Když se Jan s Kateřinou jednoho dne rozhodli vydávat vlastní časopis, usídlili se v koupelně.
Ostatní sourozenci a rodiče neměli nic proti vzniku nového časopisu, avšak jejich pochopení mizelo, kdykoli si chtěli umýt ruce. Jednou chtěl Michael jít do koupelny a když si přečetl na dveřích koupelny nápis NEVSTUPOVAT – REDAKČNÍ PORADA, počkal si na oba novináře v hale. Tam jim dal najevo, že zasedání je ilegální a že navíc narušuje hygienické potřeby členů rodiny. Když i otec, který se vrátil ze skutečné redakce, narazil na oznámení NERUŠIT – SCHVALOVÁNÍ PŘÍSPĚVKU a Eliška se rozčilovala půl hodiny v čekárně, protože v koupelně právě probíhala UZÁVĚRKA nového čísla a Kateřina tam předčítala Janovi fejeton o příchodu jara, uznali tvůrci časopisu, že místo je pro jejich práci poněkud nevhodné, a přestěhovali se do pokoje, pod stůl.
Trvalo nějaký čas, než jsme si na nové sídlo redakce zvykli. Občas se stávalo, že někdo z nás seděl a nechtěně do některého z redaktorů kopl nebo neúmyslně šlápl na čerstvý článek. V takových chvílích docházelo k hlasitým protestům obou redaktorů.
Také známí, kteří přicházeli na návštěvu, byli překvapeni, když se zpod stolu ozval náhlý výkřik, protože netušili, že právě kopli některého redaktora do hlavy.
Správce, který si přišel pohovořit s otcem o úklidu sklepa, byl překvapen že slyšel v pokoji trpaslíky, kteří šeptem recitovali verše. Otec to chtěl později správci vysvětlit, ale matka byla proti. Správce prý moc nečte, a tak mu ta trocha poezie jen prospěje. Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, varovali jsme raději všechny další návštěvy už předem.
Porady redaktorů bývaly vždy velmi bouřlivé.
K prvým ostřejším rozporům došlo kvůli názvu časopisu.
Jeho prvé číslo se jmenovalo KATHON. Ale už před uzávěrkou druhého čísla došlo ke sporu. Jan se jmenoval šéfredaktorem a když mladší sestra přijala funkci sekretářky a pomocné redaktorky, oznámil jí, že časopis bude mít nový název HONKAT. Kateřina protestovala proti změně, nejen kvůli sobě, ale i kvůli čtenářům, jejichž počet nebyl závratný, ale Jan na svém rozhodnutí trval. Zdůvodnil je svou novou funkcí a tím, že nový název je i pro čtenáře přijatelnější. Když sestra namítla, že KATHON zní zrovna tak dobře, jako HONKAT, reagoval šéfredaktor impulzivně a dal kolegyni pohlavek. Narušil tím běžné zvyklosti novinářské spolupráce. Křik mladé sekretářky přivolal z kuchyně matku, která vnikla do redakce a přetáhla šéfredaktora vlhkou utěrkou. Kateřina však byla velmi přizpůsobivá, a tak došlo nakonec k přejmenování časopisu. V úvodníku dalšího čísla šéfredaktor upozornil čtenáře na změnu názvu. Psal, že nový titul je výsledkem plodné debaty redakčního kolektivu, který dospěl k jednomyslnému rozhodnutí. Zároveň zvýšil nenápadně cenu výtisku z jedné koruny na dvě a odůvodnil to poznámkou, psanou
velmi drobným písmem: rostoucími náklady na papír a psací potřeby.
Časopis byl původně týdeník. Později se změnil ve čtrnáctideník a nakonec se z něho stal občasník. Na titulní straně se objevila tato informace: VYCHÁZÍ VŽDYCKY, KDYŽ JSOU PRACHY. Kateřina protestovala proti formulaci, kterou považovala za nevhodnou. Teprve když jí bratr obvinil z nedostatečného smyslu pro humor a vysvětlil jí, že je to míněno jako vtip, souhlasila. Ale jen pod podmínkou, že na poslední straně listu bude i další poznámka.
