Jan Jurek: Tichý člověk
Rubrika: Literatura – Povídky
Bylo to tiché klidné místo, chtělo by se říci téměř zapomenutý kout světa. Každý tam znal každého a věděl o něm tolik, jako by to byl člen rodiny. Až na jednu výjimku. Muž, který se tam jednoho krásného dne objevil, byl pro tamní starousedlíky velkou neznámou. Koupil si starý malý dům, položený v přívětivém a hřejivém prostředí pod kopcem plným vinic a v závětří už tak málo zabydleného místa. O tom člověku kolovaly nejrůznější řeči, ale jen malá část z nich se zakládala na pravdě. Nikam příliš často nechodil, s nikým se moc nestýkal a výřečný také nebyl. Pracoval na vinici. Ta práce se mu líbila, ačkoliv byla těžká a ne nejlíp placená. Kolikrát se jen tak z ničeho nic zadíval při práci na svůj dům pod kopcem, který už vypadal po drobných rekonstrukcích vcelku k světu. A když zrovna svítilo slunce, celý kraj kolem působil nesmírně pohádkově. Celé to bylo jako vystřižené ze snu malého chlapce, kterým kdysi byl a snad jím byl stále více než kdokoliv druhý jeho věku. Dokázal se tak někdy dívat celé hodiny a přemýšlet o čemkoliv, co ho v tu chvíli tížilo. Přišel z místa, kde o něm říkali, že je infantilní týpek, že je neschopný a líný člověk, který si nikdy nevydělá ani na slanou vodu, že je naivní figurka, která vůbec nemá tušení, jak to ve světě chodí. Neměl tam mnoho přátel a neměl taky mnoho důvodů se na tom místě, kde strávil pár let včetně svého dospívání, zdržovat. Rozhodně ne déle než bylo nezbytně nutné. Nebylo proto až tak těžké sbalit si jednoho dne kufry a vydat se do světa. Byl sám a vůči nikomu neměl žádné závazky.
Pro většinu lidí, s nimiž se kdy setkal, byl nula. Třeba mu to přímo nikdo neřekl, ale věděl, že si to někteří o něm myslí. A když tak stál nahoře na tom kopci plném vinných keříků, a když viděl svůj malý dům, který si pořídil z vlastních ušetřených peněz, a když si uvědomil, že má konečně i svou práci, která ho živí, byl spokojený. Chlapecky se usmíval na celý svět a snad byl na sebe i trochu hrdý. Přestože se mu stýskalo, přestože chvílemi cítil téměř nepřekonatelný smutek, že ani pláč nebyl řešením, přestože byl osamělý a snad i trochu ztracený ve světě, kterému se každým okamžikem snažil porozumět a který mu nesčetněkrát připomínal, že je v mnoha směrech bezmocný.
Obhospodařoval vinici a při tom myslel na lidi, které měl kdy rád a kteří pro něho v životě něco znamenali, na lidi, s nimiž se kdy setkal, třeba jen na okamžik, aby se s nimi zase hned rozešel a nikdy je už nespatřil, na lidi, s nimiž se přel, s nimiž se smál, s nimiž pracoval nebo jedl u společného stolu. Myslel na kdejakou drobnost, která tehdy nic neznamenala a najednou byla hřejivou náplastí proti všem úzkostem, zmarům a chybám, kterých se dopustil. Ten kopec, kde pracoval, byl pro něho oázou bezpečí a klidu a jen nerad by to místo a práci opouštěl. Líbilo se mu, jak každé ráno nasedl na kolo a s jasným cílem vyšlapal až nahoru a odpoledne zase jak svištěl dolů nebezpečnou rychlostí pro člověka, neznalého místního terénu. Miloval, když se mohl posadit na verandu svého domu, ke svému stolu, ke svým knihám, se svými představami a sny a vzpomínkami a mohl si dělat, co ho jen napadalo.
„Prý je to spisovatel,“ doneslo se jedné ženě odkudsi a ona sama byla tou zprávou tak unešená, že na nic nečekala a už ji šířila dál. Dala se do řeči s první známou, kterou potkala.
„Prosím vás, to jsou asi nějaké řeči, nevěřte tomu, copak by spisovatel dřel ve vinohradu.“
„Třeba potřebuje peníze. To víte, takový psaní dnes asi moc nevynáší a z něčeho člověk žít musí, i spisovatel.“
„Já tuhle viděla, jak na poště odesílal takovou velkou tlustou obálku, třeba to mohl být nějaký román. Víte, jaký by to bylo, mít tady spisovatele a třeba slavnýho spisovatele.“
„Já bych na to nevsadila ani pětník. Určitě to jsou jen nějaký řeči. A navíc, já stejně moc nečtu, kde bych na to vzala čas, pořád tolik práce. Dneska lidi nevědí, co by dělali, aby nemuseli vzít do ruky lopatu.“
Zpráva se roznesla velice rychle a většina místních jí příliš nevěřila. Přesto, když muže spatřili, mívali nutkání se zeptat, najednou jako by konečně mohli vědět něco víc o tom člověku, než to, jak se jmenuje. On sám o té zprávě, která o něm kolovala, věděl, ale neměl nejmenší chuť se k tomu jakkoliv stavět. Třebaže se za spisovatele považoval, třebaže jím byl, třebaže už od svých dvaceti let nechtěl být ničím jiným, třebaže mu už pár věcí vydali pod pseudonymem, třebaže některé věci, které napsal, považoval za opravdu dobré a třebaže doufal, že těch dobrých věcí ještě pár napíše. Ne pro peníze, ne pro slávu a věhlas, ne pro uznání a respekt, ne pro plácání po ramenech či pro cokoliv podobného. Nic z toho ho až tak nezajímalo. Zajímali ho lidi, zajímal ho svět, zajímala ho kdejaká drobnost, útržek něčeho hodného zaznamenání. To bylo celé. Nic jiného za tím nebylo. Vlastně to bylo prosté a jednoduché, jen pro leckoho, a to už věděl, obtížně pochopitelné.
Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 11. 2011.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Jan Vodňanský | |
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Jiří Menzel | |
Josef Fousek | |
Jan Krůta | |
JUDr. Ivo Jahelka | |
Ivo Šmoldas | |
Miloslav Švandrlík |