Jan Jurek: První vzplanutí
Rubrika: Literatura – Povídky
| Přál si, aby přišla k němu, políbila ho a pak vzala někam stranou, kde by byli sami a tam ho zasvětila do tajů milování. Právě vycházela z moře. Rukama si hladila své dlouhé mokré černé vlasy. Seděl schoulený na okraji pláže a sledoval spoře oděnou dívku, která v něm vyvolala do té chvíle nepoznanou fyzickou touhu. Jako blbec si připadal, když kolem něj bez povšimnutí prošla, aby záhy objala nějakého pitomce, co stál přímo za ním. Týden ji sledoval, hrál si na Sherlocka, myslel si, že mu nic neuniklo a teď tohle. Taková blamáž. Kde se vzal? Líbali se přímo za jeho zády. Jeho sen, že konečně zkusí, jaké to je být s holkou, se rázem rozplynul. A taková to byla príma dovolená u moře s rodiči. Přijeli ve stejný den jako ona. Shodou náhod se ubytovala i ve stejném penzionu, jen o patro výš. Všude bylo tolik hezkých děvčat, ale on měl oči jenom pro ni, přestože ona ho přehlížela. Procházel se po pláži a nešlo mu na rozum, kdo byl ten chlap. Přijela přece sama. Aspoň to řekla jeho rodičům. Krom jiného řekla i to, že je svobodná, bezdětná /dá rozum/, studentka ekonomky ve druhém ročníku, bydlí v Praze a jednou by chtěla být manažerkou v nějaké zavedené firmě. Otci se zdála příliš ambiciózní. Byl ze staré školy. Ženská má být doma, starat se o děti a vařit svému manželovi teplé večeře, povídal. Ale líbila se mu. Parádní kost, takovou si, Petře, jednou najdeš a poznáš, co je život, mu řekl otec, když ji viděli poprvé v letních hedvábných šatech, které čechral přímořský vítr. Otci bylo přes čtyřicet a pořád /přestože měl maminku/ se otáčel za ženskejma. Tu kterou krasotinku, jak on říkal, i okomentoval - ta má pěknou prdelku, ta má uhrančivý oči, ta má smyslný rty /na ty byl zvlášť vysazený/, tahle má nádherný prsa … zkrátka tatík byl pořád při chuti. I na dovolené. Jednou večer synáčka vypakoval, ať si jde jako koupit zmrzlinu, že chtějí být s maminkou chvíli sami. Tak šel. Představa, jak to dělají spolu máma s tátou, ho ale víc než co jiného iritovala. Dokonce si myslel, že je to v případě jeho rodičů něco nepřirozeného, nepatřičného, něco co se mezi ně zkrátka a dobře nehodí. Sedl si na lavičku uprostřed borového háje, kde byl pro tu chvíli příjemný stín. /V místech kde byli – na jihu Chorvatska - se platil zlatem/. Pozoroval kluky, kteří hráli stolní tenis a při tom mleli tou svou hatmatilkou. I by se k nim přidal, ale ta jejich divoká jižanská povaha ho odrazovala. On sice taky nebyl žádný svatoušek, máma s tátou si s ním užili svoje, ale proti té bandě chorvatských vrstevníků si přece jen připadal jako beránek. Zdáli se mu jiní než kluci, které znal z domova. Ne lepší nebo horší, ale jiní. Měl zkrátka takový pocit. Tak se jen díval a myslel při tom na Terezu. Co když je s ním? Co když … ani na to nechtěl myslet? Oni dva, sami v pokoji, spolu … žárlil. Normálně žárlil! Na toho floutka, který se z ničeho nic vynořil jako lochneska a všechno převrátil vzhůru nohama. Už byl skoro hotov Terezu oslovit, když ona se k tomu neměla, a říct ji, co že by rád … . Vždyť taková mladá holka ta to chce pořád, třeba se tváří, že o to nestojí, že na to ani nemyslí, že jí jsou podobné věci dokonce odporné. Ale to je jen taková maska, hra kdo z koho, hlavně nespěchej, na podobné věci máš ještě čas, řekl mu otec s tím, že za ním může kdykoliv přijít a on mu poradí co a jak. Nikdy to neudělal, popravdě si ani nedokázal představit, že by o podobných záležitostech měl mluvit s vlastním tátou. Něco nastudoval, něco viděl ve filmech a v pár časopisech, co kluci nosili do školy. Měl zkrátka pocit, že teorii má tak jako tak zmáknutou a že je nejvyšší čas převést ji do praxe. Tereza se mu v tomto ohledu zdála jako vhodný objekt. Otec mu o