Miloval jízdu na kole, miloval svobodu, kterou mu to dávalo. Jako kluk si to dokázal užít, rychlost, s níž sjížděl z kopce, sílu, s níž zdolával nepřístupný horský terén, byla to vždy spanilá jízda, ohromné dobrodružství, bez něhož si svůj život ani nedokázal představit. Matka se o něj bála. Říkala mu, ať dává pozor, ať je opatrný, ale nebylo to nic platné. Být opatrný a dávat pozor mu přišlo v jeho chlapeckých letech téměř zbytečné. Přišel ovšem den, kdy se mu jeho neopatrnost zle vymstila. Zdálo se, že to bude den jako každý jiný. S klukama hned po škole vyrazil ven objíždět blízké okolí.
Soupeřili mezi sebou, kdo je rychlejší, šikovnější a při testu, kdo ujede největší vzdálenost, aniž by se držel řidítek, uklouzl na mazlavém blátě rozlitém po asfaltu. Zpočátku měl zato, že je v pořádku. Teprve když vstal a chtěl se chopit bicyklu, zjistil, že nemůže pohnout pravým zápěstím.
„Bude zlomený, vole,“ řekl mu Pepík. (Jeho spolužák, tragéd, vždycky všechno viděl hned černě.)
„Seš doktor?,“ zeptal se ho.
„Ne,“ odvětil nechápavě Pepík.
„Tak drž hubu!“
Sebral se a šel domů. Kolo vedl vedle sebe a ostatní chlapci, protože byl krásnej den a jejich ruce i nohy byly v pořádku, jeli dál, kam je srdce táhlo. Tušil, co ho doma čeká, a tak se na to v skrytu duše připravoval. Otec ho seřeže, matka bude zlostí bez sebe a bratr … ten bude sedět se založenýma rukama jako paša a bude se culit od ucha k uchu, co že je ten jeho mladší bratříček za vola, když ani na kole jezdit nedokáže bez toho, aby si nezlámal hnáty.
No nemýlil se. Matka, když ho spatřila ve dveřích, jak tam stojí jako hromádka neštěstí s bolestivou grimasou ve tváři a drže se za poraněnou ruku, hned věděla, jak se věci mají.
„Já to říkala,“ zkonstatovala, vtáhla ho dovnitř a zkoukla, co že se mu stalo. Při pokusu ohnout jeho zápěstí zařval jako hladový tygr.
„Dobře ti tak, pitomče!“ To řekla a na řadu přišel otec. Noviny v jedné ruce a lahváč ve druhé. Přistoupil k němu, už čekal že mu otec jednu vrazí a asi by to i udělal nemít v rukou denní tisk a vychlazenou plzeň.
„Cos dělal?“
„Na kole … sem jezdil.“
„Tak teď si dojezdil!,“ vložil se do hovoru jeho bratr a vše nasvědčovalo tomu, že měl pravdu.

Do nemocnice s ním jel otec (řídil) a matka (nadávala). On seděl vzadu ticho jako myška, pokořená myška, kterou co chvíli čeká trest. Představa, že by nemohl několik dnů neřku – li týdnů sednout na kolo, ho decimovala. Kolo byl v ty dny jeho život, něco, bez čeho si svůj volný čas ani nedokázal představit, něco s čím srostl tak dokonale, že i když spal, zdálo se mu, že sedí na kole a razí si to někam neznámo kam … matka ho kolikrát vzbudila, že kopal nohama na všechny strany a dýchal jako přidušený bernardýn. Verdikt lékaře byl ale nemilosrdný.
„Je to zlomený!“
Od otce v momentě schytal záhlavec.
„Vidíš, blbče!“
„Ty kosti ale musíme srovnat, než to dáme do sádry.“
„Jak srovnat?,“ zeptala se matka.
„Tak, aby dobře srostly.“
„Bude to bolet?“ (Ta tam byla jeho hrdost, jeho odvaha, kdyby mohl, nejradši by utek.)
„Bude … ale můžeme tě uspat,“ řekl mu doktor. „To pak neucítíš nic.“
A v tu chvíli se do toho vložil otec.
„Uspat? Tak to ne! Vy mu to srovnáte pěkně při vědomí, doktore, ať holomek ví, co ty jeho legrácky stojej.“
Nikdo se otci neodvážil oponovat. Ani matka, ani doktor, ani on sám. Věděl, že by to nemělo smysl, protože co řekne otec, to platí, alespoň v jejich rodině to tak vždycky bylo.

„Si připravený?“ zeptal se doktor.
Ležel na zádech, ruku měl strčenou do jakéhosi pásu, který měl obtočený kolem zápěstí. Nesměle přisvědčil. A pak se to stalo. Doktor mu s rukou škubl, on zařval … byla to tak krutá bolest, tak strašlivá, že větší nikdy dříve nezažil.
„Máš to za sebou,“ řekl mu doktor. „Alespoň to nejhorší.“

Jenže to se doktor spletl. To nejhorší ho teprve čekalo. Nejmíň měsíc bez kola, bez té senzace, kterou někdo vymyslel a za níž by si dle něj ten někdo zasloužil Nobelovu cenu. Vnímal to jako krutou hru osudu. Léto teprve začínalo a všechny ty stovky ujetých kilometrů měl mít teprve před sebou. Úplně to viděl, ty širé pláně a on mezi nimi, pán tvorstva na bicyklu uhání jako o život s větrem v zádech. Cítil i vítr kolem uší, když na to myslel. Co mohl ten doktor vědět, co je pro něj nejhorší, co pro něj ta věc o dvou kolech s červeným rámem a s dvojitou přehazovačkou a s odrazkami a s koženým sedlem znamená.

Se sádrou na předloktí se vrátil domů s pocitem, že jeho život skončil. Sekl sebou ve svém pokoji na postel a zíral na plakát vítěze Tour de Franc.
„Tak co, jak je?“ zeptal se ho bratr.
„Jak asi,“ ucedil a bratra si nevšímal. Měl vztek, na něj, na sebe, na celej svět, kterej způsobil, že ten den pršelo, hlína ze břehu stekla na silnici a on na ni uklouz. Kdyby nepršelo, kdyby tam nebyla hlína, kdyby tu silnici někdo spláchnul, nic se mu nestalo.
„Zlomená ruka … ještě není konec světa, brácho.“ (Ten jeho brácha … byl sice o pár let starší, ale kolikrát měl za to, že je ještě o víc let blbější.) „Nesmíš si to tak brát, vole.“
„Ty seš vůl, a dej si bacha abych tě tou svou sádrou nefláknul.“
„Tak si trhni nohou,“ řekl a odešel. Díky Bohu. Chtěl bejt totiž sám, chtěl aby venku začalo sněžit, chtěl aby se jízda na kole stala trestným činem, chtěl, aby všechna kola přestala existovat a začalo se chodit výhradně pěšky. Tohle chtěl! Matka za ním přišla a zeptala se ho, jestli něco nepotřebuje.
„Kolo,“ řekl. „Jediný co potřebuju je moje kolo.“
„S tím se rozluč! Dva měsíce si na něj nesedneš, o to se už postarám. A jestli neposlechneš, tak ti ho prodám! … Nebo ještě líp, rovnou ho vyhodím!“

Když tohle matka řekla, něco se v něm hnulo. Strašlivá nenávist, zloba a bezmoc dohromady. Měl chuť křičet, měl chuť nadávat, měl chuť dát někomu přes hubu! Třeba tátovi. Za tu bolest, kterou kvůli němu musel podstoupit a na kterou, jak už tenkrát dobře věděl, nikdy nezapomene. Zůstane v něm na věky! Jako výstraha, jako varování