Jan Jurek: Letní romance

Rubrika: Literatura – Povídky

Měla na sobě hebkou průsvitnou halenku, pod níž se dmula dvě malá dívčí prsa, krátkou sukýnku a ve vlasech tak dlouhých, že konečky se dotýkaly pahorku jejího zadečku, červenou pentli. Oči jí zářily, v ruce držela kornout s dvěma kopečky pistáciové zmrzliny a v druhé ruce svírala mou dlaň – studenou proti té její. Byl večer a my se procházeli po pobřeží Jadranu, vítr čechral hladinu moře i kadeře Věrčiných vlasů. Na obloze zářil jasný měsíc již skoro v úplňku a kolem něj byly rozeseté hvězdy, které svítily jako květy pampelišek v travnaté louce.
Potkali jsme se náhodou. Ona se svými rodiči trávila prázdniny v jednom z četných přímořských letovisek v Chorvatsku ve stejném penzionu jako já s mým otcem a s mou matkou. Ráno co ráno jsme s nimi vyráželi na pláž a zatímco dospělí kafrali, my dva po sobě pokukovali a tajně snuli plány, jak být chvíli sami.
Byl to náš poslední společný večer. Držela mě pevně za ruku, já se k ní lehounce tisknul a mimoděk sledoval, jak se jí pod nápory větru vzdouvá hedvábná sukně. Do chodidel nás tlačily sněhově bílé kamenné oblázky omleté vodou. Do nosu nám proudil mořský vzduch, který člověku z vnitrozemí ani po čtrnácti dnech strávených u moře nezevšední. Po půl hodině pomalé chůze jsme se s Věrou posadili na pláž a dívali se do nekonečného prostoru před námi, přehlížeje horizont mořské hladiny splývající s oblohou ve snaze si to vše vrýt do paměti.
„Vůbec se mi nechce domů,“ poznamenala tiše Věra.
„Mně taky ne,“ odvětil jsem a naléhavě se na Věru podíval. „Měli bysme najít místo, kde bysme mohli být sami.“
„Napadá tě něco?“
„Borový háj za hotelem.“
„Tam nechci.“
„Na hotelový pokoj nemám dost peněz,“ zkonstatoval jsem věcně. Vstali jsme, dívali se na sebe plní očekávání a strachu, abychom to, nač jsme oba mysleli, nemuseli odpískat a vrátit se domů. Obejmul jsem Věru kolem pasu a za přítomnosti kolem chodících turistů ji vášnivě políbil a dal ji tím na srozuměnou, že vše dopadne tak, jak my sami budeme chtít, protože to byl náš večer, naše tichá dohoda, náš příslib lásky, který jsme si dali a který nebylo možné porušit. Dali jsme se do klusu. Ani nevím, jak dlouho jsme běželi. Jako dva pomatenci, kteří ztratili rozum a jejichž jediným cílem bylo najít pro sebe co nejrychleji vhodný úkryt.

Ocitli jsme se na místě, o jehož existenci jsme do té chvíle neměli ponětí. Byla to odlehlá část pláže a my stáli a dívali se na malou skulinku vprostřed přímořských skalisek. Úžlabina rozeklaná mezi dvěma mohutnými kamennými pilíři, tyčící se majestátně k nebi, připomínala svým obrysem nejintimnější část ženského lůna. Beze slova jsme vnikli již prosti jakýchkoliv zábran do úzké chodbičky, kde bylo místa akorát tak pro dvě těsně semknuté bytosti. Na nic jsme nečekali. Rozepnul jsem Věře halenku, přivinul se k ní a cítil její dech, který sílil postupujícím vzrušením. A při měsíčním světle za zvuku šplouchajícího moře jsme se každou vteřinou blížili k slastnému vyvrcholení. Věra v tu chvíli silně vykřikla. Její hlas se ozvěnou šířil prostorem. Já spočinul hlavou na její hrudi. Z čela mi stékaly krůpěje potu. Věra mě na orosené čelo políbila.
„Na tohle nikdy nezapomenu,“ řekla a já ji na oplátku ještě jednou políbil, naposled, snad abych ji ta předchozí slova vzal z úst a přijal je jako přísahu. 

                        
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 09. 2010.