Jan Jurek: Sraz

Rubrika: Literatura – Povídky

Na ten sraz přišli skoro všichni. Mí spolužáci ze základní školy, s nimiž jsem strávil celých osm let a které jsem mezitím prakticky vůbec neviděl, najednou stáli po patnácti letech proti mně. A přímo před tou velkou školní budovou, kterou jsem chvílemi nenáviděl a chvílemi zase miloval, jak už to ostatně bývá se vším, i s lidmi. Byli tam, celá ta naše slavná skvadra, v níž já vyčuhoval ne tak svými vědomostmi, jako spíš smyslem pro každou lumpárnu, díky čemuž jsem si nejednou vysloužil důtku ředitele školy a jednou dokonce i sníženou známku z mravů.
Když jsem se tedy k té bandě již dávno dospělých kluků a holek blížil a byl jim téměř na dostřel, viděl jsem, jak si mě jeden jako druhý měří pronikavým pohledem, jak si někteří nebyli jistí, o koho jde a jiní věděli hned, že jsem to já, výkvět celé třídy. Vzali mě mezi sebe a já pocítil nezměrnou úlevu. /Ještě den před tím jsem váhal, mám – li na ten sraz vůbec jít. Neměl jsem a nemám rád ta setkání po letech, od nichž se vždy něco velkého očekává a druhý nebo někdy i tentýž den přijde nezměrná kocovina. Ale nakonec jsem si řekl, že teda půjdu, že ta banda klazanů pro mě v jistých dobách přece jen příliš znamenala na to, než abych ji chtěl po zbytek dalšího života ignorovat./
Vzájemný ostych netrval příliš dlouho. Holky si zpočátku sice držely značný odstup, ale většina z kluků se hned začala vyptávat, a byl to nekonečný příliv otázek, odpovědí, pohledů a vzpomínek, tiše a pozvolna vyplouvajících na povrch. Protože jsem se opozdil, zjistil jsem, že se ve skutečnosti čekalo už jen na mě a na naši bývalou třídní učitelku. Tu, která mě svého času nemohla vystát a byla by bývala v sedmém nebi, kdybych z té její třídy vypad a nejlépe z celé školy ne–li z celého města.
Nesnášela mě tak, jako já nesnášel jí. A najednou jsem ji po těch x letech uviděl. Starší paní v decentním kostýmku si to šinula přímo k nám. Stále měla ten učitelský, mentorský a kapánek nevypočitatelný výraz někoho, komu lze jen s obtížemi důvěřovat. Ale možná to byl jen můj osobní pocit z ní, po všech těch půtkách, které jsem s ní svedl, po všech těch lamentacích, jimiž zahrnovala mě, mou matku a všechny své kolegy, po všem tom ponižování a všech těch jejich průpovídkách o tom, jaký jsem pitomec, lump, břídil, který se sotva kdy vyučí a když, tak stejně skončí v kriminále.
Se všemi postupně se přivítala až došla řada na mě. Poznala mě hned, tak jako já poznal jí. Paní učitelka Kalousová, dříve výhradně soudružka Kalousová, stála proti mně a pronikavým pohledem si mě měřila od shora dolů, skoro jako tenkrát, když jsem byl nucený stát jí tváří v tvář u katedry a poslouchat její nekonečné výklady o tom, co jsem vlastně zač a kam patřím a jak dopadnu, nevezmu–li si její slova k srdci a tak dále a tak dále …
„Seš Vašek, viď?,“ odtušila a já přikývl, i ruku jsem ji podal a zvedl koutky úst, abych se trochu usmál. Stáli jsme tam proti sobě a nevěděli, co říct. Oboustranný pocit nedůvěry byl i po těch letech patrný. Bylo to s podivem, ale bylo to tak.
„Odkud si přijel a co vlastně děláš?,“ zeptala se Kalousová s trochou zapírané nesmělosti.
„Bydlím v Jičíně, malé město na severu Čech, a jsem učitel,“ odpověděl jsem a Kalousnici /tak jsme ji tenkrát říkali/ při zjištění, že jsem ve skutečnosti její profesní kolega, doslova ztuhl úsměv na tváři. Byla v rozpacích, konec konců ta banda klazanů vedle mě by to do mě asi taky neřekla, a při vědomí dávno minulých událostí tiše čekali, co kalousnice na to, že někdo jako já, ten někdo, komu tak sebejistě nadávala do pitomců, je někým, kým by podle jejich průpovídek být vůbec neměl. Neřekla ale nic. Přešla to mlčením a jala se přivítat další, co ještě neměli tu čest podat si s ní ruku.
Byl jsem trochu zaskočený, že jakási forma záště a nedůvěry vůči ní ve mně ještě i po těch letech zůstala. Divil jsem se tomu, protože v průběhu těch let jsem na Kalousnici prakticky nepomyslel vyjma okamžiků, kdy jsem si tu a tam prohlížel školní fotografie, kde ona stála po boku všech nás. Přece už mi mohla být dávno lhostejná. Co bylo bylo. Frustrace, ponížení, nelichotivé přídomky na mou adresu, shazování, idiotské a skálopevné komandování … . Něco asi vždycky zůstane. Definitivně a napořád.

