Bylo mu něco přes dvacet, bydlel na koleji a vedl vcelku běžný studentský život se vším, co k tomu patří. Svého času docházel i na dobrovolné přednášky, za což sklízel z řad svých spolužáků oprávněný posměch. Záhy ale zjistil, že erudice renomovaných profesorů není na takové úrovni, jak by si představoval. A že ho především ty akademické řeči o literatuře nudí. Měl–li se dobrat k nějakému poznání, musel na to jít jinak, sám a ne se spoléhat na badatelskou schopnost (či neschopnost) jiných. Místo do auly začal stále častěji docházet do univerzitní knihovny. Byla nová a na jeho vkus příliš moderní. Zvláštně tvarované prostory, v nichž bylo snadné zabloudit, prosklené stěny i strop… (kolikrát si tam připadal jako ryba v akváriu).
Lenka do knihovny zašla jen sporadicky. Vlastně tam nechodila vůbec. Raději si někoho poslala, aby ji tu či onu knihu přines… za hubičku. Nejhezčí dostal za Hemingweyova Starce a moře. Byli sami, ona si ho přitiskla ke zdi a políbila ho poprvé na rty. Jak se sluší a patří. Od té chvíle se stal jejím dobrovolným otrokem. Nikdo jako on neměl takový přehled o tom, co Lenka čte. Nejvíce si oblíbila díla angloamerických autorů. V závěsu za nimi byli klasikové východoevropské a hlavně ruské oblasti. On si více rozuměl s autory často okrajovými, méně zvučnými, jakmile byl někdo klasik, znamenalo to v jeho očích čtenáře spíše stigma než–li přednost. Ale jedno jméno se přece jen vymykalo – bylo zvučné, světové a bezesporu hodno (alespoň v jeho očích) označení klasika. W. Saroyan! Toho si oblíbil, dalo by se říct, že ho přímo zbožňoval. I se všemi nedostatky a výhradami, které vůči němu kritická veřejnost měla. A jestli po něčem v ty dny toužil – tak umět psát jako on.

Lenka byla právě ten ojedinělý případ dívky, kde inteligence kráčí ruku v ruce s fyzickou krásou. Kdyby nestudovala literaturu, s klidem by mohla provozovat živnost modelky. Postavu na to měla a obličej jakbysmet. Velké modré oči, úzký decentní nos, smyslná plná ústa a vysoké čelo zčásti překrývaly plavé vlasy, které nádherně pasovaly k její snědé pleti. Bylo snadné se do ní zamilovat a ještě snadnější bylo podlehnout jejím svodům. Měl za to, že tak jak je skvělá v jiných věcech byla by skvělá i tam… v posteli. Cítil to, přímo to z ní sálalo, ta její šikovnost pro erotickou ekvilibristiku, její nadání ba přímo talent v oblasti sexu. A jak jinak se k ní dostat než přes literaturu, které byli oba každý po svém oddáni. Zkrátka mu jednoho dne hubičky (byť na rty) přestaly stačit. Chtěl víc, mnohem víc, a to si vyžadovalo z jeho strany preciznost a trpělivost. Nutno ale dodat, že s dívkami velkou praxi neměl. Ještě před pár lety se o ně ve skutečnosti ani nezajímal, tedy ne jako o objekty své sexuální touhy. Ta v něm teprve začala rašit a nabývat na síle, které občas za dlouhých večerů podlehl. Lenka byla první, s níž to chtěl dělat doopravdy, první, s níž chtěl okusit, jaké to je milovat se se skutečnou ženou a ne pouze s její imaginární představou.

Jednoho dne si Lenka poručila, aby ji přinesl Tramvaj do stanice touha T. Williamse. Tu hru četl i ji viděl na jevišti. Dramatizace, kterou zhlédl, se mu ale zdála zbytečně okázalá, měl za to, že režisér příliš tlačil na pilu, že chtěl na pozadí výtečně napsané hry upozornit víc na sebe než na poselství autora.
Ještě týž den navštívil knihovnu, vyzvedl Lenkou žádaný titul a s ním pak chvátal před univerzitní budovu, kde na něj Lenka čekala. S kafem z automatu a s cigaretou v puse. Bylo už léto. Na sobě měla krátkou hedvábnou sukni a červenou průsvitnou halenku. Nikdo z těch, co šli zrovna kolem, jistě nehádal, že taková krasotinka tráví svůj volný čas nad Gogolem, Čechovem, Hemingweyem, Millerem… takové jako ona vysedávají po večerech v barech, pijí brandy nebo luxusní víno, jsou obklopeny movitými nápadníky a vedou plané řeči, aby zabily čas do vášnivé noci, která v případě takových dívek nemůže nenastat. Když Petra spatřila, byla hotova ho odbýt jako vždy polibkem, vzít knihu a jít si po svých. Obvyklý scénář jejich vzájemných setkání.
