Jan Jurek: Poslední rodinná dovolená
Rubrika: Publicistika – Postřehy
| Už od jeho tří let tam jezdili rok co rok. Vždy na stejné místo a ve stejnou dobu. Makarská riviéra v Chorvatsku prvních čtrnáct dní v měsíci červenci. Pamatuje si horké slunce, specifickou vůni tamního přímořského vzduchu, cvrlikání cikád, chuť sladkých broskví, vyprahlou půdu, štěbetání trhovců, šumění moře … je toho moc co si vybavuje a na co, jak dobře ví, nikdy nezapomene. Byly to společné rodinné dovolené – on, jeho bratr, jeho matka a jeho otec. Ti tři tvořili kruh jeho nejužší rodiny. S nimi žil v jednom vcelku bezvýznamném městě uprostřed Evropy, v zemi, kde není moře a kde, jak slýchal, nebyla tou dobou ani svoboda ani jiné vymoženosti západní civilizace, o nichž toho ale tenkrát moc nevěděl. Jen pár detailů. Znal třeba trenýrky značky Adidas. Ty měl! Otec mu je odkudsi přivezl, stejně jako džíny, pravé levisky! Kluci tenkrát valili oči, když v nich poprvé přišel do třídy. Stejně jako když přišel v nefalšované khaki soupravě, kterou mu otec dotáhl až z Indie. Soudružkám učitelkám ty vymoženosti ale nešly moc pod vousy, a když jednou přišel na tělocvik v tričku s americkou vlajkou, vnímaly to jako provokaci. Hned ho musel svléknout a jít s levicově smýšlející tělocvikářkou za matkou do kabinetu /učila bohužel na téže škole, kterou on svého času navštěvoval/, aby si vyslechl, jak matce ta dvoumetrová čůza vykládá o amerických imperialistech, kteří zavšivují zeměkouli nechutnými pravicovými idejemi. A máma jen stála a tiše  poslouchala neschopná jakéhokoliv vzdoru. Nejradši by sám té ženské jednu fláknul, ale na něco takového neměl dost odvahy. Zato měl dost rozumu na to, aby věděl, jak by to nejen sobě ale i matce zavařil. Dej si na ni pozor, je nebezpečná, říkala mu kolikrát matka na její adresu. Tenkrát tomu ještě nerozuměl. Jak nebezpečná, čím? Až zpětně po letech si to uvědomil, co by mohla ... kdyby chtěla. Naštěstí se tak nestalo, naštěstí se neměla k tomu, obvinit jejich rodinu třeba z velezrady za propagaci úhlavního mocenského nepřítele, a tak dál mohli jezdit k moři s devizovým příslibem přes Maďarsko a pak dál do tehdy ještě jednotné Jugoslávie. Měl to tam rád a vždycky se tam těšil. Na moře, na to hlavně. A na procházky po plážích a na lovení mořských ježků a na projížďku parníkem k nedalekým ostrovům, a na zmrzlinu, která nikde jinde nebyla tak dobrá jako tam. Přátelil se s kluky, kteří nikdy u moře nebyli a museli si vystačit s jeho vyprávěním nebo s dostupnými bijáky v tehdejší ČSSR – Československé socialistické republice. Ani ho nenapadlo, že v tom přídomku socialistické může být zakopaný pes, proč někteří k moři mohou a jiní ne. Matka mu třeba řekla, že na to všichni nemají peníze, jet k moři, nebo že prostě raději jezdí jinam, třeba do hor, ale cítil v tom faleš, díl tajemství, díl něčeho, o čem matka mluvit nechtěla, protože se bála. Stejně jako otec se bál. Tomu bys nerozuměl, byla jediná otcova odpověď, když se chtěl jeho syn dopídit pravdy. Pravdy o tom, že devizový příslib nebyl pro každého, že ten si musel každý zasloužit, jak záhy zjistil, když dospěl a když se už mohlo bez obav mluvit o všem, protože se změnily poměry. Jako se změnil jeho otec. Z levičáka se stal pravičák. Z ředitele státního podniku se stal majitel s. r. o. A z respektovaného kádru strany nadšený obhájce svobody slova a demokratických principů. Matka zůstala, jaká byla. I jeho bratr zůstal, jaký byl. Ale třeba soudružka tělocvikářka už byla jen paní tělocvikářka, a pak už ani to ne, protože ji jednoho dne nový ředitel vyhodil. /Asi že už byla stará a neměla tak rychlé běhy, jak by se na tělocvikářku v nových poměrech slušelo./ Psal se rok 1990. Bylo léto a několik měsíců po státním převratu. Komunismus definitivně padl /alespoň si to všichni mysleli/ a začínala éra nastupivší demokracie a nových /respektive staronových/ demokratů. Éra svobody! A tehdy naposled vyrazil s matkou, s otcem a s bratrem do Jugoslávie. S tím rozdílem, že nepotřebovali žádný devizový příslib ani jiný štempl od kádrováků, že nemuseli jet oklikou přes Maďarsko, ale rovnou si to mohli razit přes imperialistické Rakousko. Nikdy nezapomene, když uviděl poprvé Vídeň. První velkoměsto tzv. za oponou, které kdy spatřil. Všude bylo