Ivan Kraus: Na obědě

Rubrika: Literatura – Povídky

Do restaurace jsme chodili všichni velmi rádi. Číšníci z nás však obvykle příliš nadšeni nebyli, protože se skoro vždycky přihodila nějaká věc, která personálu nesedí. Dali nám, když nás viděli, ten největší stůl, který byl zrovna volný, a nedůvěřivě sledovali, jak se dohadujeme o místa. Šlo hlavně o to, aby matka seděla tak, aby viděla na celou restauraci, stejně tak jako ve vlaku, kde musela sedět ve směru jízdy.
Když jsme si pročetli jídelní lístek, přivolal otec číšníka.
„Tak prosím, kolik bude polívčiček?“ ptal se číšník.
„Všichni,“ řekl otec.
„Já ne,“ pravila Kateřina.
„Ale ano, ty si také dáš polévku,“ řekla matka.
„Tak prosím pěkně, to bude sedm polívčiček,“ konstatoval číšník a myslel si chudák, že to má odbyté.
„Šest polévek,“ řekla sestra Kateřina.
„Prosím tě, co tě to napadá nedat si polévku?“ divila se matka.
„Já si dám tu hovězí,“ pravil Michael.
„Já taky,“ řekl Jan.
Otec, matka a já jsme chtěli zeleninovou. Starší sestra Eliška se chvíli rozhodovala a pak se rozhodla pro hovězí.
„A ty?“ otočila se matka na Kateřinu.
„Já polévku přece nechci,“ divila se sestra.
„Takže to bude šest polívčiček...“ počítal číšník.
„Prosíme sedm polévek,“ řekla matka stroze.
„A pro koho tu sedmou?“ ptala se Eliška, která nás všechny počítala. Mezitím číšník odešel a zase vrátil. Byl z něho cítit alkohol.
„Tak prosím, kolik bude těch bujónů?“ zeptal se.
„Bujónů?“ podivil se otec.
„Bujóny jsme neobjednali,“ vysvětlila matka.
Číšník se podivil. Pak se rozhodl, že si to přece jen raději poznamená. Připravil si pero a čekal, kdo mu napoví.
„Tři hovězí a tři zeleninové,“ řekl otec.
„Tři hovězí a tři zeleninové,“ opakoval číšník, který si to poznamenával do bloku.
„Tři hovězí a čtyři zeleninové,“ řekla matka, když si to číšník poznamenal, a vyvolala tak na jeho tváři zděšený výraz.
„Tři hovězí a čtyři zeleninové?“ divil se číšník.
„Zeleninovou nechci!“ protestovala Kateřina.
„Tak tedy čtyři hovězí a čtyři zeleninové,“ opravila matka.
„Čtyři hovězí a čtyři zeleninové,“ řekl číšník nejistě.
„Copak je nás osm?“ divil se Michael.
„Ne, sedm je nás...“ řekla Eliška.
„Asi jste se přepočítal...“ řekla matka tomu člověku.
Číšník přeškrtl cosi na papíře a napsal něco nového. Zároveň se strašně zpotil. Pak začal psát znovu a vypadalo to jako poslední vůle. Být číšníkem, který obsluhoval naši rodinu, to nebylo nic snadného. V životě takového člověka to znamenalo jistý zlom. Byli takoví, kteří se už nikdy nevzpamatovali. Vzpomínám si na jednoho, kterého jsme přivedli do takového stavu, že ať si člověk objednal cokoli, dostal jen ruská vejce. Ten muž nosil ruská vejce i lidem, kteří je nesnášeli, a byl nakonec přeložen na druhý konec města do jakési zapadlé hospody, kde na tom tolik nezáleželo. Tenhle člověk se z toho nakonec přece jen dostal silou nadlidské vůle a odešel do kuchyně, odkud se za okamžik vrátil celý bledý se zprávou, která nevěštila nic dobrého.
„Zeleninová a hovězí už bohužel není,“ zašeptal a díval se z jednoho na druhého.
„A jaká je?“ ptal se otec.
„Nudlová a bujón,“ řekl číšník sklesle.
Vypadalo to na samé bujóny, ale pak chtěl někdo nudlovou a později si to zase rozmyslel a chtěl bujón, a nudlovou polévku chtěli zase jiní dva. Muž zbledl jako křída, popsal několik papírů, které zase roztrhal, a chvěly se mu ruce. Když odcházel, šeptal si, co má přinést.
Po polévce přišel jiný číšník, který byl velice svěží.
„Tak prosím, jaké bude přání?“ ptal se a už měl v ruce papír, protože byl zřejmě informován.
Otec si objednal řízek.
Matka se zeptala, zda je to s kompotem.
„Není,“ řekl číšník, „ale můžete k tomu samozřejmě kompot dostat.“
„Máte švestkový?“ ptala se matka.
„Ovšem,“ řekl číšník a poznamenal si to.
