Ivan Kraus: Hovory s květinami
Rubrika: Literatura – Fejetony
| Když jsem si přečetl příručku se stejným názvem, uvědomil jsem si, že jsme naše květiny velice zanedbávali. Rozhodl jsem se, že to napravím. Hned druhého dne jsem zašel za květinami na kus řeči. Postavil jsem se doprostřed zimní zahrady a pronesl jsem krátký, ale přátelský projev. O soužití a kamarádství. O vzájemnosti a přátelství. Sdělil jsem květinám, jak je máme rádi. Jak si vážíme toho, že rostou. Jak nás svou zelení a květy osvěžují. V nadšení jsem dokonce použil několika květnatých výrazů. Druhého dne jsem si všiml, že fíkus trochu chřadne. Věnoval jsem mu trochu víc pozornosti. Brzy se vzpamatoval. Na jeho větvích se objevilo několik nových, čerstvých listů. Když zežloutl asparágus, dal jsem se s ním do řeči. Zakrátko se opět zelenal. Zato začal vadnout ibišek. Věnoval jsem se mu, až se opět zotavil. Mezitím hnědl fíkus a hroutila se fuchsie. Když i vánoční kaktus přestal náhle kvést a hodil provokativně dosud nerozvitá poupata na podlahu, zmocnilo se mne neblahé tušení. Nechtěl jsem však své domněnce věřit. Brzy se však ukázalo, že čeho jsem se obával, je skutečnost. Mezi květinami panují složité vztahy. Navíc má každá z nich jinou povahu.  Zjistil jsem, že borovice je skoupá na slovo. Hovor s palmou je jednotvárný a nudný. Begonie vyžaduje každé ráno, abych se jí zeptal, jak se jí vede. Fíkus žárlí na ibišek. Hrozí, že opět shodí listy, jestli budu hovořit dříve s ibiškem. Ibišek naopak zezelená – zřejmě závistí – když mne vidí u fíkusu. Begonie nesnáší pelargónii. Krásně kvete, ale stačí, abych se zastavil na chvilku u její kolegyně a už se začne kácet, jako bych jí přelil. Asparágus jsem dokonce přistihl, jak se sklání k begonii. Určitě jde o nějakou tajnou domluvu. Když jsme jeli na dovolenou, vzala si naše květiny na starost sousedka. Vysvětlil jsem jí, jak složité vztahy mezi nimi panují. Jak má s kým jednat a na co si musí dát pozor. Řekla mi, abych si nedělal starosti. Má prý svou metodu, která se jí osvědčila s vlastními květinami. Odjížděli jsme poněkud neklidní. O to víc jsme byli překvapeni po návratu. Všecky květiny byly v nejlepší formě. Většina z nich viditelně vyrostla. Jiné bujně kvetly nebo nasazovaly poupata. Přímo kypěly zdravím. Poděkovali jsme sousedce za její vzornou péči a zeptali jsme se jí, jak dokázala s tak rozdílnými povahami vyjít. Prý velice snadno. Předvedla nám to. Vzala konvičku a šla do zimní zahrady. Postavila se čelem ke květinám a řekla jim přátelsky, ale bez emocí, že jim nese čerstvou vodu. Upozornila je na to, že kdo bude dělat potíže, naschvály nebo pomlouvat druhé, nedostane ani kapku. Pokud se někdo dopustí nějaké provokace nebo bude předstírat nevolnost, bude okamžitě přesazen. Nebo dokonce odnesen do temného a chladného sklepa. Projev ukončila tvrzením, že všechny květiny jsou si rovny a že doufá, že si toho jsou vědomy. Potom zalila jednu po druhé. Když práci skončila, řekla květinám, že to je pro dnešek všecko. Nakonec jim oznámila, že od zítřka přebíráme službu zase my, a že doufá, že nedojde k žádným nedorozuměním. Bydlí, jak známo, hned vedle a kdyby to náhodou bylo nutné, je ochotna ihned zakročit. Napodobili jsme naši ráznou sousedku a děláme to taky tak. Od té doby rostou naše květiny jako z vody. Pochopili jsme, že hovor s květinami není myšlen jako nekonečná diskuse s celou řadou privilegií, odchylek a jednotlivých výhod. Ale je to soubor pravidel, která platí pro všechny stejně. Zřejmě nejen pro květiny. |
|
|
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Vladimír Just |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Helena Štáchová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Josef Fousek |