Když jsme byli konečně pohromadě, vpustil nás do školní budovy, kde jsme měli předem vyjednanou prohlídku, školník. Týž školník, co nás v jednom kuse upomínal na nošení přezůvek, co nám v jednom kuse kladl na srdce, že škola není holubník a že se má do ní tedy chodit včas a ne na poslední chvíli, týž školník, který mi dal nejednou políček za poletování po školních chodbách a nešetřil při tom jadrnými výrazy na mou adresu.
Kapánek sešel, ale stále to byl on, vcelku vysoký, s ostrými rysy ve tváři, s chraptivým hlasem a s kapánek neotesanou vyřídilkou. Provázel nás po celé škole, jako provází kastelán hosty po hradě, a já v tichosti vstřebával atmosféru dávno zašlých časů.
Bylo mi smutno a veselo zároveň. Asi že jsem cítil na vlastní kůži tu ironii osudu, který nás vede odněkud někam, z místa na místo a všude je pak nějaký otisk vzpomínky, který nás v nestřežené chvíli dojme k slzám a jindy zase nešetrně sevře pod hrdlem.
Viděl jsem toho kluka co tam běhal, skotačil a smál se a s kamarády si užíval ten velký krásný svět. Jako by to všechno byla jen pohádka, iluze něčeho, co ve skutečnosti neexistovalo, ale jen moje dětská obrazotvornost měla tu moc a sílu dát tomu všemu život.
Když jsme pak stáli před školní budovou a chystali se s ní i se školníkem zase na dlouhou dobu rozloučit, předstoupila před nás naše nejhezčí spolužačka, které nikdo neřekl jinak než Jitule.
„Asi si už na mě nepamatujete, že jo?,“ dotázala se Jitule a školník se evidentně nepamatoval. /Ostatně jak by mohl./ „Vidíte tohle ucho?,“ ukázala ho Jitule školníkovi pěkně zblízka a školník evidentně nevěděl, která bije. „Tak za tohle jste mě několikrát pěkně vytahal,“ poznamenala s dobře sehranou výčitkou a ukázala na lalůček ucha.
„No to víte, asi jsem musel, ale dneska bych si to nedovolil,“ řekl školník.
„Jen neříkejte,“ usmála se Jitule, toho času matka dvou dětí. „Ale stejně jsem vás moc ráda viděla, vážně,“ poznamenala a všichni jsme se záhy vydali směr lokál, který jsme pro sebe měli na celý večer rezervovaný.
/Naše třídní Kalousová s námi už nešla. Rozloučila se hromadně se všemi ještě před školní budovou. Zdála se být dojatá. Řekla nám i pár srdceryvných slov, aby se vzápětí otočila a šla si svou cestou. A já se pak už jen díval na její záda a byl si při tom téměř jistý, že ji sotva kdy ještě uvidím. Nemyslím ale, že by mi to v tu chvíli bylo líto./

