Jan Jurek: Poprvé u ní doma

Rubrika: Literatura – Inspirace

 
Jana byla starší (o tři roky) a měla postiženou dceru. Za pár dní jí bude osmnáct. Nežádala o pomoc, zatím ho nežádala téměř o nic. Možná se bála, aby o něj nepřišla, možná při všem, co o něm věděla, mu nechtěla přidělávat starosti. Snažila se být ohleduplná, silná, soběstačná, taková, jaká byla, než ho poznala. Šlo jí to dobře, samozřejmě zvládala věci, kterým by on nejspíš podlehl. Zpovzdálí tomu přihlížel a styděl se - jaký byl vedle ní slaboch.
 
Po dvou měsících známosti ho pozvala k sobě domů. Řekl jí, že se toho bojí. Lidí v její blízkosti, jak ho přijmou. Nejde o ně, jde o nás, řekla mu. Moc to nepomohlo, ta obava v něm zůstala a sílila s blížícím se okamžikem, kdy se měl objevit ve dveřích jejího domu, v němž bydlela se svými rodiči.
- Naši jsou svérázní, obyčejní vesnický lidi. Vlastně tam jsou takoví téměř všichni, žádní intelektuálové.
Pochopil, nač poslední poznámkou narážela. On měl vysokou školu, byl učitel, publikoval v literárních časopisech… leccos jí dal přečíst, aby se pochlubil a taky se o něm něco dozvěděla. Že nebyl jen povaleč na neschopence, kterou mu vystavil známý psychiatr, protože už zkrátka jednoho dne nedokázal jít do práce.
- Mám obyčejný lidi rád, obvykle je mi s nimi dobře.
Nic těmi slovy nepředstíral. Už dávno věděl, že ti nejobyčejnější lidi jsou blíž životu, než kterýkoliv intelektuál promlouvající každodenně v mediích, aby ukojil svoje ego.
 
Ten den se probudil a věděl, že není v pořádku. Spolkl jednu pilulku (tím aktem pokaždé zaháněl pocit vlastní prohry). Bránil se tomu, řekl, že léky polykat nechce, že to snad zvládne bez nich. Doktor byl ale neústupný. Jak by ne. Byl to vesměs jediný jeho prostředek, jak mu podat pomocnou ruku. Jestli o ni nestojí, může jít a hledat pomoc jinde.
Za hodinu se mu ulevilo a byl připravený vyrazit. Ve svém ne příliš luxusním voze, drobet vypulírovaný, ale ne o moc víc, než obvykle, kdy už z nějakého důvodu musel mezi lidi.  
 
Jana čekala u branky. Vystoupil z vozu a políbila ho. Pak ho chytla za ruku a vedla napříč dvorem ke svým rodičům. Seděli pod pergolou a z dálky si ho prohlíželi. Jakýpak udělal první dojem? Soudil, že nijak valný. V tomto směru o sobě neměl příliš velké mínění. Slušně pozdravil. Podali mu ruku na přivítanou a zatímco otec se hned zdekoval do domu s malým psem v náruči, Janina matka zůstala sedět a s apatickou vyrovnaností si vychutnávala svou cigaretu.  
- Posaď se,- řekla mu Jana. Sedl si proti její matce, která pila čerstvé rybízové víno.
- Dáš si taky?- Přikývl. Pak si Jana sedla k němu a všichni tři si přiťukli.
- Snad vám bude chutnat.- První slova z úst Janiny matky. Zněla přívětivě a upřímně.
- Je výborné… na mě jen trochu sladké,- odvětil po prvním doušku.
- Za pár dní ztrpkne… jako všechno!- Janina matka se odevzdaně usmála. Věděl, co tím všechno myslí.
 
Večer přišli další. Janina sestra, její švagr, teta a strýc. Najednou jich na něj bylo až příliš. Prohlíželi si ho jako výstavní exemplář. Nelíbilo se mu to, ale se setměním se už cítil líp. Měl v sobě několik rumů (ten do té doby vyjma grogu nikdy nepil) a k tomu přídavkem dalších pár piv. Nálada povznášející. Dobře se bavil a po půlnoci si ho Jana odvedla k sobě domů. Moc to chtěl. I ona to chtěla. A tak se to stalo. Poprvé u ní doma, v její podkrovní ložnici s výhledem na zataženou noční oblohu.
 