NÁZORY ŠÉFREDAKTORA NEODPOVÍDAJÍ VŽDY NÁZORůM OSTATNÍCH ČLENů REDAKCE. Po delší bouřlivé poradě, která měla za následek rozlití otcovy kávy, šéfredaktor sice souhlasil, ale pod podmínkou, že časopis bude obsahovat i následující oznámení:
ŠÉFREDAKTOR SI VYHRAZUJE PRÁVO PSÁT, CO CHCE. I KDYŽ REDAKTOŘI
S NÍM NESOUHLASÍ.
V dalším čísle se objevila postupně tato upozornění:
REDAKTORKA NERUČÍ ZA NÁZORY ŠÉFREDAKTORA, KTERÉ JSOU OTIŠTĚNY
V TOMTO ČASOPISE. ODPOVĚDNÝ ŠÉFREDAKTOR NEZODPOVÍDÁ ZA BLBOSTI, KTERÉ SI MYSLÍ SEKRETÁŘKA. ŠÉFREDAKTOR RUČÍ JEN ZA TO, CO SÁM NAPÍŠE. NÁVŠTĚVA REDAKCE JEN PO DOHODĚ SE SEKRETÁŘKOU, KTERÁ JI OHLÁSÍ ŠÉFREDAKTOROVI, KTERÝ SDĚLÍ SEKRETÁŘCE, NA KOHO MÁ ČAS. REDAKTORKA NENÍ ODPOVĚDNÁ ZA GRAMATICKÉ CHYBY ŠÉFREDAKTORA, KDYŽ SI TENTO NENECHÁ ŘÍCT.
Čím déle poněkud ilegální časopis v podzemí vycházel, tím více v něm bylo poznámek, v nichž si oba spolupracovníci vymiňovali, kdo z nich za co je, nebo není zodpovědný.
Zároveň se zmenšoval počet článků a informací.
Došlo také ke protestům čtenářů. Michael upozornil redaktory na to, že se ve fejetonu o psech dopustili gramatické chyby.
Šéfredaktor časopisu se mu za to pomstil tím, že o něm v příštím čísle napsal, že je Zrzoun. Michael odhrnul ubrus a vnikl do redakce, kde fyzicky napadl šéfredaktora. Zároveň mu zabavil nový článek s titulem Hlava zrzavá. Ve zvláštním večerním čísle, které vyšlo hned po večeři, popsali pracovníci časopisu celou aféru. Oznámili všem pěti čtenářům, že se nemíní podřídit ani násilí, ani rodinné cenzuře.
Přes svou aktuálnost však časopis vycházel nepravidelně a čím dál méně, až jednoho dne zanikl docela.
V závěrečném fejetonu, s názvem OTEVŘENÝ DOPIS napsala redaktorka, že důvody zániku periodika jsou hlavně ekonomické. Sdělila čtenářům, že bratr počítal s abonenty, kteří by mu svým předplatným umožnili posléze koupi tranzistorového rádia.
Šéfredaktor si přečetl OTEVŘENÝ DOPIS, s jehož obsahem naprosto nesouhlasil. A protože se nechtěl zdržovat psaním dalšího dopisu, dal svůj nesouhlas najevo fyzicky.
Na štěstí se zrovna v tu chvíli vracel ze školy jeden ze silnějších čtenářů Michael. Když uviděl, jak šéfredaktor vleče svou kolegyni za vlasy po zemi, ihned zakročil.

Ačkoli časopis neměl dlouhé trvání a vycházel jen v omezeném nákladu, jsem přesvědčen, že byl v dějinách světového žurnalismu naprosto ojedinělý.
Nevím totiž o žádném jiném, který by vycházel pod stolem.