„Máš?,“ zeptala se. Přisvědčil. Chtěla ho políbit, ale Petr jejím rtům s velkým sebezapřením uhnul.
„Spěchám,“ řekla.
„Mi je líto.“
„Dáš mi tu knížku nebo ne?“
„Se ještě uvidí.“
„Na tohle nemám náladu.“ Otočila se a odešla.
Spatřil ji až druhý den ve škole.
„Co bude s tou knihou?“ uhodila na Petra při první příležitosti.
„Máš ji u mě… na koleji. Pokoj č. 26, pavilon 8.“
„To si tam pro ni mám jako jít?“
„Jestli o tu knížku stojíš, budeš muset.“
„Zapomeň!“
Nutno poznamenat, že univerzitní knihovna vlastnila jen dva svazky Lenkou žádaného titulu. A to Petr věděl, stejně jako to, že jeden svazek měl on a druhý, označený žlutou páskou na hřbetu, byl výhradně pro potřeby knihovny. Své dva spolubydlící ten večer bez milosti vypakoval. Byl si téměř jistý, že Lenka přijde, že tu knížku (když ne jeho) bude chtít stůj co stůj. Její slabost totiž byla netrpělivost a hlavně ctižádost dosáhnout vždy svého… hned a za každou cenu.
Přišla ve chvíli, kdy už na kolejích začínal utajovaný noční život studentů a studentek v malých, skromných leč útulných ubikacích.
„Pojď dál,“ řekl a vpustil Lenku dovnitř. Měla na sobě vytahané tepláky, dlouhý úpletový svetr nejspíš po babičce a na bosých nohou pantofle. Růžové s malou bambulkou.
Hned se chopil vývrtky, aby otevřel víno.
„Nepiju,“ řekla.
„Já ano,“ odvětil, vytáhl špunt a nalil si do sklenky.
„Co po mě chceš?“
„Je snad jasný ne.“ Podívali se na sebe. Oba věděli, oč v dané chvíli běží.
„Za jednu pitomou knížku?“
„Ani za jednu, ani za dvě, bylo jich rovných“… z kapsy vytáhl dlouhý srolovaný papírek, kde měl napsaná jména všech jí dříve objednaných titulů, pro něž ho v průběhu těch několika týdnů do knihovny vyslala, „…rovných sto!“ dodal. Předal Lence roličku papíru jako hostinský účet, za který je třeba zaplatit.
„Má být vtip?“ řekla.
„Jen malá oslava stého výročí.“ Napil se vína a sedl si. Ona stála a shlížela na něj. A pak se k jeho překvapení začala z ničeho nic pomalu svlékat. Skoro měl chuť ji zadržet, říct jí, ať toho nechá, připadal si jako zákazník, co si objednal na pokoj štětku, ale neudělal to. Ta jistá perverznost ho vzrušovala. Byla to chvilka a Lenka stála před ním jen ve spodním prádle.
„Pokračuj!“ řekl.
„Až zhasneš!“ Vstal a zhasl. Chtěl se posadit, ale byla taková tma, že místo na židli upadl rovnou na zem. V tu chvíli na svých chodidlech ucítil Lenčina studená lýtka, po nichž se sesuly její kalhotky. Zachytil je mezi svými prsty u nohou. Záhy na něj přisedla. Rozepla mu poklopec. Počínala si jako profesionálka. Ani v tom se nemýlil! Věděl, že je talent od přírody, že je přesně to, co si ve svých tajných přáních a snech objednal. Rozkročmo na něm seděla s dlaněmi opřenými u jeho uší. Byl jako v kleštích. Chtěl se jí dotknout, ale ona mu to nedovolila. Vždy a za všech okolností musela mít navrch.
„Teď budeš poslouchat!“ řekla a rukou mu zajela do rozkroku, kde již bylo vše připraveno. Stačilo jen několik vertikálních pohybů a bylo hotovo. Po pár vteřinách v jejím lůnu vyhasl jako sopka po výbuchu ukojen vlastní touhou. Ani nepostřehl, že z něj Lenka mezitím vstala a zmizela v téměř neproniknutelné tmě pokoje. Když rozsvítil, Lenka byla oblečená a tvářila se, jakoby se před pár vteřinami vůbec nic nestalo. Skoro měl pocit, že se mu to zase všechno jenom zdálo.
„Tu knihu!“ řekla.