V lokále jsme měli pro sebe celý velký sál. Nebyla to žádná extra třída, ale pro bandu bývalých spolužáků ze základky, kteří si chtěli hlavně trochu popovídat a dát si k tomu točené pivo a jiní zase doušek laciného vína, to bylo naprosto vyhovující zařízení.
Sedl jsem si mezi své nejvěrnější spolužáky, kteří mě nikdy nenechali ve štychu a s nimiž jsem si svého času užil nejvíce legrace. Láďa Mikšík, vysoký, tělesně zdatný /hrál profesionálně házenou/, a hlavně nezáludný kluk, u nějž člověk vždycky věděl, na čem je. Bratranec Pavel, chytrý, skromný, tichý … zkrátka fajn kluk. Tak mezi nimi jsem seděl a s nimi zpočátku klábosil o všem možném. Ti kluci se moc nezměnili. Pořád jsem je poznával, tím jak mluvili, jak se tvářili, jak reagovali, byli to oni. Člověk se prý v jádru nemění. Nevím, platí - li to obecně a bezvýhradně, ale ti kluci tuto hypotézu stvrzovali každým coulem. Zato já jsem se jim zdál jako vyměněný.
„ Seš nějakej zakřiknutej,“ řekl jeden.
„ Že ty to na nás hraješ?“, řekl druhý.
„Jasně, že to hraje. Počkej, za chvíli to tu zase rozbalí, tak jako kdysi, pamatuješ. Jak se někde něco semlelo, bylo jasný, že seš u toho.“
„To je pryč, kluci,“ namítl jsem.
„Nekecej! To bys přece nebyl ty, abys tu nerozčeřil stojatý vody,“ oponoval Láďa, házenkář, který jednou při tělesné výchově hodil míčem tak prudce, že zlomil příčku na žebřinách.
Kluci z toho měli zkrátka psinu, z toho jak jsem najednou nesmělý, ostýchavý, vážně si mysleli, že je tahám za nos. Přisedla si ke mně nečekaně i naše miss Jitule. Hvězda naší třídy a jak se záhy ukázalo i hvězda našeho srazu.
„Seš ňákej smutnej. Pamatuješ, jednou si mi z penálu strhl nálepku Madonny a já ti za to dala facku?“ Zakroutil jsem hlavou, že se na něco podobného nepamatuju. „Jestli chceš, můžeš to odčinit,“ řekla.
„Jak odčinit?,“ zeptal jsem se.
„Dej mi pusu.“ Měla už špičku, ale té puse jsem se nebránil /proč taky, smět ji políbit byl sen každého normálního kluka už tenkrát/, ale zatímco já počítal s přátelským políbením na rty, ona otevřela nečekaně ústa a já byl najednou v sedmým nebi. Pěkně mě rozparádila, potvora.
„Neboj se. Ty seš svobodnej, já necelej měsíc rozvedená. Všechno je OK,“ pronesla Jitule, jen co ode mě odlepila své rty a viděla, v jakých jsem rozpacích z toho, co se mnou před chvílí provedla a co já konec konců provedl s ní před zraky všech.
/Patří se asi dodat, že z těch dvanácti přítomných holek bylo krom Jitule rozvedených dalších šest. Kluci z poloviny byli svobodní, nebo žili jen tak na hromádce, asi dva měli po rozvodu a další dva před ním. Nelichotivá bilance. Téměř všichni ale měli děti, někteří jedno, jiní dvě, byli tací, co stihli i tři. Bezdětní jsme tam byli všeho všudy tři. A já mezi nimi./
Po pár hodinách klábosení v hloučcích se zábava rozjela tím správným směrem. Šly stranou zábrany a počáteční vzájemný ostych se proměnil v bujaré řečnění. Snad každý si vzal alespoň na chvíli slovo. Pochlubil se tím, čím se pochlubit dalo a zatajil to, co k chlubení dvakrát nebylo. - Třináctou komnatu. 
Asi ji tam měl z nás každý. Bylo nám všem přes třicet, a to jak jsem se domníval, nás plně opravňovalo takovou třináctou komnatu mít. Já ji měl. Nemluvil jsem o ní. Ani slovo o tom, že jsem si prodělal krátce po rozvodu svých rodičů psychickou krizi, která mě na čas zavedla až na psychiatrické oddělení, kde jsem strávil pár měsíců, abych se tam s určitým časovým odstupem ještě jednou vrátil. Sečteno podtrženo dva pobyty ve cvokárně v nejlepších letech dospívání.

