Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna

Rubrika: Literatura – Pohlazení

NA HOUBÁCH DO PRAHY

Tak opět jednou cestuji vlakem do Prahy, s tužkou v ruce pročítám rukopis své nové knihy, pán naproti si čte noviny. Je to starší pán s krátce střiženým vousem a vůbec žádnými vlasy. Něčím mi připomíná mého dědečka, toho z Brodu. Miloval houbaření a pořád sliboval, že mě jednou s sebou vezme do Prahy, kde se zednickou lžící v ruce a ochrannou přilbou na hlavě stavěl jedno parádní sídliště za druhým.
Nikdy mě tam ale nevzal, leda na houby. Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem. Děda nesl koš a pořád do něho přidával, skoro na každém pařezu rostlo něco jedlého a za každým stromem i hromadou dříví. Když mě poslal, abych se podíval, jestli něco není za tím kopečkem nebo támhle dole ve smrčí, vždycky tam něco bylo.
Koš byl zakrátko plný a my jsme se vraceli domů. S potůčkem jsme se spouštěli dolů z kopce, když na nás z jedné zahrádky zralými plody zavolal mladý broskvoňový stromek. Děda mě vyzvedl a já jsem trhal. Jednu broskev pro mě, jednu pro dědu a jednu jsme schovali babičce. Byla moc dobrá a babičce taky chutnala a dědovi a těch hřibů byl skutečně plný koš. On se děda vyznal, věděl, kdy vyrazit do lesa a kam se dát, ale do Prahy, do Prahy mě nevzal. A přece sedím ve vlaku a jedu přesně tam, kam mi sliboval a kam jsem se tolik těšil, třebas ne stavět domy, to dost dobře neumím a nemám ani žádnou přilbu ani lžíci zednickou, ale přece jen ne nadarmo. Jedu sám za sebou, za svým snem, abyste mi rozuměli. Je to radostná cesta, protože tam uvnitř mne jsou již všechny sny splněny, bohatě splněny, zbývá je vynést na světlo a ukázat jim svět. A tak si jedu a tak si čtu a tak si sním a vlak kodrcá: Sen a sen a sen a sen... 

ZA VÁLKY, V LÁSCE

Bylo jedno malé děvčátko, které se mělo stát mojí babičkou. A to děvčátko, když bylo ještě hodně maličké, dostalo panenku. Krásnou malou slečnu s keramickou hlavičkou a prstíky, v kouzelných šatičkách. To bylo za války, byl hlad. Babiččini rodiče žijící na vesnici poslali občas balíček s jídlem příbuzným do Vídně. Ti se za jejich štědrost odměnili panenkou. V době obyčejných hadrových panenek představovala podobná panenka pro malou venkovskou holčičku hotový poklad. A i později, když vyrostla a stala se maminkou a babičku, si panenky nepřestala vážit a mít ji ráda. Připomínala jí její dětství. Panenka sedávala na pěkném místě na skříni, aby ji babička měla na očích. Někdy ji ze skříně vzala, potěšila se s ní, zavzpomínala a potom ji uložila zpět na místo.
Stalo se, že ji jednou zapomněla v křesle. Stalo se, že přišel děda a na panenku si sedl. Stalo se, že panenka praskla, trochu. Stalo se, že se děda polekal, protože věděl, jak moc babičce na panence záleží a nechal panenku v křesle a dělal jakoby nic. Stalo se, že přišla babička a sedla si do křesla. Sedla si na panenku a panenka se rozbila, tentokrát úplně. Babička plakala, celý den byla smutná a děda nevěděl, jak ji ukonejšit. Nakonec se přiznal. Babička se zlobila. Chvíli. Odpustila mu to stejně jako šest milionů dalších hříšků a všechny hříšky odpustil děda babičce. Jak by ne. Brali se přece z lásky a v lásce je vše předem odpuštěno. Jak jinak by spolu vydrželi přes padesát let?

ZPĚT DO NEKONEČNA

Zuby už neměla, rohlík si lámala do kávy a to pak jedla, bylo jí devadesát let, moje prababička. Šťastná žena. Jistě taková byla, všechno už rozdala, všechny své vzpomínky i sny, celou paměť. Mně říkala Šárinko a sestřičce Míšo. Smál jsem se. „Jsem už stará,“ říkala prababička. Byla to pravda. Zažila dvě světové války a svého muže, mého pradědečka, přežila o dvacet let, aby se nakonec proměnila v malé děvčátko, menší než moje malá sestřička, malé batolátko, sotva narozeného drobečka - a potom se tím úzkým průchodem vrátila zpět, zpět do nekonečna, kde není rozdílu mezi malým a velkým a všichni nosí stejná jména, jediné jméno v nekonečnu obměnách. Láska. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Šindelářová www.janasindelarova.estranky.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 05. 2008.