Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.
Ve škole ho přivítala banda klazanů se sobě vlastní bezprostředností. /Na vysvětlenou - pracoval ve speciální škole vzdělávající žáky s kombinovanými vadami a s různou mírou mentální retardace./ A pak ji uviděl. Hned se mu líbila. Velké modré upřímné oči, příjemný úsměv a hlas, klidné a pomalé pohyby dávající tušit křehkost a bázlivost.
„Dnes bude u tebe ve třídě na praxi,“ sdělila mu starší kolegyně.
„Petr,“ představil se.
„Katka,“ opáčila.
A hned ji vzal do své třídy, aby ji představil své žáky. Byli tři. Jednoho z nich se bála. /Žák, přezdívaný brtník, váha stodvacet kilo, výška sto devadesát centimetrů./
„Libor. Není nebezpečný, jen tak vypadá,“ poznamenal Petr. /V tu chvíli zněla Petrova slova Kateřině jako dobře míněný vtip./ Vtom se k Petrovi přivinula Klára. Šestnáctiletá dívenka s pomněnkovýma očima, kadeřavými vlasy a s odzbrojujícím úsměvem. „Jmenuje se Klára, moc nemluví, ale to tady nikdo,“ zkonstatoval Petr a dal Kláře do ruky její oblíbenou panenku. V momentě si s ní začala hrát jako by byla živá. „A tady je Vašek,“ ukázal Petr na chlapečka v tu chvíli ležícího na matraci s prsty v puse. „Většinu času tady prospí nebo jen tak leží a poslouchá hudbu.“
S prvním letmým představením byl tedy hotov. Kateřina byla zmatená. Jakoby si nevěděla rady s přemírou podnětů, kterým najednou čelila. I pro něj to byl kdysi šok, když tam před dvěma lety poprvé přišel, aby další dny, týdny a měsíce odolával pokušení to zabalit a jít jinam.
Sedli si ke stolu a v poklidu vypili kafe. Byla vhodná příležitost o Kateřině něco zjistit. Dozvěděl se, že ji čeká za pár měsíců maturita, že se chce stát porodní asistentkou, že bydlí v jedné malé vesnici, kterou on dobře zná, poněvadž nedaleko od ní má chatu a tou vesnicí pravidelně projíždí, že je jako on narozená ve znamení Býka jen o tři dny později, plus dalších patnáct let, které mimoděk pominul. Taky zjistil, že má starší sestru a mladšího bratra, který ji občas pije krev, že její táta pracuje ve fabrice a její máma v krámě se smíšeným zbožím, že má ráda přírodu a s dětmi jezdí v létě na tábory a v zimě na hory jako pomocný dozor a taky si ráda občas něco pěkného přečte nebo skoukne solidní horor. Prakticky vším co o sobě řekla, mu byla Katka sympatická. A vlastně i tím co o sobě neřekla nebo to z dobrých důvodů zatajila. /Dlužno dodat, že praktikantky ze zdravotních škol pomáhaly Petrovi ve třídě často. Minimálně dvakrát týdně se nějaká objevila. Většinou ale nevěděl, o čem s nimi hovořit. Kateřina, to bylo něco docela jiného. Byla bezprostřední, milá, usměvavá, taky trochu tajemná, to se mu líbilo, a na první pohled přirozeně inteligentní./
Vzápětí zaměstnal Kláru – dal ji do ruky její oblíbené obrázky, které si sama prohlížela. Ani ho k tomu nepotřebovala. Stačilo, aby někdo seděl vedle ní, aby měla pocit bezpečí, nic víc nechtěla. Brtník v klidu seděl na svém oblíbeném místě a do dálky házel vlastní sekrety z úst. /Jeho běžná a oblíbená zábava, kterou si nikým nenechal vymluvit./ Katka z něj byla očividně nesvá. Celou dobu ho sledovala, jakoby od něj čekala nějakou zákeřnost, které ale ve skutečnosti nebyl schopný.
