Sobota podvečer. Lázně Poděbrady. On a ona se potkali na lázeňské kolonádě. Zcela náhodou nebo řízením osudu, to nechť posoudí každý sám. Ona seděla na lavičce, on šel k ní, protože se mu jednoduše líbila.

- Ste moc hezká. /Vypálil to od boku a čekal co ona. Jen k němu vzhlédla, chvíli se na něj dívala a pak tiše a zcela samozřejmě řekla:/
- Děkuju.
- Směl bych vás někam pozvat?
- Myslím, že ne.
- Nedaleko odtud dělají vítečnou kávu.
- Kávu nepiju.
- Fajn, pozvu vás na víno.
- Nepiju ani víno.
- A co pijete?
- Krev svému muži.
- Vy ste vdaná?
- Nic vám do toho není, ale ano.
- A děti máte?
- Ani do toho vám nic není, ale ano, mám.
- Směl bych si přisednout?
- Myslím, že k tomu není důvod.
- Bolí mě nohy.
- Neříkejte. /Nu což, lavička patří všem, tak se posadil./
- Kolik jim je?
- Čemu je kolik?
- Vašim dětem?
- To tak zpovídáte každou?
- Jen když mi za to stojí.
- Deset a dvanáct, stačí. Kluk a holka. A mě je třicet a mému muži třicet dva. Nejspíš by vás přerazil, kdyby viděl, jak se pokoušíte mě sbalit.
- A daří se mi to?
- Asi vás zklamu, ale nedaří.
- A to jsem si myslel, že spolu můžeme strávit pěkný večer.
- Jak vás to napadlo?
- Tak, padla ste mi do oka. Na první pohled je zřejmé, že ste … inteligentní ženská. Co vlastně děláte?
- Teď momentálně mluvím s cizím votrapou.
- A jinak?
- Půjčuju lidem knihy.
- Velmi záslužná práce, řekl bych.
- Proč myslíte?
- Když lidi čtou, nedělaj blbosti. Sou v klidu. A to je dneska co říct.
- Vy v klidu nejste?
- Byl jsem, jako kluk.
- To už je dost dávno, ne?
- Ne tak, abych si na to nepamatoval. /Chvíli mlčeli a dívali se do prostoru před sebou. Lázeňská kolonáda lemovaná z obou stran vzrostlými topoly, lidi pomalu přecházející sem a tam, zaplněné terasy lázeňských restaurací, všude panoval relativní klid a ticho./
- Nepijete kávu, nepijete víno, co skotskou, tu pijete?
- Ani skotskou ani jiný alkohol.
- Tak si dáte nealkoholický drink.
- Mohu být upřímná?
- Jistě.
- Docela bych uvítala, kdybyste mě přestal obtěžovat.Vám to nedochází?
- Co jako?
- Že o vaši společnost nestojím.
- A smím vědět proč?
- Protože lidi jako ste vy nemůžu vystát.
- Lidi jako sem já?
- Lidi, co nemají za nehet slušnosti, co si myslej, že můžou všechno.
- Já si tohle nemyslím.
- Ale chováte se tak. /Už už chtěla vstát a jít pryč, ale pak si to z Bůh ví jakého důvodu rozmyslela./ Co kdyby vaši ženu takhle někdo vopruzoval?
- Já ženu nemám.
- Máte ale věk na to, abyste ji měl.
- Nemám ani děti.
- Třeba je máte a ani o tom nevíte. Ve vašem případě bych se tomu nedivila.
- Za koho mě máte?
- Za chlípnýho pardála, co si to bez zábran rozdá s každou, která mu přijde do cesty.
- S každou jistě ne.
- Samozřejmě. Musí taky trochu vypadat, aby vám to nebylo eklhaft, s ní vlézt do postele.
- Vy vypadáte dobře.
- Ale já bych se vás ani nedotkla.
- Třeba byste změnila názor, až byste mě viděla … v celé mé kráse.
- To sotva. /To jak se při těch slovech usmála ho trochu uráželo./ Mimo to, ani zdaleka nejste můj tip.
- A jaký je váš tip?
- Vysoký štíhlý ramenatý brunet, a to vy věru nejste.
- Vy taky nejste vysoká štíhlá blondýna. A vidíte, vůbec mi to nevadí.
- Koukám, galantnost vůči ženám není vaše silná stránka.
- Mám jiné přednosti.
- Povídejte mi o nich.
- Kde mám začít?
- Kde chcete.
- Jsem vcelku sečtělý.
- Neříkejte.
- Ano, přečet sem hromadu knih a doufám, že jich ještě hromadu přečtu. … Taky sem citlivý. /Žena v momentě vyprskla smíchy./
- No vy ste vážně něco.
- Mi nevěříte? Byste se mohla zeptat mé matky. By vám řekla, že se kolikrát rozpláču, ani sama neví proč.
- No hlavně jestli vy to víte.
- Tak, zpravidla je mi smutno.
- Vážně?
- I teď je mi smutno.
