Petra Haasová: Nákupy, nákupy
„Já nevím, co vy ženské na tom neustálém nakupování vidíte,“ zahájil jednoho dne konverzaci v kanceláři kolega. „To my, chlapi, vždycky víme, pro co jdeme. Prostě – potřebuju chleba a máslo, zamířím si to v supermarketu ke dvěma regálům a za pět minut jsem zase na čerstvém vzduchu.“ Pozorovala jsem ho, jak vybaluje svačinu z domu a spokojeně žvýká, a pomalu mě popadal vztek.
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Radek Laudin: Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku
V této knize Nejznámější filmová místa křížem krážem po Česku se píše mimo jiné o tom, kde se natáčel slavný film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci, kde stála plovárna u řeky ve filmu Rozmarné léto, kde stála chalupa ve filmu Na samotě u lesa, kde žila Popelka z pohádky Tři oříšky pro Popelku, kde je Soví hrad ze seriálu Nemocnice na kraji města, kde žila rodina Homolkových ze známé filmové trilogie a řadu dalších tipů.
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:
František Mendlík: Soumrak Casanovy
V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.
Luděk Ťopka: Tajemný B. G.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy.
Jaromír Chalabala: „Pražská záchranka ve 155 fotografiích“
Na samém počátku bylo 36 dobrovolníků různých profesí. Pouze tři byli zdravotníci. Od ostatních Pražanů se odlišovali červenobílou stuhou, kterou nosili na levé paži, a také nezměrnou touhou pomáhat trpícím. Bylo 8. prosince 1857, když jim pražské c.k. místodržitelství schválilo zvláštní instrukce. Tímto okamžikem se začal psát fascinující a především nekonečný příběh záchrany lidských životů na území Královského města Prahy i v jeho okolí.
Jaroslav Volf: Srnec
Letní a již dospěle placená brigáda v Krkonoších byla pro studenty průmyslovky vítaným výdělkem. Navíc to byl krásný pobyt v divoké přírodě za Harrachovem. Lesní správa jim přistavila maringotku, kde se jejich osma na noc ukládala ke spánku, obědy měli zajištěné v objektu Lesní správy jako zaměstnanci, večeře pak v nedalekém dětském táboře, počasí bylo krásné a mládí 16 let bylo s nimi - co více si lze přát?!
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (18)
Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře.
Tomáš Zářecký: Satan a systém
Systém. Slovíčko, které můžeme kolem sebe slyšet stále častěji a častěji v nejrůznějších souvislostech. S jeho zvyšující se frekvencí a rozmanitostí použití by se mohlo zdát, že disponuje až jakousi nadpřirozenou (chcete-li kouzelnou) mocí, s kterou může vše ovlivňovat. Pokaždé, když se něco pokazí, nese na tom vinu právě on.
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Příhody strýce Františka - Dvojníci (3/4)
Uprostřed jedné zářijové noci se František probudil. Vrata kasáren byla doširoka otevřená a na dvůr vjížděl jeden náklaďák po druhém. Všecky prázdné. Chlapci stáli u oken. „Co się dzieje?” řekl Mirek. František se protlačil k oknu. Vůni z polí překryl puch spálené nafty. „Vždyť vidíš, ne?“ řekl. „Odjeżdżamy,” dodal polsky. „Do jasnej cholery!“ zašeptal Mirek. Doprdele!
Jana Stuchlíková: Už jsi snídal?
Malý příběh z mnoha, jimiž se čas od času ráda probírám. Láká mě na nich to, že ne vždy všemu rozumím a tak zkouším, jestli mi to sepne. A když se to stane, je to jako blesk, který spustí lavinu dalších myšlenek a souvislostí. To „AHA !“ je někdy jako rána palicí. Dalo by se říct: „Co na tom, že když posnídal, má si umýt misky.