Jan Jurek: Zajímavý rozhovor

Rubrika: Literatura – Povídky

Seděl na betonové zídce rozpálené od poledního slunce a v náručí dřímal černého kocoura. Tomu klukovi hádal osm nejvýš devět let. Mimoděk odtušil, že by k němu přece jen mohl jít a prohodit s ním pár slov. S dětmi si měl vždycky co říct. (Kéž by totéž mohl říci o dospělých). Mimo to se všechno zdálo lepší než nečinně čekat na svého otce, který právě debatoval s dědou kluka, kterého nikdy předtím neviděl. 
- Jak je?, zeptal se, když k chlapci nesměle přistoupil. Chlapec se na něj úkosem podíval. 
- De to.
- Kočka?, pokračoval ve vyptávání. 
- Kocour.
- Jak se jmenuje?
- Tomáš.
- Pěkný jméno… pro kocoura. A jak se jmenuješ ty?
- David.
- Já jsem Petr. (Posadil se vedle chlapce a párkrát přejel rukou srst kocoura, zatímco David obhlížel auto Petrova otce.)
- Pěknej bourák. Až budu velkej, budu mít porsche, červenou metalízu.
- K čemu ti bude?
- K čemu? Ke všemu! Takový auto, to je lepší než cokoliv. (Na chvíli se odmlčel. Přešel se po zídce sem a tam jako provazochodec po laně. Kocour mezitím poslušně seděl a svého pána spolu s Petrem pozoroval.)
- Seš u dědy na prázdninách?
- Jo. Ale za pár dní si pro mě naši přijedou.
- Moc nadšený z toho nejsi.
- Protože budu muset do školy.
- Se ti tam nelíbí?
- Ani za mák! Učitelky sou děsný krůty! Porád něco chtěj a nic jim není recht! A ke všemu ještě žalujou! A táta mě pak vyrichtuje, že si dva dny nemůžu sednout!  
- Taky jsem jich pár schytal. Z toho si nic nedělej.
- Jenže mě to štve! Táta je děsně vzteklej.
- To dospělí někdy bejvaj.
- Máma ne. Ta je hodná.
- A děda?
- Ten je taky hodnej… ale táta říká, že proto, že je starej a nemocnej. (David se na moment odmlčel a mezitím si vykasal na levé ruce dlouhý rukáv košile téměř po loket.)
- Chceš něco vidět? zeptal se a než stačil Petr odpovědět, ukázal mu David jizvu na předloktí.
- Sem si zlomil ruku.
- Jak se to stalo?
- Na kole. Trochu sem machroval, v jedný zatáčce mě to vyneslo a z ničeho nic sem byl ve škarpě. Museli mě operovat. Mám tam šroub, takhle velkej. (Ukázal špehýrku mezi prsty.)
- Příští tejden mi ho budou vytahovat, dodal záhy.
- Bojíš se?
- Trochu, ale máma říká, že to nic není. Je doktorka.
- A táta? Ten je co?
- Mizera, říká máma, když je na něj naštvaná. Což je skoro pořád. (David pak skoukl Petra, takovým tím pohledem, jestli mu jako může svěřit tajemství.)
- Víš, jaká nadávka se mi líbí nejvíc?
- Ne. 
- Tak poslouchej – (a do ucha mu zašeptal slovo – Čurimrd) Dobrý ne? /Petr nejistě pokrčil rameny. Tu nadávku samozřejmě znal, jako kluk ji i používal, ale nic zvláštního na ni v dané chvíli neshledával./
- A víš co? Jednoho znám. Takový pako z osmý bé. Děsnej prevít. Třeba tuhle pochcal ve škole zeď na záchodě a školník ho zpucoval, že se nestačil divit.
- Si to zasloužil asi.
- Samo. A víš co? Ulítává na trávě.
- Na čem?
- Na trávě přece.
- Ty víš, co to je?
- Nevím, nikdy sem to nezkusil. Táta říkal, že by mě zabil.
- Bojí se o tebe.
- A máma říkala, že by mě přetrhla vejpůl.
- Má tě ráda.
- Musel sem přísahat, že se něčeho podobnýho nikdy nedotknu.
- To je v pořádku.
- Už abych byl velkej a moh sem si dělat, co chci. Na to se fakt těším.
- Bejt malej je lepší, věř mi!
- To je blbost! (David vzteky vstal, skoro to vypadalo, že by Petrovi nejraději jednu vrazil.) 
- Když seš malej, nikdo tě nebere vážně! Taky tě nikdo neposlouchá! Ale já poslouchat musím! No není to uhozený?!
- Možná, trochu, ale s tím nic nenaděláš.
- Mluvíš jako můj fotr.
- To je mi líto. (David se zase posadil a pozoroval kocoura, jak špacíroval líně po zahradě. Pak se ho zeptal…)
- Kolik je ti?
- Třicet a pět k tomu.
- Tolik? Až mi bude co tobě, budu o dvě hlavy vyšší než ty.
- A budeš mít červený porsche a jezdit po světě.
- Přesně tak! A nikoho se nebudu na nic ptát. A dělat budu jen to, co mě baví.
- A co tě baví?
- Tak, všechno, jen škola mě nebaví. Ta mě neskutečně sere! 
- Já z ní nadšenej taky nikdy nebyl. (Mezitím se jeho otec rozloučil se starým pánem a razil si to ke svému vozu.)
- Budu už muset jít.  
- Škoda, mohli jsme si začutat s merunou.
- Snad někdy příště, řekl a bez dalšího slova odešel.
Pak už jen ve zpětném zrcátku sledoval, jak si děda s vnukem přihrávají merunu z jedné strany zahrady na druhou.
- O čem ste si to tam spolu povídali, zeptal se Petra po pár minutách jízdy otec. (Spíše z dlouhé chvíle než že by ho to kdo ví jak zajímalo.) 
- Tak, o všem o čem si člověk jako já může povídat s malým klukem.  
A tiše vzpomínal, jaké to bylo, když tím malým klukem byl on sám. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 01. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.