- Copak?
- Sem tu sám jako kůl v plotě, nikdo nestojí o mou společnost, nikdo nestojí o mě … to proto se chovám tak hrubě a … neracionálně.
- Mám brát jako omluvu?
- Ne, jako vysvětlení.
- Plave na vodě, řekla bych.
- Vy ste ještě nikdy nebyla zoufalá? /Snad poprvé za celou dobu se mu podívala do očí./
- Ano, byla, a co má být.
- Pak jistě víte, že když je člověk zoufalý, dělá kolikrát zoufalé věci. Třeba osloví neznámou ženu jen proto, že se mu líbí, aby nebyl tak sám, aby měl s kým hodit řeč, aby měl třeba s kým přijít na hotelový pokoj a tam …
- Tam co?
- By už záleželo na situaci.
- Zapomeňte na to!
- Proč?
- Protože ste cizí, vlezlej a protivnej.
- Za to vy ste hrozně milá.
- Jen upřímná.
- Tak já budu taky upřímnej, jo?
- Dle libosti … prosím! /Řekla to, jako by ho právě vyzvala na souboj./
- Heleďte, já stejně vím, že vdaná nejste, a děti že taky nemáte, že ste to řekla jen proto, abyste se mě zbavila.
- Jak ste na to přišel?
- Tak, intuice.
- A víte, co mi říká moje intuice?
- To nevím.
- Že bych se měla sebrat a jít pryč. Co nejdál od vás.
- Proč to neuděláte?
- Asi že je mi vás líto.
- Není nic horšího, než vzbudit v ženě lítost.
- Myslela jsem, že řada mužů to má za dobrý prostředek, jak ženskou sbalit.
- Já ne.
- Ste asi výjimka.
- Dost možná. Mimo to sem si myslel, že než lítost sem ve vás vzbudil odpor.
- Se nevylučuje. /Na okamžik bylo ticho. Ona si poposedla, zdála se být nervózní, on seděl jako přibitý./
- Chcete něco vědět? … Asi vás miluju. /Tak to řekl, skoro měl pocit, že to někdo řekl za něj./
- Ale děte.
- Možná bych byl ochotný si vás i vzít.
- Opravdu?
- A mít s vámi děti, kupu dětí, tři kluky a tři holky, rovnej půl tucet.
- To je zajímavé.
- Viďte. A co na to říkáte?
- Že ste blázen.
- Zamilovanej blázen.
- Možná byste se měl léčit.
- Proto sem tady. Tyhle lázně mi doporučil můj doktor. Říkal, že se tady dám psychicky do kupy. Víte, před nedávnem jsem se zhroutil, přímo před bandou třiceti teanegerů. Jsem totiž učitel.
- Bych do vás neřekla.
- Ale asi toho nechám. Není to pro mě.
- A co je pro vás?
- To kdybych věděl. Práce, jakákoliv, není totiž můj šálek kávy.
- První věc, kterou vám věřím.
- Rád se jen tak poflakuju, není nic hezčího než bejt svobodnej a nezávislej.
- A přesto byste si mě chtěl uvázat na krk? A ještě se mnou mít šest dětí?
- Třeba sedm.
- A z čeho byste je živil.
- Jsem spisovatel.
- Skutečně? A jak se jmenujete?
- Musil, Petr Musil.
- Neznám.
- Nikdo mě nezná.
- To je ale divný, když ste, jak vy říkáte …
- No, možná ještě docela nejsem, ale tuším, že jednou budu … spisovatel v balíku.
- Takových moc není.
- Vy mi zase nevěříte?
- A měla bych?
- Třeba byste to mohla zkusit. Moc by mi to pomohlo.
- V čem?
- Získal bych sebedůvěru a třeba bych pak konečně napsal něco, z čeho by se stal trhák, literární počin posledních několika let nebo století.
- Vy nejste zrovna skromný.
- Si nemůžu dovolit.
- Proč ne?
- Protože všechno co píšu musím psát s úmyslem, aby to bylo co možná nejlepší.
- To je jistě chvályhodné.
- To je nutné, jinak by to nemělo cenu … /Na chvíli se odmlčel. Podíval se té ženě zpříma do očí./ Proč ste tady? /Bál se, aby to nebylo něco vážného./
- Astma. /Ulevilo se mu./
- Astma je blbost.
- Co prosím?
- Alfa omega moderní medicíny je všem neduhům přiřknout nějaký název.
- A co má být?
- Tím názvem pak dají život něčemu co ve skutečnosti život nemá, co ho dokonce popírá.
- To je zajímavá teorie. Takže podle vás astma neexistuje.
- Přesně tak. Existujete vy, já, tenhle strom existuje, nepochybně i slunce na obloze existuje, ale astma … promiňte, mám za to je jen fiktivní předobraz třeba v dané chvíli přirozených symptomů vašeho těla.
- Už ste se někdy dusil?
- Myslím, že ne.
- Pak by vám to jistě nepřišlo přirozené. Víte, jaké to je?
