Ivan Kraus: Malé chvilky poezie

Rubrika: Literatura – Povídky

             
Kdyby měl otec žít na opuštěném ostrově, nemusel se dlouho rozhodovat, které knihy by si vzal s sebou.
Švejka, Mein Kamf a Proces. Mám je už řadu let na nočním stolku. Na svůj „ostrov“ se neustále vrací.
Vzpomínám si, že jsem u něho tyto knihy viděl už jako student. Tenkrát jsem chodil do knihovny a vracel se pravidelně s celou hromádkou. Když jsem ji přečetl, běžel jsem pro novou.
Otec zatím nahlížel do svých tří svazků.
Jednou jsem to už nevydržel a zeptal jsem se ho, proč čte stále jen tři knihy.
„Protože je v nich všechno,“ řekl a dal se do smíchu. Právě totiž znovu četl Švejka. Nechápal jsem, jak může najít všechno ve třech knihách, když jsem já, tak pilný a nedočkavý čtenář, nalezl v tolika svazcích jen nádhernou trochu.

Četl jsem a samozřejmě psal básně.
Zpočátku jsem se věnoval poezii všedního dne, pak jsem náhle přešel k intimní lyrice. Mé první básně byly ve vázaných verších, později jsem tuto namáhavou formu opustil a psal jsem volně.
Jednou jsem za sobotu a neděli napsal celou sbírku a věnoval ji dívce, kterou jsem považoval za svou Múzu.
Neměla však k poezii vztah a klidně odejela na kole s jedním svalnatým sportovcem na výlet. Rozhodl jsem se proto, že s intimní lyrikou okamžitě skončím.
Oznámil jsem top spolužákům dokonce písemně ve formě krátkého, ale nesmlouvavého manifestu.
Mí tři chudokrevní přátelé, kteří také z pochopitelných důvodů nesnášeli sportovce jako neinteligentní konkurenci, přijali manifest s rozpaky. Mé rozhodnutí skončit s opěvováním ženského těla (které jsem znal spíše z hodin biologie), s pučením květů a zurčícími potoky je šokovalo stejně jako mé odhodlání stát se k prvnímu máji nihilistou. Pak jsem si koupil černý svetr a přiklonil jsem se během prázdnin k existencialismu.
Svět byl v beznadějném stavu a já ho spěchal na matčině starém psacím stroji značky Underwood zachránit.
Má poezie byla tak vyhraněná a moderní, že jí jen málokdo mohl rozumět. Přáteli ji však soustředěně naslouchali a ze strachu, abych je nenařkl z nedostatku imaginace, tvrdili, že má tvorba je zajímavá.
Přijímal jsem jejich reakce s předstíranou benevolencí sebevědomího génia a nabádal jsem je, aby žili jen poezií.

Zatím otec plul na svém voru, jehož posádku tvořili Josef Švejk, Adolf Hitler a pan K. O poezii nejevil zájem.
Když v neděli četli v rádiu verše, které matka pouštěla kvůli maldému básníkovi nahlas, ležel otec na gauči a četl si noviny. Mne i matku pobuřovalo, že máme tak nepoetického otce.
„Básně má rád jen člověk, který má duši,“ říkávala matka, hledíc přísně na manžela skrytého za haldou novin.
„Na poezii je třeba mít cit,“ volala jindy, když rádio křičelo nedělní verše, a dodávala, že otec ho ztratil v koncentráku stejně jako chuť, protože sní cokoli, co mu dá na talíř.
Nevzpomínám si už, kdy jsem zanechal poezie. I když jsem tušil, že matka byla zvyklá schovávat vše, co se týkalo každého z nás, od písanky až po poslední vysvědčení, nevěděl jsem, že také schová a o mnoho let později přiveze část mé ranné tvorby, až s otcem přijede za mnou na návštěvu.
„Co je to?“ divil se otec, když uviděl staré papíry.
„Básně, které psal v mládí,“ řekla matka s důrazem na první slovo.
„Básně ...“ opakoval otec později, když jsme spolu šli po městě, s povzdechem.
Chtěl jsem říci, že jsou to hříchy mládí, ale překvapil mne.
„Taky jsem je kdysi poslouchal...,“ řekl zamyšleně.
Nevěřil jsem svým uším.
"Nikdy jsem tě neviděl poslouchat básně,“ řekl jsem.
„Poslouchal jsem je jen v lágru,“ řekl otec a vysvětlil mi, že je uměl nazpaměť jeho kamarád.
Napadlo mne, že jsem sice už dávno dospělý, ale že si přesto stále připadám jako čtyřicetiletý kluk, protože dosud nevím mnohé o svém otci, a jestliže to půjde takto dál, budu jen starý, nepříliš informovaný chlapec.