Seděli jsme v tom lokále téměř do půlnoci a pak se všichni včetně mě přesunuli do nedalekého baru s diskotékou a s pitím všeho druhu a s hlasitou hudbou a s ne dost místa pro třicet pošetilců, co si usmysleli se po patnácti letech setkat a drobet zavzpomínat na zašlou slávu dětství.
Po čtyřech pivech jsem si objednal dvojitou skotskou s ledem. Z jedné strany vedle mě seděla Jitule, z druhé strany jsem měl Rosťu. Hodnej kluk, shodou náhod narozený ve stejný den jako já. Byl to premiant naší třídy. Z kluků ten nejlepší stran školních výsledků. Zmínil se, že se mu moc nedaří. Vystudoval průmyslovku, pak ČVUT a pustil se do podnikání. Výsledek - dva milióny dluhů na kontě. Nad vodou ho držela rodina, povídal. Dvě děti, kluk a holka a báječná ženská, kterou potkal kdesi na brigádě a hned věděl, že to je ta pravá. Byla první a poslední, s níž kdy něco měl.
„Taky jsem takovou potkal, ale nějak to nevyšlo,“ řekl jsem.
„Proč?,“ dotázal se Rosťa.
„To by bylo dlouhý povídání.“
Nechtělo se mi mluvit o celé té historii. Potkal jsem ji na jedné ze svých pracovních štací, kde jsem byl jen proto, že jsem měl holý zadek a po skončení fakulty jsem neměl dost kuráže na to, stoupnout si hned za katedru. Vzal jsem místo lesního dělníka /k mému naturelu samotáře se ta práce docela hodila/ a ona, Léňa, jak jsem jí říkal, tam rovněž dělala práci, kterou by dle mého v civilizované zemi jakákoliv ženská dělat neměla. A protože jsem věděl, jaký jsem a nejspíš i vždycky budu, raději jsem zavčas z toho vztahu vycouval, přestože jsem ji miloval jako nikoho před ní. Po roce jsem se tedy sebral a šel učit na druhou stranu republiky a jí tam nechal, rozvedenou se dvěma dětmi na krku, doufaje, že si najde někoho lepšího, než jsem byl já, třebaže jsem si to v skrytu duše nepřál.
Rosťa byl evidentně přejetý z celého toho světa kolem, o němž mi řekl spoustu věcí, s nimiž nešlo nesouhlasit, a já si pomyslel, že na těch znameních, v nichž se člověk narodí, něco asi je. On i já narozený ve stejný den a rok se stejnými starostmi a myšlenkami, se stejnou melancholií a beznadějí a smutkem a frustrací.