„Ono to tak nevypadá, ale umí být někdy docela roztomilej.“ /Když to Petr řekl, věděl, jak tím Katku v duchu rozesmál./
„Ten a roztomilej? Vypadá jako golem.“ /Vida, další vítečná přezdívka pro Libora, pomyslel si./ Měla pravdu. Vysoké čelo, na němž byla patrná červená boule, způsobená jeho častým tlučením hlavou do všeho, co mu nějak stálo v cestě. Dokonce jako golem i chodil. Místo aby nohy při chůzi zvedal, se jen nakláněl ze strany na stranu, aby tu jednu tu druhou nohu dokázal posunout vpřed a s ní i celé své opuchlé tělo. Ale když se usmál, když na vás začal dorážet, že se chce držet vaší ruku a s ní pak jít třeba jen na pitomý záchod, to se nesmály jen jeho oči a rty, to se smálo všechno v něm. A to si byl jistý, že by žádný golem nedokázal.
Z ničeho nic Libor vstal /při své váze doslova vystartoval jako neřízená střela/ a šel ke Katce s prázdným hrnkem v ruce. „Má jen žízeň. Nalej mu čaj!“ Katka tedy s rozpaky podala golemovi čaj. Ten si ho vzal a na ex ho vypil. „A teď mu dej housku, uvidíš, jak ji zhltne.“ Golem na tři kousnutí housku snědl, mezitím si párkrát na místě zaskákal, udělal několik piruet a samou radostí fláknul rukou do okna.
„Tři okna už rozbil,“ zkonstatoval věcně Petr. „Teď jen čekáme, až rozfláká čtvrtý.“
„Dáreček,“ odvětila Katka.
„Jo, k pomilování,“ usmál se Petr a golema vypoklonkoval na jeho místo. V tom okamžiku se Klára z ničeho nic rozplakala. Naříkala jako malá holčička, které vzali její hračku. Umanutě se bránila jakémukoliv kontaktu, jakékoliv snaze ji uklidnit. Naopak každou vteřinou ještě víc dávala najevo svou nelibost, která rázem přerostla v nekontrolovatelný vztek. Vstala prudce od stolu a začala bušit do dveří doslova jako smyslů zbavená. „Jen jeden z jejich dalších cholerických záchvatů,“ zkonstatoval Petr a trpělivě čekal, až toho Klára nechá. Když se tak po pár minutách stalo a už klidná si sedla ke stolu, pohladil ji Petr po vlasech a papírovým kapesníkem utřel stékající slzičku po její tváři. Ještě plakala, třeba už její rty vykrojily bezelstný úsměv. „Když je to každý den, zvykneš si,“ řekl Petr.
„Má to nějakou příčinu?,“ zeptala se Katka.
„Asi ano. Ale nikdo neví jakou,“ odpověděl.
Ne vždy podobné situace zvládal s takovým nadhledem, to před Katkou chtěl působit sebejistě. Kolikrát si už s Klárou nevěděl rady, když mu lítala bezhlavě po třídě a všechno, co jí přišlo do ruky, házela na všechny strany, když byla naprosto nepříčetná a on neschopný ji uklidnit se neudržel a dal Kláře na zadek, aby pak bylo všechno ještě horší. Stalo se mu to párkrát, hlavně ze začátku ztrácel nervy a trpělivost. Postupem času se to ale lepšilo, a to, co ho dříve vyvádělo z míry, se naučil přehlížet. Bral to jako nevyhnutelné zlo, aby u takové práce mohl zůstat – některé věci si zkrátka nepřipouštět, ani je neřešit a třeba si z nich dělat i legraci. Podobně jako řada jeho zkušenějších kolegů, nad jejichž prahem netečnosti vůči nepřehlédnutelným pochybením přírody se jako učitelský benjamínek zprvu s trochou trpkosti pozastavoval.
