní. Třeba město, kde vyrůstá…svého času mu dává svůj hlas, svou eleganci, svou schopnost dýchat jeho vzduch a probíhat jeho ulicemi, dává mu svou činorodost a touhu poznávat věci pro něj nové a nepoznané. Má za to, že to není málo. Protože co by to město bez něj a bez jemu podobných bylo? Co by bylo bez dětského zpěvu a jásotu a křiku a nářku, co by bylo bez chlapeckých půtek a dobrodružných výprav…? Co by bylo konec konců bez lidí, kteří v tom městě naleznou svůj domov?

   

Dominantou města je velká továrna. Pracuje v ní jeho otec a stejně tak i většina otců chlapců, s nimiž se stýká. Komíny se tyčí vysoko k nebi a téměř každý večer z nich jde hustý tmavý kouř. Kolikrát si přeje, aby ta továrna lehla popelem, aby ji někdo srovnal se zemí a na tom místě ten někdo vybudoval cyklistickou dráhu nebo cokoliv, z čeho by i on sám něco měl. Jenže to se nestane, to by se musel stát zázrak a na ty příliš nevěří. (Třebaže v Ježíška, co nosí na Vánoce dárky, věří dlouho.) Tak se s tím smíří, že ta továrna tam zůstane, že ta továrna zkrátka a dobře k tomu místu patří. Jakož i ty komíny a kouř z nich. Jakož i on sám. Jakož i jeho otec a jeho matka a taky bratr, s nímž se v jednom kuse hádá. Jakož i učitelka Komárková na Alšově škole, která mu leze krkem a kterou by nejradši nikdy nepotkal. Jakož i soudruh Makovec, nafoukanej starej pán, co je ředitelem školy a má za to, že z titulu své funkce může kdekoho pro nic za nic prudit a sekýrovat. Jakož i Miky, jeho přítel tak říkajíc v dobrém i ve zlém, bez něhož v tom čase téměř nedá ani ránu. Jakož i řada dalších, kteří k tomu městu patří asi stejně jako on a jejichž výčet by nebral konce, měl – li by se o každém byť jen slovem zmínit.

Vybavuje si starou vodárnu! Tam chodí s klukama co chvíli a užívá si to panoptikum úzkých uliček a průchodů lemovaných starými zpola rozbořenými domy z červených cihel dávno zbavených omítky. Připomíná mu to Stínadla z Rychlých šípů, které hltá jedním dechem. Zvlášť noční výpravy do těch míst na něj působí téměř mysticky a strach, který tam zažívá, mu dělá nezvykle dobře.
Vybavuje si i mohutnou betonovou zeď za jejich domem! S klukama do ní tlučou tenisákem jako smyslů zbavení. Je to hra, ostatně jako všechno ostatní co dělají a bez níž by jejich existence ztrácela jakýkoliv smysl.
Vybavuje si i tak zvanou kamenárku! Skalní útvar na periferii, na nějž každý kluk z toho města vyleze nesčetněkrát. I on, třebaže jednou spadne a při tom si zlomí holenní kost.
Vybavuje si i místo, kam chodí sbírat zkamenělé obratlovce! Najde jich spoustu a některé z nich skončí dokonce v přírodovědném kabinetě školy. Je to z jeho strany nepatrné vstřícné gesto směřované výhradně učiteli Machatému, starému prošedivělému pánovi přezdívanému pro jeho neupravený vzhled a zádumčivost Einstein. (Jeden z mála, koho si ve škole oblíbí.)

    

Vybavuje si kino. Docela malé s červenými sedadly uspořádanými vzestupně za sebou. Bijáky, na které chodí, jsou převážně z východoevropské až asijské provenience, ale přesto se mezi nimi objeví tu a tam i nějaký neškodný western ze západu.
Vybavuje si i rozhlednu! Slavnou Štramberskou rozhlednu, která už sice není zeměpisně součástí jeho města, ale je tak blízko, že ji má za svou. Z jejího vrcholu vidí celý přilehlý kraj mírně zvlněný a jedním slovem krásný!
Vybavuje si samozřejmě i dům, v němž bydlí. Běžný sedmipatrový panelák na nevelkém sídlišti. Z jedné jeho strany shlíží na hřiště, kde s kluky hrají hokej nebo fotbálek. Z druhé strany shlíží na úzký potok často zasviněný vším, co do něj továrna zrovna vypustí.
Vybavuje si louku, v níž léto co léto lehává a dívá se s ostnem trávy v puse do oblohy. Vybavuje si jednotlivé ulice, kterými projíždí na kole, znaje v nich každý dům, každý výmol, každou skulinku, která by mohla být při jeho rychlé jízdě nebezpečná. Vybavuje si železniční stanici, kam občas zajde omrknout vlakové soupravy a vstřebat všudypřítomnou cestovní horečku pasažérů, která ho záhadným způsobem vzrušuje. Vybavuje si i lidi, tedy některé, jejich tváře a hlas a náturu. A při všem tom vzpomínání si vybavuje i sebe sama mezi nimi s aktovkou na zádech a s plnou hubou keců o věcech, kterým za mák nerozumí.
A vybavuje si také školu, tu velkou betonovou budovu s velkými a dlouhými prosklenými chodbami lemovanými z obou stran dveřmi do jednotlivých tříd nebo kabinetů učitelů, mezi nimiž kolikrát prochází jako ta nejčernější ovce zavřená ve výběhu. 
                                                                          …

Píše se rok 1988. Oslaví čtrnácté narozeniny. Zdárně dokončí (čímž mnohé překvapí) základní školu. Pár dní nato sedí spolu s matkou a s bratrem ve stěhovacím voze. Je léto, svítí slunce a ulice v tom sobotním odpoledni zejí nezvykle prázdnotou. Za okamžik vyrazí někam daleko, někam kde to ani jeden z nich nezná a kde mají nalézt nový domov. (Otec od nich odešel a matka chce žít jinde a jak sama říká - od začátku.) Do té chvíle si nedokázal představit, že své rodné město někdy opustí a najednou se tak má stát za pár vteřin. Pamatuje si, že svírá ruku matky v tiché snaze vše nějak zvrátit…zastavit. Ale to už ujíždí po frekventované silnici a otáčí se za místem, kde mu bylo dáno vyrůst. Kde mu bylo dáno být šťastný. 
 
   

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2007.