- Nepochybuju o tom, že nepříjemné.
- Je to hrozné.
- Věřím vám.
- Je to jako kdybyste měl v několika následujících vteřinách … skoro se to bojím vyslovit.
- Já vám rozumím.
- Jestli ste to nezažil, tak nerozumíte.
-Přesto si myslím, že … /Odmlčel se. Už nechtěl na dané téma hovořit. V tom jarním slunci se chtěl bavit o příjemnějších věcech než jsou neduhy lidského těla a duše s tolika příznačnými názvy, ze kterých se mu při pouhém vyslovení vždycky zvedal žaludek./
- No, co si myslíte?
- Že by bylo dobře, kdybyste si se mnou přece jen dala drink a strávila se mnou dnešní večer.
- Nejlépe noc, není liž pravda.
- Přirozeně, ale záleží na vás. Jak se rozhodnete. /Ta žena dlouho mlčela. On seděl vedle ní s rukama za zády dívaje se odevzdaně do prostoru před sebou. Už využil veškeré své zbraně, veškerý svůj šarm, využil /nebo chcete – li zneužil/ všechno, aby tu dívku upoutal a ona jeho návrh nakonec přijala. Tak či onak, byl hotov přijmout jakékoliv její rozhodnutí./

--- --- ˙

- Asi toho budu litovat.
- Nebuďte úzkoprsá.
- Kdybych byla úzkoprsá, nebyla bych tu s vámi.
- Přece sme si to hezky užili.
- Až příliš na můj vkus.
- Berte to jako jednu z procedůr, které ste si tu dopřála. … Jak se vám dýchá?
- Teď vítečně, ale ještě před chvílí jsem sotva popadala dech.
- To patří k věci.
- Nejsem zvyklá se celou noc milovat.
- Já taky ne, ale kde jinde než v lázních by si měl člověk právě na tohle zvyknout.
- Měla bych už jít.
- Můžete zůstat jak dlouho chcete.
- Tak jako tak budu muset .. a radši dřív než později. /Vstala a oblékla se./
- Chcete můj telefon?
- K čemu by mi byl?
- Tak, myslel jsem, kdybyste chtěla …
- Už nikdy více, pane Musil.
- Ještě před chvíli ste mi říkala Petře, Petříčku. A já vám říkal Hano, Haničko …
- Před chvílí není teď.
- Už vás neuvidím?
- Není důvod, proč byste měl.
- A co naše plány?
- Žádné neexistují.
- Jako vaše astma?
- Jako moje astma, jako můj domnělý muž a mé dvě domnělé děti.
- A co naše děti?
- Ani ty neexistují.
- Třeba je jedno na cestě.
- To sotva. /Náhle se odmlčela. Oblečená přistoupila k němu. Shlížela na něj. On ležel v posteli po krk schovaný pod přikrývkou./ … Sem sterilní. /Řekla to jakoby nic, skoro jako zprávu o počasí./
- Co že ste?
- S t e r i l n í. … Snad víte, co to znamená? A jestli ne, tak vám to povím – že já mít své děti nikdy nebudu, ani svého muže, nic, dokonce ani vás.

Ještě se na něj podívala – na ten předobraz svůdníka ležící v tu chvíli na posteli, jemuž bez větších zábran podlehla. Snad ho v tu chvíli nenáviděla, nebo nenáviděla sebe, možná nenáviděla celý svět, když tam stála a dívala se na něj, na tu anonymní bytost, která se z ničeho nic připletla do jejího života. Něco jí v tu chvíli tížilo na prsou – jeden ze symptomů jejího astmatu, který podle Petra neexistoval a snad tomu v tu chvíli na okamžik i uvěřila – že víc než co jiného to byl jen symptom její duše, symptom zoufalství a beznaděje, který ji svíral hrdlo a bránil ji se vydatně nadechnout. V momentě byla pryč. Ani mu nedala příležitost se rozloučit.
Vstal a šel k oknu. Sledoval, jak Hana úprkem mizí napříč kolonádou v houfu lázeňských povalečů. Cítil se jako člověk po kocovině, který pod vlivem alkoholu propadl na okamžik pocitu štěstí, aby s nově nabitým vědomím působil jako jed. Jímal ho pocit hnusu, ze sebe, ze všeho kolem a hlavně z toho hotelového pokoje, který mu byl na týden propůjčen do užívání. Ještě se osprchoval, sbalil si své věci a vyrazil domů. Věděl, že si to Hana nevymyslela, že by si nic takového nikdo nevymyslel. Svého muže a své dvě děti, ty si vymyslela, ale to ostatní? Znělo to příliš přesvědčivě na to, aby to byla lež, aby to byl jen její další nápad, jak se ho definitivně zbavit, aby to učinila z čiré prozřetelnosti, jak od sebe odpoutat muže, který se do ní zamiloval. Přál si, aby to tak bylo, ale příliš tomu nevěřil. Jeho intuice byla protentokrát nemilosrdná.