Jan Jurek: Hledající osamělý poutník
Rubrika: Literatura – Doporučení
 Hledající osamělý poutník John Maxwell Coetzee: Zrání Překlad: Blanka Petáková Nakladatelství: Metafora 2009 J. M. Coetzee má dar v každém svém románu přijít s něčím novým, originálním a pro čtenáře zajímavým. V případě knihy Zrání, která završuje třídílnou „autobiografii“ a navazuje tak na romány Chlapectví a Mládí, se jedná o fiktivní rozhovor novináře s lidmi, kteří nějak znali hlavního protagonistu a autora knihy v jedné osobě - Johna Maxwella Coetzzeeho. Oslovené osoby novináři sdělují informace o v knize již zesnulém Johnovi, úspěšném spisovateli, nositeli Nobelovy ceny a řady jiných uznání. Z jejich vyprávění však John nevychází jako výjimečná charismatická osobnost. Naopak. V očích těch, s nimiž se novinář setkal, byl John osobnost vesměs nevýrazná, nudná a uzavřená. Zejména pohled žen na Johna se v mnohém shodoval. Vesměs ho vnímaly jako „bezpohlavního“ člověka, nikoliv jako muže par excellance, s nímž by chtěly mít vážnější vztah. Obecně se shodli na tom, že John byl pro ně coby případný partner naprosto nevhodný jednak svým povahovým ustrojením a jednak svým poněkud svérázným postojem k životu. John zkrátka v žádné z žen nevzbudil milostnou touhu, vášeň, žádná z nich k němu necítila to čemu se říká Láska, ačkoliv on sám k ním soudě podle Johnových zápisků lásku cítil. Kniha klade čtenáři mnoho obtížně zodpověditelných otázek. Například jak může být světoznámý spisovatel a nositel Nobelovy ceny pro ženy tak nezajímavý? Zde je třeba uvést, že kritické nahlížení jednotlivých žen na Johna je umocněné faktem, že zde J. M. Coetzee vypráví ústy druhých sám o sobě. Lze se domnívat, že by to asi bylo jiné, kdyby názory zde „vyslýchaných“ žen, byly jejich názory, nikoliv autora, který prostřednictvím Julie, Margot, Adriany a Sophie mluví téměř výhradně o svých chybách a nedostatcích. Ale tyto úvahy mohou vést pouze k domněnkám. Podstatné je, jak se sám John /opakuji literární postava knihy a autor v jedné osobě/ v očích druhých vidí. J. M. Coetzee se totiž prostřednictvím Johna místy doslova shazuje. Staví se do pozice člověka, do něhož se žádná normální žena nemůže skutečně zamilovat. Třeba proto, že je na to John příliš uzavřený, příliš jiný, neschopný jejich slovy otevřít někomu srdce, odevzdat se mu celý, takový jaký je. John si ústy oslovených žen vždy nechává něco jen pro sebe a o to něco se s nikým nechce dělit. Díky tomu se John coby třicátník odsuzoval k samotě a u žen o něž stál, k opakovaným neúspěchům. Důležitou linií příběhu je Johnovo soužití s jeho starým a již nemocným otcem. Právě na pozadí jejich vztahu máme možnost nejlépe poznat, jaký John doopravdy je, respektive byl. Konfrontace s tím, co o něm soudí oslovené ženy a jeden jeho bývalý kolega je pro čtenáře zajímavá. Vzniká zde ambivalentní obraz člověka, který v žádném případě není jednoduchý. Naopak je zatížen řadou „jinotajů“, které ho v očích druhých diskvalifikují pro běžný život, ačkoliv ne zcela právem. Aniž by musel, je to on, kdo se z celé početné rodiny stará o svého otce. Místo toho, aby mu za to byli jeho příbuzní vděční, hledají v tom další svéráz Johnovy složité povahy. Pouze sestra Margot za ním stojí při jeho návštěvě farmy, kde vyrůstal se svým otcem, s matkou, s druhou sestrou Caroll a s dalšími příbuznými - Afrikánci, od nichž se John z jejich pohledu záměrně distancoval a v podstatě se jim odcizil. Pro Johna je frustrující, co si o něm druzí myslí, ale bere to jako fakt, na němž nelze nic změnit. Vnímá to jako daň za život, který si proti vůli ostatních vybral. K němu patří například psaní básniček, střídmost, skromnost, určitá stereotypnost, snaha dělat si vše sám po svém a nezatahovat do svého světa zbytečně druhé lidi, kteří by narušovali jeho soukromí a rovněž soukromí jeho otce. John není zdaleka se vším spokojený, natož pak šťastný. Má ale niterný pocit, že život, který vede, je jeho úděl, jeho cesta, z níž nemá smysl scházet na jinou. I proto s noblesou, klidem a nadhledem přistupuje k těžkostem, jež mu život staví do cesty. John je zde člověk odevzdaný svému osudu, svým způsobem fatalista, který se snaží řešit pouze věci, o nichž soudí, že je může změnit. A ty co změnit nemůže, důstojně přijímá. Kniha je členěna do kapitol, z nichž každá nese jméno novinářem oslovené osoby. Kapitoly jsou v uzlových bodech vyprávění kauzálně propojené. Román je tedy jako celek kompaktní. Příběh má pro čtenáře přehlednou strukturu, epický spád a intelektuálním stylem vyprávění i myšlenkovou hloubku. J. M. Coetzee se letmo dotýká například postavení Afrikánců ve společnosti, jejich hodnot, předností a nedostatků. Intelektuální ráz má i „charakterová analýza“ hlavní postavy Johna, která se vymyká zažitým představám o spisovateli, jemuž nejen ženy, ale i ostatní padají k nohám, ve snaze projevit úctu a uznání za to, co dělá a kým díky své zarputilosti je. Člověkem na straně jedné úspěšným a vzácně výjimečným. Na straně druhé člověkem vnitřně osamělým a mnohými nepochopeným. Z toho plyne i jedno z myšlenkových poselství knihy – jak obtížně někteří lidé přijímají jinakost toho druhého. Takový člověk se dostává do izolace nejen díky tomu jaký je on sám, ale rovněž díky tomu jací jsou lidé kolem něj. Plní předsudků, myšlenkových stereotypů a unáhlených soudů, kterým se z pozice Johna nemá smysl bránit, natož jim smysluplně vzdorovat. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 11. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Suchý |
 |
Jan Krůta |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Josef Fousek |
 |
Milan Lasica |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
Karel Šíp |