Ráno se osprchoval a šel se projít na dvůr. Janin otec seděl na venkovní verandě a četl si bulvární plátek. Muž okolo šedesátky si ho příliš nevšímal. Dalo by se říct, že ho přehlížel. Měl ten pocit, ale rozuměl tomu. V jeho blízkosti se objevil vetřelec, kterého nezná, vůbec nic o něm neví, je v jeho domě, v ložnici s jeho dcerou… dost důvodů, aby si držel odstup.
Dvě kočky dřímaly na oprýskané zdi, čivavy se navzájem honily kolem kruhového bazénu, padala mlha, do níž pronikal tmavý kouř z komína. Sedl si pod přístřešek staré kůlny. Vůně dřeva a klid kolem ho uspokojoval. Za zády slyšel kdákat slepice, z povzdálí k němu doléhal zvuk traktoru, cítil mírný zápach kravského hnoje... vesnice! Ještě existuje! Příjemné zjištění pro něj. 
A pak se objevila ona. S hrnkem kávy šla přes dvůr směrem k němu. Vypadala spokojeně. Dala mu pusu a posadila se vedle něj.
- Bylo to moc hezký, včera!- špitla a zkrásněla. Celej ten všivej svět okolo zkrásněl. Byla sobota, první podzimní, padalo listí, slunce nehřálo, pole zoraná, lidi teple oblečení… všude ticho a klid. A Jana vedle něj. Co víc si mohl přát. 
- Tak jak se ti tu líbí,- zeptala se ho.
- Líbí- odvětil. 
 - Vážně?- Jeho přirozená zasmušilost v ní vzbuzovala obavy. Položil dlaň na hřbet její ruky.
- Jsem jen trochu nervózní, to je všechno.-
Pár minut spolu mlčky poseděli, načež ho Jana požádala, jestli by se nešel s Luckou projít. Ona že zatím uvaří oběd. Vstal, Lucce, která si mezitím hrála s kočárkem na dvoře, podal ruku… ne jako její bývalý učitel, ale jako co vlastně? Čím pro ni byl? Možná byla víc zmatená než on sám. Chvíli trvalo, než ho Lucka vůbec vzala na vědomí. Záhy si přestala hrát a chytla se jeho ruky. Šli spolu, a když někoho potkali, říkal si, co si dotyčná osoba asi myslí? Tak to je on, něco už slyšel, přijel včera, auto zaparkované před domem… úlovek místostarostky, není pochyb! Neřešil, jaký dělal na starousedlíky dojem. Vedle Lucky některé věci pro něj ztrácely význam. Vedle ní dokázal být sám sebou. 
 
Další večer se s Janou milovali dlouho a pomalu. Nechtěl to uspěchat, pro něj úzkostný pocit po tom se snažil seč mohl oddálit. Bál se konce a dalšího začátku. Bál se toho, co bude následovat. Před ním byla jedna velká nejistota. Neznámo, v němž se neorientoval. 
Tiše oddechoval na jejích prsou, uvolněný a snad i šťastný. Tiskl se k ní a ona ho hladila prsty na jeho zádech. Hřála a voněla. Nic si nepřál víc než tak zůstat až do nadcházejícího rána.
- Miluju tě,- řekl jí ta slova a neměl pocit, že znějí banálně.
- Já tebe taky.- Ještě ho políbila, pak si lehli vedle sebe a mlčky se dívali do stropu, kde svítily fosforeskující hvězdičky. Soukromé nebe pro vyvolené, pomyslel si.
- Jano!- Otočila se k němu a ruku mu položila kolem krku.
- Copak?-
- Rád bych věděl, jak si to představuješ dál.- Jeho pohled směřoval na vybalené oblečení srovnané v jedné z polic do komínku. - Možná bys chtěla, abych na nějakou dobu zmizel.- Neměl odvahu to vyslovit, ale cítil to.
- Nevím,- řekla a líbla ho na tvář. - Potřebuju trochu času,- dodala vzápětí. 
- Času na co?-
- Abych si zvykla. A taky Lucka a máma s tátou.- Hlavu si opřel o vztyčené předloktí a díval se Janě přímo do očí.
- Dnes je sobota,- při pohledu na hodinky zjistila, že ta před hodinou skončila... -ve středu, když budeš chtít, můžeš zase přijet.-
- Můžu? A mezitím?-
- Mezitím bych ráda byla sama.-
Tomu nerozuměl. Tolik chtěla, aby přijel, a teď … mě zčista jasna vykopneš! Jen tak? Proč?
Ta slova jí neřekl, ale zněla v něm a drala se na povrch. Pochybnosti, úzkost… byl zmatený. Nechtěl být sám. Chtěl být s ní. Pořád a ne jen občas.
Ráno ale bez naléhání odjel. Domů, ke své matce. S ní žil v jednom panelovém domě uprostřed velkého sídliště. Byla samo sebou zvědavá. Ale na nic se neptala. Čekala, co jí řekne sám.
- Bylo to fajn… moc fajn.- Dal matce pusu a ona byla spokojená. Víc vědět nepotřebovala.
 
V domluvenou středu se k Janě vrátil. V té chvíli netušil a neodvažoval se ani hádat, na jak dlouho. Jediné co věděl, že Janu m i l o v a l. Jako nikoho před tím.  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 12. 2008.