ní řekl toto – prsa hádám trojky, zadeček jako melounek, nohy /ty se mu na ni líbily nejvíc/ dlouhé a útlé ani do X ani do O … skoro měl Petr pocit, když tatík dávno za zenitem o Tereze mluvil, že by s ní na to sám hned vlítnul, nemít maminku. Jak se totiž jednou oženíš, máš utrum, povídal. Nikde neměl stání. Až na jednom místě, když Tereza vylézala z moře, po jejím snědém těle stékaly kapičky vody a její černé plavky skrývaly to, co tolik chtěl vidět, co si v duchu představoval a čeho se chtěl dotknout. Se západem slunce se vrátil na pokoj. Otec balil věci do tašek. Zdál se být nervózní. Očividně se mu od moře nechtělo. „Pomoz tátovi, já připravím večeři,“ řekla mu matka. S tátou pak klečeli vedle sebe na zemi a pěchovali kufr plný krámů neschopní ho posléze zavřít. „Do prdele, se na to vyseru! Člověk se sotva rozkouká a dovolená je v háji,“ nadával otec. Záhy začali nosit věci do auta. „Doufám, že sis to tu jak se patří užil?,“ zeptal se Petra otec. „Jasně tati.“ „A co, klofl si tu nějakou žábu?“ „Bohužel.“ „Neboj. Dočkáš se. Přijde chvíle a holky ti nedaj pokoj, dokud některou z nich … však víš,“ řekl otec a spiklenecky se na chlapce usmál. Kdyby jen tušil, jak moc to Petr chtěl, jak moc to potřeboval, jak moc po tom toužil. Tereza mu tu noc nedala spát. Z ničeho nic se objevila v jeho náručí a dělal s ní všechno, na co do té doby jen myslel a ještě mnohem víc, na co se myslet ani neodvažoval. Když za ním ráno přišla matka se slovy, že musí vstát, že se jede domů, zůstal ležet schovaný pod přikrývkou dívaje se matce do očí. Asi z toho jeho pohledu něco odtušila. Přistoupila pomalu k němu. „Stalo se něco?,“ zeptala se. „Nevím,“ řekl nesměle Petr. Opatrně ze sebe sňal přikrývku. Na prostěradle byla stopa po jeho první ejakulaci. Matka se na chlapce nepatrně usmála. „To nic. Jednou se to stát muselo. Holt už nejsi malý chlapeček, za kterého jsem tě měla,“ řekla a tiše odešla, aby Petrovi dopřála trochu soukromí. Věděla, že chtěl být sám. Vstal, osprchoval se, oblékl se, podíval se skrz okno na moře … Bylo mu všelijak. Vlastně ani nevěděl jak. Ten pocit „zmatenosti“ neznal. Zbývalo už jen složit prostěradlo a hodit ho do koše se špinavým prádlem. Otec pěchoval zbytek věcí do auta. Když syna spatřil, všeho nechal. Bylo zřejmé, že už to ví, že mu to matka řekla. Poplácal Petra po rameni asi jako trenér svého svěřence po vydařeném výkonu. „Tak kterápak to způsobila?“ dotázal se otec a v odpověď jim šla vstříc Tereza zavěšená do toho namachrovaného floutka. V tu chvíli by mu Petr nejradši jednu vrazil. Zatímco on si o Tereze nechal jen zdát, ten floutek to s ní dělal bez toho celou noc. Proto je tak krásná a čerstvá, takovou to má moc, pomyslel si. Všechno mu bylo jasné. I otci, když viděl, jak jeho syn může na Tereze oči nechat. Šla k nim se rozloučit. „Už odjíždíte?“ zeptala se Tereza Petrova otce. „Bohužel.“ „Tak šťastnou cestu. Třeba za rok se tu zase uvidíme,“ řekla, podala otci ruku a na Petra se jen tak nevinně usmála, skoro jako na cizího kluka z ulice, kterého náhodou potkala. A jemu nezbylo, než se dívat, jak se zády k němu Tereza vzdaluje ruku v ruce s cizím chlápkem. „Její snoubenec, včera za ní přijel v tomhle,“ řekl otec a ukázal na stříbrný mercedes. „Takový pako! Co na něm vidí?“ ucedil Petr. „To se už nedozvíme,“ odvětil otec, načež vyrazili domů. A při posledním pohledu na moře z horizontu několika set metrů dal Petr nejen Tereze, ale i svým snům o ní definitivní sbohem.  |
Báseň © GALERIE IN
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 12. 2010.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Josef Fousek |
 |
Jiří Menzel |
 |
Jan Krůta |
 |
Karel Šíp |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Vladimír Just |
 |
Milan Markovič |