Jitule vedle mě se čemusi hlasitě řehnila a kouřila jednu cigaretu za druhou. Byla na mě nalepená, cítil jsem z boku její bujné poprsí, celá byla neskutečně krásná i po těch dvou dětech, které měla.
Rosťa se mezitím dal do řeči s někým jiným a já Jituli v tichosti sledoval, jak bez zábran řídí zábavu u celého stolu a stává se pomalu ale jistě hvězdou večera. Měla už pořádnou špičku. Z ničeho nic si stoupla na stůl a v rytmu diskotékové hudby to tam rozbalila a my ji tleskali a smáli se a všichni jsme pak šli na parket. /Tedy téměř všichni. Bratranec Pavel zásadně netančil, Rosťa asi neměl tu správnou náladu a Láďa Mikšík, házenkář se vymluvil na pohmožděnou nohu./
Já na diskotéky nikdy nechodil. Upřímně mi druh téhle zábavy nic neříkal, ale bylo mi hloupé kazit partu, a tak jsem se přemohl a i já se začal nemotorně pohybovat na parketu a připadal si jako blbec. Zato Jitule zářila. Jak by taky ne. Spoluvlastnila bar, kde diskotéku provozovali sobotu co sobotu a říkala, že se v týhle práci našla a že je to i docela dobrej kšeft, ale musí se člověk otáčet.
Každého z kluků si na čas přitáhla k tělu a snažila se v něm vzbudit archetyp horkokrevného Itala. Když jsem přišel na řadu, doslova jsem se orosil potem, jak jsem znejistěl. Naštěstí ale ta divoká hudba záhy skončila a na řadu přišel ploužák. Jituli jsem si chytil kolem pasu, pěkně si ji k sobě přivinul, její ruce spočívaly kolem mého krku a ona se dívala mně přímo do očí a já se snažil ten její pronikavý pohled ustát.
„Připadáš mi ňákej ztrápenej,“ řekla.
„Se ti jen zdá, Jitule,“ namítl jsem a snažil se při tom usmívat. /Ale jak zakrýt patnáct ne zcela vydařených let?/
„Nezdá. Všichni co tu jsou, jeden jako druhý, jsou vesměs takový, jak jsem je znala, ale ty seš jinej. Docela jinej.“
„Člověk nemůže bejt furt za malýho haranta.“
„Co by nemoh. Ty víš, že jsem tě měla ráda. Nesnášela jsem šprty, a to tys nikdy nebyl.“
„Ne, to jsem nebyl.“
„Tak mi vysvětli, jak je možný, že je z tebe teď učitel. Kalousnici pěkně spadla čelist, jak jsi jí to řek, viděls?“
„Viděl. Asi jsem jí udělal po těch letech čáru přes rozpočet.“
„Dobře jí tak, byla to stejně komunistická mrcha.“
/S tím nezbývalo než souhlasit. Vzpomněl jsem si, jak jednou při hodině občanské výchovy říkala, že s plným rozvojem komunismu zanikne náboženství, že lidi zkrátka a dobře přestanou chodit do kostela a nebudou zatěžovat svou mysl neprokázanými bláboly a raději se s důvěrou obrátí k faktickým, prokázaným, čitelným výsledkům strany, která se o ně za všech okolností dobře postará. Tenkrát jsem zvedl ruku a řekl, že je to pěkná blbost a že se něco takovýho nikdy nestane. Hned ten den šla Kalousnice za mou matkou a dala tu mou vzpurnost a neochotu přijmout její debilní názor matce sežrat. Měla z toho máma tenkrát pěknou polízanici. Taková holt ale byla doba./
Stále jsem tančil s Jitulí. Byla to příjemná melodie, která nás tiskla vzájemně k sobě, a my se tomu bez zábran poddávali.
„Nedáš mi ještě jednu pusu, prve se mi to docela líbilo,“ řekla Jitule a já věděl, co chce, a tak jsem ji bez zábran za přihlížení všech spolužáků znovu políbil. Přesně podle jejich a konec konců i mých představ.
„Ta stržená Madonna z tvýho penálu mě fakt mrzí, sorry,“ řekl jsem a bylo to poprvé, co jsem se omlouval za něco, co se stalo před více než patnácti lety a na co jsem už dávno zapomněl a vůbec jsem netušil, že by se taková hloupost mohla komukoliv uhnízdit v paměti a mít pro něj nějaký význam.
S Jitulí jsme si pak dali další dvojitou skotskou s ledem a seděli tam vedle sebe a báli se toho okamžiku, kdy si zase na dlouhou dobu řekneme sbohem. Byli jsme jen pošetile rozněžnělí, z toho pití, z toho přílivu emocí, vzpomínek a kdo ví z čeho ještě.
„Musíš někdy přijet. Tady máš vizitku mýho baru. Kdykoliv se tam objevíš, máš všechno grátis, rozumíš všechno,“ řekla Jitule a já tušil, co tím „všechno“ myslí.