čisto, domy barevné, velké a srozumitelně uspořádané. Doslova to tam na něj „zavonělo,“ jakoby svoboda mohla vonět. Ale to voněla ta všudypřítomná jinakost, ten kolorit světa, o němž toho ve svých jinošských letech ještě moc nevěděl. Jemu bylo dvanáct, bratrovi o čtyři roky více. Už věděl, že nic není napořád, ani on, ani matka. ani otec, ani bratr. I ta dovolená u moře jednou skončí. Jednou v noci, když na to myslel, se rozplakal. Maminka se ptala, proč brečí, myslela si, že ho něco bolí, ale ho nebolelo dočista nic. Měl strach! Hrozný strach! Matka si ho tenkrát přivinula k sobě, jemně ho políbila a řekla – „Nic se neboj, jsem u tebe, vždycky budu!“ Jako by mu vyčetla z úst, na co se chtěl zeptat, o čem se chtěl ujistit … že nikdy nezůstane sám. Proč mu ale lže? Proč říká, co není pravda? Proč slibuje něco, co nemůže při nejlepší vůli splnit? Už přece není malý. Nepřál si, aby ho matka obelhávala, aby ho konejšila ve jménu lásky ani ničeho jiného. Chtěl slyšet pravdu, syrovou a krutou, aby mohl ještě víc brečet, ještě víc se bát, ještě víc čelit strachu, který ho tu noc zachvátil. Otec jako obvykle celou dovolenou proležel na pláži, opaloval se nebo spal. A mezitím hodně jedl a pil a klábosil s místními starousedlíky za ta léta vcelku vybroušenou chorvatštinou. Jednou večer přistihl matku plakat na zápraží apartmánu, kde byli ubytovaní. Byla to poslední noc před návratem domů. Přisedl si k ní a matka si ho k sobě přivinula. - Proč brečíš?, zeptal se. - Já nebrečím. - Brečíš, opáčil a utřel matce slzu z její tváře. - Chtěla bych ti něco říct. - Co? - Tvůj bratr to už ví. - Co ví? - Si už velký, měl bys to pochopit. - Co bych měl pochopit? - Že se s tvým tátou … už nám to neklape, to přece víš. - Vím a co? - Chci se s ním rozvést, vlastně jsem už podala žádost. - Žádost o co. - O rozvod! Už nebudeme spolu! Mlčel a ničemu nerozuměl. Jakoby na něj ušil někdo boudu. Jeho vlastní matka! Jeho vlastní otec! Nemohl tomu uvěřit! Nechtěl! Bál se připustit si, že se to stane! Otec na jedné straně, matka na druhé a on mezi tím! Jeho kamarád to tak měl. Skončil za rok v lapáku. Kde skončí on? Třeba v blázinci, pomyslel si. - Otec už mě nemiluje, a to já s ním nemůžu žít … a ani nechci. /Překvapilo ho, jak rezolutně to řekla. Jakoby smířená se vším. I s osudem opuštěné matky dvou dětí./ - A koho miluje? - Jinou ženu, kterou neznáš. - Co je zač? /Chtěl to vědět, aby jí třeba zakroutil krkem./ - Na tom nezáleží. - Mně ano! - Ale já o ní teď nechci mluvit. Chci být sama! Vstal a nechal matku sedět na zápraží s výhledem na moře. Měl vztek, nikdy dřív neměl takový vztek. Samozřejmě věděl, že mezi mámou a tátou není všechno v pořádku. Kolikrát se hádali a on stál za dveřmi svého pokoje a všechno slyšel. Máma mu říkala, že dospělí se holt někdy hádaj, ať si s tím nedělá starosti. A táta mu říkal, že s ženskejma to bez hádání nejde, že se na všechno dívaj jinak. Tak se s tím po čase smířil, a když k nějaké další hádce mezi nimi došlo, strčil hlavu pod polštář. A byl klid! Pár dní po návratu z dovolené se jeho rodiče skutečně rozvedli. Otec se odstěhoval, on a bratr zůstali s matkou. Otec mu vše věcně vysvětlil. S matkou si už nerozumí! Potřebuje změnu! Potřebuje klid a zázemí! „Di do prdele!“ zaznělo z jeho úst v odpověď otci a nato schytal pár facek. Otce poslal vzápětí do hajzlu. Ještě netušil, že tak učinil na několik let dopředu, že tak učinil vlastně napořád. - K moři se od té doby už nikdy nepodíval. Svět zešedivěl. A on dospěl. - Drobné zamyšlení … Dnes a denně se dočítáme v denním tisku popř. to posloucháme ve zpravodajských relacích lokálních i celoplošných stanic, že naše ekonomika roste, nebo naopak že stagnuje, nebo je ve fázi represe, čehož důsledkem je pokles hrubého domácího produktu /Bůh ví, co si pod tím všechno představit/. Jsem v této oblasti laik jistě jako mnoho ostatních, a přesto se z nějakého vnějšího popudu snažím těm číslům a tabulkám všeho druhu porozumět, abych alespoň okrajově věděl, jak si na tom ta naše malá země uprostřed Evropy stojí. Nemohu se ale zbavit dojmu, že se význam podobných ukazatelů našeho blahobytu příliš zveličuje. Popřípadě že se všem těm číslům přikládá až příliš velký význam. /Zvláště pak v době předvolebních kampaní./ Odmítám panikařit jenom