Dagmar Slivinská: Kamna aneb co se to tu proboha pálí?
Odjakživa mne fascinuje oheň. Ale stejně tak moře, velké bouře a další přírodní jevy, při nichž mne mrazí a vlasy vstávají na hlavě. Je to jakýsi posvátný stav mysli, kdy si člověk uvědomí, jak je malinký a jak hluboký je jeho omyl domnívat se, že on je tady pánem. V hlavě mi pořád doznívají slova z let velmi minulých, kdy heslo „poručíme větru, dešti“ znělo jako fakt, který přece nemůže nikdo a nic vyvrátit.
Luděk Ťopka: Střelba na Střele
Jednoho hezkého dne jsem se časně ráno vydal asi tři sta metrů proti proudu na lipany. Věděl jsem o místě, kde byli opravdoví krasavci s ploutvemi jako prapory na hřbetě. Došel jsem k onomu jezu, připravil prut a šňůru, a právě když jsem vybíral tu správnou mušku, objevil se na druhém břehu další rybář.
Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Petra Haasová: Jak fungují „Boží mlejny“?
To máte tak. Když ženské táhne už hezkou chvíli na čtyřicítku, měla by si rozmyslet podobné radovánky jako je drandění na autodromu na pouti. Přesně, nepřeslechli jste se. Prostě jsem neodolala pokušení a s obrovskou porcí cukrové vaty v pravé ruce jsem po patnácti letech zase jednou hupla za volant malého autíčka. Ale byla to „jízda“!
Gaudentius Venaticus: Vždy ve střehu aneb malé ohlédnutí za pražským knižním veletrhem
K příjemným povinnostem nejednoho knižního redaktora patří i každoroční návštěva pražského veletrhu „Svět knihy“. Ten letošní, který proběhl mezi 17. a 20. květnem, je zdárně za námi. Jistě by se slušelo obsáhle poreferovati o jeho bohatém programu, zmínit slavné hosty, pozoruhodné knižní novinky, ba i detailněji pochválit vynikající hudební vložku rumunských folklorních umělců. Leč to už nepochybně učinili jiní.
Ivan Kraus: Redakce
Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně. Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny.
Zdislav Wegner: Růžový sníh
„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí.
Zdislav Wegner: Odvaha
„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (24) Lovci dinosaurů
Na jaře roku 1876 přijeli do městečka Franklin ve státě Idaho tři muži. Vystoupili z vagonu úzkorozchodné železnice a vydali se k nejbližší stanici dostavníků. Byl to paleontolog Charles Sternberg se svým přítelem Isaacem a profesor Edward Cope. Měli namířeno do divokého a téměř neprobádaného kraje Bad Lans. Chtěli prozkoumat povodí řeky Judith, kde se údajně nacházely kosti předpotopních zvířat. Přes holé a nehostinné pláně Idaha cestovali dostavníkem. Byla to krušná a ne právě pohodlná cesta. Dostavník, tažený koňským spřežením, zvedal oblaka žlutého prachu a ctihodní lovci fosílií ho měli v šatech, v ústech i v očích.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (4) Každodenní život na palubě
V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné. Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr.
Luděk Ťopka: Astrální síly
Jednou, když v hospodě Franta i Honza chyběli, přišel náš předseda na nápad, jak si z obou vystřelit, a vysvětlil svůj plán. Všichni jsme slíbili, že nic neprozradíme a těšili se na tu srandu. Tejden nato se k tomu naskytla krásná příležitost. Náš tajemník vypil tehdá víc než snes a u stolu usnul.
Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života
Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.
Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna
Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.
Ivan Kolařík: Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty.
Máj a Petřín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívčích vnadách. První máj a kopec Petřín ve mně vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický režim tvrdě zakročoval proti komukoliv, kdo se opovážil oslavovat Majáles. Petřín…stráň lásky se stal kopcem úprku před bolševikovými obušky, které tvrdě ztrestaly studenty a vůbec kohokoliv, kdo nadšeně skandoval: “Ať žije Majáles.”