Byla to docela malá plechová vanička, člověk by se do ní sotva vešel, já s mojí malou sestrou jsme se však do ní vešli oba. A ještě zbylo místo pro panenku a malý zaoceánský parník. Sotva začalo slunce trochu víc hřát, vynesl tatínek vaničku ze sklepa na dvůr. Ze studny napumpoval vodu, asi tak do poloviny, zbytek doplnila maminka horkou vodou z koupelny.

To byl něco! Pohodlně si hovět ponořený do té přátelské tekutiny, bezstarostně kormidlovat parník, koupat panenku, vzájemně se polévat. Když jsme chtěli, procházeli jsme se nazí po dvorku, vyhřátý beton příjemně hřál do chodidel. Když jsme chtěli, hupsli jsme zpátky do vody.

Někdy bylo tak hravo, až to šplíchalo do všech stran. To byl hned dvůr plný smíchu a pískotu. Nás dětí, a když se přidali, tak také maminky, tatínka, dědečka a babičky, která se stala nejoblíbenějším cílem našich vodních pistolek, kbelíčků a dalších zbraní. Radost ze znovu objevené hravosti ji pokaždé zmáčela daleko víc než voda a ona odcházela domů převléknout se do suchých šatů, a otevřeným oknem se nesl její smích.

Nejen ke koupání sloužila naše vanička. Na vánoce si v ní lebedil kapřík, jindy v ní plavaly okurky připravené na zavařování. Na podzim v ní bylo možné spatřit jablka nebo krouhané zelí. Později našla uplatnění při stavbě našeho nového domu. Ještě dnes ji používáme, jenom na to koupání už ne. Jak jsem řekl, byla to a dosud pořád je docela malá vanička. Jenom ty děti nějak vyrostly.