Dvacet let a téměř nic se nezměnilo. Před sebou měl vyasfaltovaný dvůr, jehož prasklinami prorůstala tráva. Na vykachlíkované zídce, která lemovala vyvýšený záhon květin, byly nové pouze malby sprejerů. Dveře školní budovy byly zavřené. Čas 9.00 – chvíli sledoval vteřinovou ručičku, která obíhala ciferník velkých hodin visících nad hlavním vchodem. Každou chvíli musí zvonit, pomyslel si. Záhy se řinčivý zvuk šířil prostorem a byl mu stejně nepříjemný jako tenkrát. Už tehdy nepřirozeně ovládal jeho domnělou svobodu.
Přešel pomalu k proskleným dveřím, za nimiž viděl šatny jednotlivých tříd. Připomínaly voliéry na ptáky.
- Hledáte někoho? (Ten muž, hádal zhruba šedesátiletý, si ho měřil nepřívětivým pohledem, který mu byl známý.)
- Ředitele, odvětil. (Muž zvedl pravou ruku a ukázal mu směr, kterým se k řediteli ubírat.)
Procházel dlouhou chodbou s velkými okny. Pohled na školní atletický ovál mu připomněl jeho někdejší sportovní úspěchy. Měl sílu a vytrvalost! Dokonce prý i talent a tím i budoucnost! Buď tělocvikář lhal, nebo něco podělal.
Zaklepal na dveře a po krátkém váhání vstoupil. Za stolem spatřil staršího muže s prořídlými šedivými vlasy a s nepřívětivým výrazem. Pozdravil a přistoupil blíž.
- Pan Málek? zeptal se ředitel. Přisvědčil, načež mu bylo dovoleno, aby se posadil.
- Už jsem se bál, že nepřijdete. (Ředitel mu taktně vytknul jeho zhruba desetiminutové zpoždění.)
Čas 9.10. Konec přestávky. Zvonění přerušilo na okamžik jejich rozhovor.
- Přežitek minulosti, nemyslíte? (Souhlasil.) Na mnoha školách už to zrušili!
- Proč ne vy?
- Asi že i já jsem minulost. Budoucnost dnes patří jiným, odpověděl ředitel s dávkou ironického nadhledu nad svým stavem.
Místnost, v níž seděl, znal. Dokonce se upamatoval i na její původní vybavení, z něhož tam zůstal masivní starožitný mahagonový stůl. (Nejednou tu místnost coby temperamentní kluk navštívil a vždy to bylo v souvislosti s nějakou choulostivou patálií, které se dopustil.)
- V telefonu jste mě zpravil, že byste u nás rád nastoupil. (Na souhlas pokývl mírně hlavou.) … Dovolil jsem si o vás proto získat pár informací.
- Jakých informací?
- Důležitých! Abych věděl, jestli vás mohu přijmout.
- A můžete?
- Tím si právě nejsem jistý. (Ředitel si zapálil a na chvíli se odmlčel. Mezitím párkrát vydechl ke stropu oblak kouře. Bylo zřejmé, kdo bude mít v nadcházející chvíli navrch.)
- Jste konfliktní!… Tvrdí váš nynější nadřízený. (Jeho nadřízený byl vůl, s nímž nikdy nevycházel. Nemohl tedy z jeho strany očekávat žádné dobrozdání.)
- Při hovoru s ním jsem nabyl dojmu, že vás pan ředitel… (zapomněl jméno, tak mu ho připomněl…)
- Klouček!
- Ano to je on! Tedy, že vás pan ředitel Klouček nemůže vystát. Dokonce bych hádal, že vámi pohrdá.
- Hádáte správně. (Nemělo smysl cokoliv zapírat.)
- Rovněž mi sdělil, že o vaší snaze najít si jiné místo nic neví.
- Teď už ano.
- Musel jste to předpokládat. Ostatně místo vašeho zaměstnavatele jste mi sdělil vy sám. (V telefonu se na něj ředitel přímo zeptal a on mu přímo odpověděl.)
- Zkrátka a dobře. Kolega Klouček nenašel jediný váš osobní předpoklad, aby mi vás s čistým svědomím doporučil.
- S tím si nelamte hlavu.
- To bohužel musím! (Odmlka rovnala se jedna típnutá cigareta.)… Budu mluvit na rovinu! (To přivítal.) Přijmout vás by byl jedním slovem hazard! A ten si při svém postavení nemůžu dovolit. Mimo to, ani jako žák zdejší školy jste si nevedl zrovna nejlíp.
- Jak to víte?
- Máme školní archiv. A soudě podle něj, jste byl docela slušný gauner! (Slušný gauner… ten protimluv na jeho adresu mu přišel komický.) Budete se muset poohlédnout někde jinde, dodal ředitel a dal mu víc než jasně na srozuměnou, že si nepřeje, aby ho dále někdo jako on okrádal o čas. Nezbývalo než ze slušnosti tomu panákovi s praktikami tajných fízlů podat ruku a bez dalšího slova (třeba na svou obranu) vypadnout.
Na chodbě byl klid. Čas 9.15. Do dalšího zvonění na přestávku zbývalo zhruba čtyřicet minut. Zašel si tedy v klidu na toaletu. Stoje před mušlí si vzpomněl, jak s klukama čůrali na zeď - čím výš tím líp. Obvykle si nevedl nejhůř.
…

Byl to okamžitý nápad. Ovšem dost bláznivý, aby mu odolal. Když po pěti hodinách jízdy dorazil na místo, první co udělal, že si našel nocleh. Laciný hotel na periferii jeho rodného města, které se po bezmála dvaceti letech rozhodl navštívit. Dal si sprchu a pár minut spánku. Pak si oblékl čistou košili a vyrazil na obchůzku. Z každého místa, kterým procházel, na něj doléhalo množství vzpomínek. Přece jen tam prožil několik vcelku pohodových let. Vlastně celé dětství. Po příchodu na hotel měl naléhavou potřebu něco podniknout. Napadlo ho jen tak z hecu cinknout do místní základní školy, a jen tak se zeptat, zda-li by pro svého bývalého žáka s nevalnou pověstí neměli volné místo. Je přece učitel se čtyřletou praxí, tak proč to nezkusit. Stejně měl v plánu se tam zajít podívat, tak ať je to se vší parádou, pomyslel si. Aspoň všichni uvidí, kam to ten darebák, jemuž učitelé předpovídali kriminál, dotáhl. Zjistil si potřebné telefonní číslo a přímo z hotelového pokoje zavolal. Nejprve se ozvala podle hlasu mladá sekretářka. Vyslechla si, co že chce, a záhy ho přepojila rovnou k řediteli. Unavený mrzutý hrubý hlas ho zpočátku odrazoval od hloupých vtipů, ale nakonec přece jen požádal ředitele o schůzku. K jeho překvapení mu vyhověl. S tím, že chlapa do učitelského sboru potřebuje jako sůl. .
Asi pro něj holt nebyl ten pravý …

Ve vestibulu spatřil znovu muže, který ho před pár minutami k řediteli nasměroval. Opravoval zámek u jedněch dveří. Nepochybně školník a nepochybně ten, co ho před lety sekýroval, že není přezutý. (Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl.)
- Odcházíte? zeptal se školník, aniž by přerušil práci.
- Ano, odvětil.
- Fajn. Dveře jsou támhle, a rukou, v níž svíral šroubovák, mu ukázal, kudy by se měl co možná nejdřív pakovat. Bez fanfár, bez rozloučení, bez blahosklonných projevů úcty a radosti, že je jakýsi bezejmenný Málek poctil svou návštěvou.
Skoro mu to v tu chvíli bylo i líto …