Chtěl jsem najednou všechno dohonit. Dostal jsem strach, že se třeba už nikdy nedozvím, co bych měl, protože k tomu nebude příležitost.
Zeptal jsem se otce, kde mu přítel básně říkal. Kdy a jak. Zda tiše a tajně, nebo nahlas. Zda byli sami dva. Jak dlouho to trvalo. Ptal jsem se, protože jsem toužil si ty chvíle představit.
„Scházeli jsme se ráno, před apelem,“ řekl otec, „někdy v umývárně, jindy na appellplatzu“.
A pak mi muž, který měl na stolu tři knihy, sdělil, že vstával s kamarádem hodinu před tím, než byl budíček, aby na dvoře koncentráku vyslechl malou chvilku poezie.
Vzpomně jsem si na to, jak se otec kdysi doma tvářil, kdyžt viděl recitátory v televizi. Jak nedůvěřivě na ně zíral, když vzdychali a otáčeli se proti kameře. Ještě po letech jsem si vybavil jeho udivený pohled, kterým sledoval herce, když na obrazovce házeli hlavou a pak se narychle, v několika minutách vysílacího času, dojímali nebo zdvihali pohotově obočí a hleděli ke stropu, kde mezi reflektory bleskově nalézali zářící hvězdy.
Pokoušel jsem si představit chvíli, kdy vycházelo opravdové slunce a jeden vězeň šeptal slova Máje druhému.
Nedařilo se mi to.
„Jaké to bylo tam, za ostnatými dráty, poslouchat báseň o domově?“
„Úžasné,“ řekl nepoetický otec.
Ale později, na druhém koncei města, se sám k otázce vrátil a řekl, že to bylo krásné.
„Ale to slovo to moc nevystihuje,“ přiznal se po chvíli. Nespokojen, hledal jiné, vhodnější.
Nepovedlo se mu to.
Vyjadřoval se celý život stručně, jasně a velice prostě. Nebyl na velká slova zvyklý.

Mluvili jsme sice už o něčem jiném, ale já jsem cítil, že stále hledá. Na náměstí měl pocit, že to tenkrát bylo nádherné. Hned však pokrčil sám rameny a zavrtěl hlavou.
Když jsme obešli město a vraceli se parkem zase zpátky, řekl, že to bylo báječné.
Nebyl však spokojen. Slovo mu znělo banálně, patrně proto, že ho používal každý a velice často.
Když tenkrát naslouchal veršům, zapomínal na všechno kolem. Nevnímal špínu ani hnus. Necítil ponížení. Zapomínal na beznaděj i strach. Cítil se volný.
Jak o tom nesměle hovořil, shledával, že je velmi těžké najít slovo, které by vyjádřilo, co tehdy cítil. Některá slova se mu zdála velká a obnošená, jako starý kabát, jiná mu připadala nafouklá a podobala se balónu pouťové barvy.
Hledal další, pátral a v duchu se vracel zpátky.

Šli jsme vedle sebe městem, ale otec byl v tu chvíli asi jinde.
Bylo sice už pozdní odpoledne, ale on stál znovu časně ráno na dvoře obehnaném ostnatým drátem a pořádal s přítelem tu malou poetickou chvilku. Měl prý v tu chvíli pocit, že musí přežít.
„Bylo to nepopsatelné,“ řekl nakonec.
Chtěl jsem říci, že mu tu skutečnou chvilku poezie závidím, ale včas jsem se zarazil. Nemohu přece závidět okamžik, ve kterém šlo o život.
Pak jsem, nevím proč, začal hledat sám nějaké jiné, vhodné slovo.
A dodnes jsem žádné nenašel.




Ivan Kraus
Rodinný sjezd


Vydalo nakladatelství Academia,  rok 20000
Vydalo nakladatelství Marsyas, rok 1996  

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl  http://frk60.aspweb.cz

Poprvé uveřejněno v PN: 01.5.2007

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2009.