„Jak dlouho se tu zdržíš?,“ zeptal se Katky po chvilce oboustranného mlčení. /Z nějakého prostého důvodu si přál, aby tam byla alespoň pár dní./
„Jenom dneska,“ odvětila. „Vlastně jsem měla být na interně, ale nějak nás tam bylo moc, tak mě poslali sem.“
„To je dobře,“ utrousil Petr a až za chvíli si uvědomil, že Katku svou spontánní reakcí na fakt, že jen dílem náhody se potkali, přivedl do rozpaků. Seděli chvíli v klidu proti sobě. Mezi nimi seděla u stolu Klára, za jejich zády ležel Vašek, golem seděl v rohu třídy a hrál si s prsty. Proč je kruci tak mladá a proč je kruci on tak starý, pomyslel si. Dal by kdo ví co za to být mu alespoň o pár let méně. Takhle je pro ni slovy dívek jejího věku dávno prošlé zboží, vykopávka, páprda a kdo ví co ještě. A při tom se tu a tam cítil pořád jako kluk.
Mimoděk si Katku prohlížel od hlavy až k patě. Krátké blond vlasy v konečcích stočené k dlouhé šíji, malá dívčí prsa skrytá pod přiléhavým svetrem, útlý pas /až příliš na jeho vkus/ a útlé boky obepínané těsnými bederními dřinami, dávající možnost vidět proužek holých zad v časti pánevní. Když vstala, všiml si, jak rovně stojí a ramena zasouvá dozadu jakoby snad chtěla dát vyniknout svému poprsí. Uvědomil si její další přednost. Nebyla vyšší než on jako řada jiných dívek. S klidem se vedle ní postavil, aniž by zrovna trpěl pocitem méněcennosti, který mu kolikrát zabránil navázat známost. Cítil intenzivní tichou a nevysvětlitelnou spřízněnost, ačkoliv se znali s Katkou sotva pár minut. A bylo tomu tak i po dalších zhruba dvou hodinách, které spolu strávili v jeho třídě s jeho žáky, aby ji posléze podal ruku na rozloučenou.
„Snad jsem tu byla něco platná,“ řekla.
„O tom nepochybuj,“ řekl. Ještě se usmál a pak se jen díval, jak dveřmi jeho malé třídy Kateřina odchází.

Za okny v tu chvíli svítilo slunce. Jaro už o sobě dávalo vědět, třeba byl teprve počátek března. Posadil se. Z jedné strany golem, bušil umělohmotným táckem do stolu, dožadujíc se jídla. Z druhé strany Klára. Chovala mimi, jak říkala, a dávala mu napít z prázdného hrnečku. Vašek spal jako zabitý. Byl z těch žáků, jimž se ve škole říkalo ležák. Škola pro ně byla víc než co jiného odpočívadlem se zajištěným stravováním. Postavil se k oknu a díval se do školní zahrady. Jak se tam dostal? Patří tam? Někdy měl pocit, že ano, jindy si přál být někde docela jinde, jen nevěděl kde. Za zdmi školy uprostřed světa, který si vysnil a který ve skutečnosti nikdy nenašel. Proto je, kde je, proto dělá, co dělá, třeba by mohl dělat něco jiného, anebo vůbec nic. Bylo mu najednou smutno. Z toho, že Katka odešla, že není o patnáct let mladší, aby ji mohl pozvat na kafe a pak třeba do kina a pak k sobě domů a tam se nechal zasvětit do tajů milování, které nepoznal. Měl pocit, že mu celý jeho život nějak proklouzává mezi prsty, že něco není tak, jak má nebo by mělo být.
Civěl do jarní zahrady a připadal si jako infantilní pitomec, který se zakoukal do náctileté lolitky. Nikdo to neví, to ho uklidňovalo, a vědět nebude, tím si byl jist. Je to jeho věc, s níž se po svém vypořádá. Skočí si na pivo, kopne do sebe dva tři kousky, pak si dá hodinku chůze v jednom přilehlém parku, uvědomí si svou osamělost a netečnost vůči všemu kolem, koupí si noviny, doma v teplé vaně je přelouská, večer zapne laptop, pokusí se něco napsat a v půlnoci půjde spát, aby druhý den na všechno, co se stalo před tím, zapomněl. Takhle nějak si to představoval. A takhle nějak to i bylo. Katka zkrátka zmizela jako mnoho jiných v propadlišti dějin a on si jen tu a tam vybavil její tvář, alespoň do chvíle dokud toho byl ještě schopen.