John Maxwell Coetzee, dnes již světoznámý autor a nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2003, je autorem prózy s příznačným názvem Chlapectví. /Vydalo nakl. Metafora 2007, přeložila Drahomíra Michnová/ Příznačným proto, že právě chlapectví a potažmo dospívání je hlavním, neřku–li stěžejním tématem tohoto díla.

Autor nás zavádí do prostředí Jihoafrického venkova, kde se odehrává převážná část příběhu. S těžkostmi, s nimiž se hlavní protagonista – dospívající chlapec – potýká, plynou jednak z prostředí, v němž vyrůstá a jednak z rodinného klimatu, kdy je zřejmé, že chlapcův vztah k otci je velice odměřený a rovněž vztah k matce, ač láskyplný, není prost niterných rozporů. Je zde ale ještě další skutečnost, která chlapci komplikuje život, a to vědomí, že je jiný. Jiný než ostatní kluci jeho věku. Nejen že ho tak vnímá okolí, jeho spolužáci, učitelé, i členové rodiny, tu osobní jinakost vnímá i on sám. „Je jiný“, zazní to v textu mnohokrát, nikoli však jako odsudek, ale jako prosté konstatováni faktu, které ve světě plném předsudků a zavedených tradic působí téměř jako přiznáni viny. Není evangelík, není čistokrevný Jihoafričan /ze strany otce má anglické předky/, není ani zdatný v kriketu a navrch je přistěhovalec z Kapského města. To vše ho svým způsobem automaticky vyčleňuje a staví ho do pozice outsidera.

Příběh, tak jak je napsán, plyne jakoby samovolně. Je to téměř asociativní záznam dílčích událostí, které si autor vybavuje a příliš se neohlíží na dějovou posloupnost a časovou následnost. Paradoxně o to víc ale dokáže čtenáře vtáhnout do vyprávění o osudech dospívajícího chlapce, o jeho niterných přáních, představách, iluzích a snech, konfrontovaných se syrovou skutečností Jihoafrického venkova. Existuje jen jedno místo na světě, kde je chlapci v těch dnech a letech dobře, kde nalézá klid a pocit bezpečí. Je to malá farma otcových předků, kterou spravuje jeho strýc. A přestože ví, že on bude na farmě vždy jen hostem, užívá si pocit, že dokáže být někde šťastný. Vědomí toho jej osvobozuje a dává mu také sílu čelit přísným učitelům a nenechavým spolužákům, mezi něž nezapadl. Dává mu konec konců sílu čelit i svému otci, kterým pohrdá. Nejen pro jeho průměrnost /slovy autora nebyl ani vynikající právník, ani vynikající hráč kriketu, všechno, co kdy dělal, bylo průměrné ne–li podprůměrné/ ale i pro jeho vztah k matce a nakonec i k němu samotnému. A třebaže se chlapcův „poměr“ k otci připomíná jen útržkovitě, často na pozadí dílčích událostí, je tento obapolně rozporuplný vztah do značné míry i determinujícím faktorem života dospívajícího hrdiny, který ve svém otci nikdy nenalezne skutečnou oporu.

Poznamenám, že krátce před Coetzeeovou prózou Chlapectví vyšla ve stejném nakladatelství autorova próza Pomalý muž /dá se říct, že Chlapectví je její volné pokračování/. Zmiňuji to proto, že i ta nese příznačné znaky autorova stylu vyprávění, zdánlivě neosobního /autor promlouvá ke čtenáři ve třetí osobě, čímž tuto zdánlivou neosobnost a odstup od svých postav ještě více podtrhuje/, přesto přesvědčivě „dokumentujícího“ rozpory dospívajícího chlapce, který čelí nejen často nepřátelskému okolí ale i prvním sexuálním touhám.

Podtitul knihy – Obrázky z venkovského života – Vzpomínky, rovněž svědčí o tom, že velká část z toho, o čem zde autor vypovídá, přímo odráží i autorovo skutečné dospívání v prostředí Jihoafrického venkova, potažmo Kapského města, odkud J. M. Coetzee pochází. Není to ale jen tak ledajaké vzpomínání. Čtenář je konfrontován s dobře komponovaným v pravdě románovým příběhem, který je dostatečně dynamický, aby čtenáře nenudil, a stejně tak dostatečně zajímavý svým úhlem pohledu na samotnou matérii pro nás téměř exotického světa Jižní Afriky, aby čtenáře zaujal a bez nadsázky i vedl k zamyšlení. Třeba nad obsahem a významem tradic té které společnosti, nad jejich determinujícím a zároveň svým způsobem omezujícím /neřku–li na druhé straně i obohacujícím/ vlivem, nebo nad tím, jak obtížné může ve společnosti plné zažitých stereotypů dospívání být a jaké následky v nás i v letech dospělosti může takové dospívání zanechat.