proto, že míra inflace přerostla únosnou míru, a to jen v důsledku politiky vlády, která je vždy v rozporu s její opozicí. Odmítám být v pozoru pokaždé, když mnozí z prognostiků vyhlašují stav nejvyšší nouze, protože se podle nich řítí naše země s novými vládními reformními balíčky do záhuby, odmítám vycházet s transparenty do ulic jen proto, že DPH na potraviny bude místo pěti rovných devět procent, což prý povede k tomu, že mě rohlík přijde ne na tři, ale třeba na pět korun. Nechci se stát obětí této technokratické manipulace. Nechci být za šaška, který vlivem podobných informací podléhá blbé náladě a rovněž obavě, že lepší už to nebude. Voláme po prosperující společnosti, po hodnotách rozvoje a růstu, po blahobytu na všech frontách, ale méně už po mezilidské soudržnosti, po slušnosti, po hodnotách plynoucích z dávných křesťanských tradic evropského kontinentu. Výsledek toho je zřejmý. A není třeba se o něm sáhodlouze rozepisovat. Každý vnímavý člověk si ukazatele nevyčíslitelného úpadku jistě nalezne sám. Přesto … třikrát sláva! Žijeme ve svobodné demokratické zemi! Pán Bůh zaplať. To opravdu není málo a už jen tento prostý fakt může ve chvílích nejhorších člověku alespoň trochu zvednout náladu. Většina z nás má co jíst, má střechu nad hlavou, má práci, má rodinu, má nárok na zdravotní péči a třeba i na spravedlivý soud /zde jsem trochu na pochybách, ale budiž/. Můžeme, když na to máme, cestovat po světě, můžeme nakupovat v evropských obchodních řetězcích, můžeme, ale nemusíme, pracovat nebo studovat, kdekoliv se nám zlíbí, pakliže dostaneme příležitost. Můžeme prakticky cokoliv, pakliže neporušíme zákon té které země. Fantazii se meze nekladou. Hlavně když to sype a je z toho hmatatelný prospěch – peníze. Cíl a účel lidského konání v civilizované společnosti. Skrze ně nahlížíme, jak je člověk schopný, jak je aktivní a výkonný, jak je prospěšný pro společnost. Leccos z toho, co se mi dnes nelíbí, bych mohl přičítat faktu, že naše demokracie je stále ještě i po téměř dvaceti letech v plenkách. A jistě s tím mnoho nešvarů v našem polistopadovém vývoji souvisí. Ale ne všechno lze přičítat této skutečnosti. Mám za to, že se podobným argumentem zříkáme jen vlastní odpovědnosti. Třeba jako v případě klimatických změn, které někteří bagatelizují, jiní je zveličují … a ti ostatní o nich alespoň věcně polemizují. Že se zříkáme odpovědnosti za „platné“ vzorce chování, za společensky preferovanou hierarchii hodnot, odpovědnosti za morální úpadek v naší svobodné, a to zdůrazňuji, společnosti. Nevím, proč tomu tak je, a jistě se najdou tací, kteří mi budou oponovat, kteří budou tvrdit, že v obecné rovině nelze mluvit o morálním úpadku, ale jen o změně stylu a způsobu života lidí v moderní přetechnizované společnosti. Co ale ona z m ě n a ve výsledku znamená? Co si pod ní představit? Stačí se podívat třeba i do nedaleké „historie“ a odpověď je nasnadě. Žijeme rychleji, v přímé úměře s naším rostoucím blahobytem roste i náš konzum, tedy množství věcí, jimiž se obklopujeme a bez nichž si už dnes svůj život nedokážeme představit. Pilíř společnosti – rodina – je mezi řádky stále více zpochybňován a svým způsobem i devalvován stále rostoucím množstvím rozvodů. Investujeme více času do vzdělání a více úsilí do vybudování slibné kariéry. Stále více si zakládáme na společenském prospěchu a uznání. A stále větší prostor získávají v našem životě média nejen coby prostředek k získání informací, ale i coby „návod“ jak žít, jak myslet, jak se chovat. Já toto hledisko vlivu médii na náš osobní život nechci zveličovat, ale jsem na straně těch, kteří tvrdí, že je větší než se možná obecně soudí. Napadají mě tyto přívlastky – konzumní, civilizovaná, mediální, stále více se globalizující společnost. Je nesnadné se v ní zorientovat, je nesnadné se v ní prosadit, je nesnadné si v ní uchovat smysl pro fair play a víru v to, že „pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.“ Nezbývá mi než vyslovit přání – kéž by tomu tak bylo … alespoň někdy! |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 10. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Lasica |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Josef Fousek |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jitka Molavcová |