Mejdan skončil ve čtyři ráno. Někteří odešli dřív, ale zdravé jádro zůstalo až do konce. Rosťa, Pavel, Láďa, Jitule, Míra, Klára a další, jména a tváře, banda mých spolužáku, na něž jsem se těšil a zároveň se bál s nimi po těch letech setkat.
Pomalu se už rozednívalo, na ulicích se objevovaly první vozy, pouliční lampy ještě svítily a v panelových domech svítila i některá z nesčetného množství oken. /Představa, že bych měl ráno co ráno chodit tak brzo do práce mě vždycky děsila./
Jitule se ke mně ještě na moment přilepila, důrazně mi připomněla, ať se za ní někdy v tom jejím baru zastavím a já ji to slíbil. /Mezitím uplynuly téměř dva roky a dosud jsem to neudělal./ Pak odešla, všem zamávala, hvězda večera, hvězda naší třídy, nejhezčí holka široko daleko šla pryč a já se za ní díval a bylo mi smutno. Bál jsem se, že tu holku už nikdy neuvidím.
Rosťovi jsem popřál, aby se nějak rozumně zbavil dluhů a celý podnikání hodil za hlavu a radši si našel dobře placenou práci. Dal mi i svůj telefon. „Někdy zavolej, rád tě uvidím, skočíme na pivko a pokecáme.“
Láďa Mikšík, házenkár, taky skárovanej, se opíral o svou ženu. /Chodil s ní od páté třídy. Smáli jsme se mu tenkrát. Bláňa, tak jsme ji říkali, premiantka naší slavné skvadry, vystudovala vysokou a stala se doktorkou medicíny a matkou dvou dětí./ Podal jsem jim oběma ruku a řekl, že by bylo dobře se zase někdy vidět, ale ne až s odstupem dalších patnácti let. Dali mi za pravdu a odešli. Jeden, druhý, třetí, čtvrtý … všichni byli najednou zase pryč.

Těch pár hodin, které zbývaly do rozednění, jsem strávil u svého bratrance. Díval jsem se skrz okno na ulici, kde se již promenádovala mě zcela neznámá individua, aby začala nejspíš další všední den ve městě, v němž jsem prožil celé své dětství.
„Docela sis to užil, myslím,“ řekl Pavel a já věděl, nač narážel.
„Jitule je kus pěkný ženský.“
„O tom není nejmenších pochyb.“
„Jak to s ní teď vypadá?,“ dotázal jsem se. /Pár let zpátky mi bratránek řek, že Jitule fetuje./
„Prej je už rok čistá. A co ty? Jsi už v pohodě?“ /Nikdy jsme spolu o tom nemluvili, o mých dvou pobytech ve cvokárně, třebaže to v celé rodině bylo veřejným tajemstvím, které nešlo utajit a držet ho pod pokličkou./
„Snažím se. Trochu se v tom občas plácám, ale jinak si nestěžuju.“
„Kam teď pojedeš? K tátovi nebo domů?“
„V deset mi jede rychlík do Prahy.“
„Vyprovodím tě,“ nabídl se Pavel.
„To ne. Ještě se chci projít po městě. A taky chci být sám.“
„Chápu.“
Dopil jsem kávu a vzápětí na to jsem odešel.

Šel jsem pomalu k vlakovému nádraží s velkou taškou na rameni a díval se kolem sebe na místa, která jsem dobře znal a poznával je i po těch letech, kdy jsem byl nucen spolu s matkou všechno opustit a začít žít jinde bez svého otce, bez svých přátel, bez míst, která jsem v některých okamžicích jako kluk bezvýhradně miloval. Najednou jsem se cítil opuštěný, zmatený, zoufalý. Stýskalo se mi po tom, co bylo a už není, po tom co je nenávratně pryč.

Domů jsem dorazil pozdě večer. Máma už mě netrpělivě očekávala a byla zvědavá, jak jsem si to všechno užil. „Báječně.“ Co jiného jsem jí taky mohl říct. A s úzkostí, která ve mně zůstala, jsem šel spát. Tu noc jsem se rozplakal. Jako malý kluk, kterým jsem kdysi byl. 

Tato povídka získala v roce 2006 ocenění v rámci literární soutěže organizované Městskou knihovnou Čelákovice.

ilustrační foto z úplně jiného srazu po třiceti letech od maturity © Pavel Loužecký

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2010.