Vytáhl knihu z batohu a dal ji Lence. „Bude se ti líbit.“
„Jistěže bude… rozhodně víc, než milování s tebou.“ Ta poznámka ho urazila, ale dostal, co chtěl, a tuhle malou urážku byl hotov strávit. Krátce nato Lenka s knihou v ruce odešla. Sedl si ke stolu a vypil zbytek vína. Svým spolubydlícím se po jejich příchodu z kina nepochlubil. Na to si Lenky příliš vážil, aby ji a potažmo sebe vystavoval morbidním vtipům a oplzlostem svých stejně nadržených vrstevníků.

Od té doby Lence chodil pro knihy někdo jiný. Stejně zarputile, stejně odevzdaně, v očekávání sladké odměny, která (alespoň si to myslel) nemůže nepřijít. Někdo vydržel měsíc, někdo dva, byl jeden co to vydržel téměř rok až do závěrečných státnic. A toho si - jak po sedmi letech na srazu svých bývalých vysokoškolských spolužáků zjistil – Lenka vzala.
On byl stále svobodný, bezdětný, pár let učil, pak toho zčista jasna nechal a začal intenzivně psát a žít, jak vždycky chtěl - svobodně, nezávisle, třeba bez nároku na honorář. Chvíli mu trvalo, než se odvážil Lenku oslovit. Ona, vcelku uznávaná erudovaná literární vědkyně, on přehlížený zneuznaný autor na lopatkách… tak moc se jejich cesty rozešly i v tomto směru, který je oba svého času spojoval.
„Vypadáš dobře,“ řekl jí. Skutečně jí těch sedm let na kráse příliš neubralo. Spíše naopak.
„Zato ty si se změnil,“ řekla mu. „Nikdy bych nehádala, že mě někdo jako ty připraví o panenství.“ Překvapila ho. Třeba to dělali v naprosté tmě, na to, aby věděl, že se miluje s pannou snad světlo nepotřeboval? Ledaže by vtom zápalu… ?
„Tys to nepoznal?,“ zeptala se.
„Ne,“ odvětil po pravdě.
„A já myslela, že to chlap pozná vždycky.“
„Sem asi výjimka.“
Mlčky se na sebe dívali. Ostatní jejich bývalí spolužáci švitořili, ale oni vnímali jen jeden druhého. Hned by si s ní dal repete, kdyby mohl, jistě by si vedl lépe než tenkrát. Ale na něco takového musel rychle zapomenout. Byla vdaná a měla dítě. Pro někoho žádný problém. On to bral jinak.
„Proč sis pro ty knihy tenkrát nechodila sama?,“ zeptal se.
„Nesnáším knihovny! Jsou suchopárné, nudné a bez života!“ Slyšet něco takového z úst literární vědkyně byl dozajista paradox. Ale když si to přebral, uvědomil si, že má Lenka vlastně pravdu a že možná proto do takových míst on naopak chodil rád… protože byl stejně suchopárný, stejně nudný a stejně bez života jako ty prostory plné zaprášených knih dožadujících se pozornosti novodobých čtenářů – jediná možnost jak neskončit v ještě neživotnější díře, kam už živá noha ani nepáchne.
A tak si Lenka užívala postavení šlechtičny se všemi privilegii. Banda dobrovolných galejníků jí nosila knihy na zlatém podnose, za což se jim dostávalo malé nebo větší odměny v podobě tělesných požitků. Byla to z její strany promyšlená hra - bez lásky, bez citu. Neměl ji to za zlé. Byla zkrátka taková - studená a chladnokrevná. Ani si nedokázal představit, jak někdo jako ona může být matkou dítěte. To už si víc dokázal představit sebe jako otce… .
„Moc rád bych si to zopakoval,“ řekl.
„Co jako?“
„Všechno. Zase bych byl tvůj otrok a ty moje paní, malá baronka, co si usmyslela, že si mě - nadrženého pitomce - omotá kolem prstu.“
„Až tak pitomej si nebyl. To bych s tebou do tý postele nikdy nešla.“
„Miloval sem tě.“
„Já vím.“ (Nebyl si jistý. Nikdy jí to do očí neřekl.)
„A pak sem tě nenáviděl,“ dodal záhy.
„To k sobě patří.“ (Na všechno měla odpověď – vlastnost ryzích géniů na straně jedné a ryzích blbců na straně druhé. Bezpochyby patřila do té první sorty.)
Ten večer ho ještě jednou políbila na rty, zrovna jako tenkrát, co ji přinesl Hemingweyova Starce a moře. Pak ve vší tichosti odešla. Středem sálu a s grácií, která ji byla vlastní.