„Já prosím vepřovou s knedlíkem,“ oznámil Jan, rozhlížeje se pyšně kolem sebe.
„Jedenkrát vepřová,“ opakoval číšník.
„A třešňový by mohl být?“ zeptala se náhle matka.
Číšník se zjevně polekal.
„Ona myslí ten kompot,“ vysvětlovala Eliška.
„Ale ovšem, kompot ano, může být,“ řekl číšník, prováděje jakési škrty ve svých poznámkách.
„A místo toho řízku bych si dala to telecí,“ řekla matka.
Číšník se podíval na matku, pak do papíru a pak zhluboka vzdychl. Myslím, že jsem ještě nikdy neviděl číšníka, který by tak těžce vzdychal. Mezitím přišla řada na mne.
„Řízek, porci brambor navíc a salát,“ řekl jsem.
„Mně taky brambory navíc,“ vzpomněl si otec.
„Mně ne!“ řekl bratr Jan, který zřejmě nedával pozor.
„Ale ty máš přece vepřovou!“ vysvětloval mu Michael.
„No a?“ divil se Jan.
„Tak co se pleteš do brambor navíc, když máš knedlíky?“ zlobil se Michael.
„Okamžik,“ řekl číšník a zahleděl se znovu do poznámek.
„Já si dám telecí na houbách, ale ne s bramborem,“ řekla Eliška.
„Můžete to mít s rýží,“ nabízel číšník.
„Ano, s rýží.“
„A já bych tu rýži prosila také, ale s játrama,“ hlásila Kateřina.
„S játry,“ opravila ji matka.
„Jedenkrát rýže s játrama... játrami... játry,“ opakoval číšník nejistě.
Michael si dal roštěnou s rajčatovým salátem.
„Tak já taky, prosím salát,“ řekl Jan.
„Dva saláty z rajčat,“ opakoval číšník.
„Já bych ho taky chtěla,“ vzpomněla si Kateřina.
„Co prosím?“ zeptal se číšník.
„Ten salát,“ řekla sestra.
„Aha, tak to máme, prosím, ještě jeden rajčatový salát, to máme...“
„Jenže já bych chtěla hlávkový,“ řekla sestra.
„Aha,“ řekl číšník a začal škrtat po papíře.
Pak to všechno zopakoval a ukázalo se, že má napsáno o dvě jídla víc. Pozvali jsme ho ke stolu, sedl si a matka mu pomáhala najít chybu. Když se všechno konečně vyjasnilo, požádal nás, zda by se mohl napít vody. Michael mu rychle podal sklenici a ten muž spolkl dva nebo tři prášky. Pak se těžce zvedl a šel do kuchyně. Bratr za ním běžel s poznámkami, které zapomněl na stole.
Pak přišel jiný číšník a ptal se, co budeme přát k pití.
Otec už toho měl dost, a tak požádal o sedm piv, aby to bylo jednodušší. Matka však zasáhla a změnila objednávku na šest limonád a jedno pivo, ale ten člověk přinesl šest piv a jednu limonádu, a tak jsme si to vyměnili s jednou rodinou, která seděla vedle. Pak nám přinesli guláše a něco s mrkví, a tak jsme si to museli vyměnit se sousedy, ale nevycházelo to, a tak šel Jan do kuchyně vyjednávat s personálem, a když se vrátil, tak vyprávěl, že viděl toho prvního číšníka, jak omývá vlažnou vodou toho druhého, s kterým jsme hovořili před chvílí.
„Jen jestli to nemá z jídla,“ strachovala se matka, která by byla ráda věděla, zda jedl řízek nebo telecí.
Nakonec nám přinesli to, co jsme chtěli, a až na pár drobností to bylo v pořádku. Kávu přinesla otci a matce nějaká slečna. Číšníci vykukovali z kuchyně a vůbec nevycházeli. Potom otec zavolal vrchního, aby nám to spočítal. Stálo to sto šest korun a nějaké haléře a otec položil stovku na stůl a šli jsme. Ten vrchní za námi běžel přes celou restauraci s účtem a stále opakoval: „Promiňte, ale dělá to celkem sto šest devadesát... „Jenže otec mávl ledabyle rukou a řekl: „To je dobré, to nechte...“.




Ivan Kraus
To na tobě doschne
Vydalo nakladatelství Academia, rok 2000  
Kresba na obalu: Adolf Born  

OHLASY NA ČLÁNEK

Obzvláště ráda si čtu inteligentní humor Ivana Krause, miluji jeho fejetony!
Tak tomu bylo i tentokrát - velmi jsem se u toho pobavila. Mám totiž dosti velkou a bujnou fantazii, tak jsem si lehce vybavila jak to asi v té restauraci vypadalo... :))
Doporučuji článek si určitě přečíst!

S přátelským pozdravem
Jitka Vykopalová, Stockholm, Švédsko

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 06. 2011.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.