Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (15)
Teď, co každý dělal na jiné stavbě, stal se problém auta akutní. Franta s ním jezdit nemohl a já jsem pochopitelně jezdil, takže jsme se začali přít i o benzín a bylo dost těžké odhadnout moji spotřebu, společnou a jen Frantovu spotřebu, protože já jsem se bránil tím, že když ho někam vezu, není to moje spotřeba, ale jenom jeho.
Kamila Urbanová: Noční chatování s dávným přítelem
Když nám schází pochopení od lidí blízkých, svěřme své trápení listu čistého papíru nebo blikající obrazovce počítače. To jsou totiž jediné dvě věci na světě, které snesou tíhu trápení našeho života. Člověk nejbližší by nás již tisíckrát odsoudil, člověk nezaujatý si to alespoň přečte. A TI OPRAVDU CHÁPAJÍCI SNAD VYDRŽÍ ČÍST TO I DO POSLEDNÍ VĚTY...
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)
Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi.
Člověk v sídlišti – úprk do ticha
Když uplyne vydařený červencový den, který je navíc sobotou, plný tepla a slunce, které prohřeje příbytky tak, že ani noc je nestačí ochladit, den, který vyžene téměř všechny lidi z měst k vodě na chaty a chalupy, do hospod ...
Antonín Suk: O bábě z hospody a houbách
Jednou takhle po jaru jsem nasbíral plnou služební brašnu březnovek. Jsou to úplně stejné houby jako podzimní Havelky. Také tak dobré, jenže rostou na jaře. Protože babička je od Orlíku, tak takové prašivky neuznává. Jó, na podzim, to by bylo něco jiného. To tam u nich kolem Zahořan s chutí chroupou i zelánky a vrzavky. To nejsou prašivky. Přitom je to pořád stejná houba!
Jitka Dolejšová: O kohoutkovi a slepičkách
Byl jednou jeden kohout. Mladý, sympatický, usměvavý, čistotný, s IQ vysoko přesahujícím jeho výšku. Kohout byl nejen inteligentní, ale také bohatý. Zakoupil si výběh v pěkném zdravém prostředí a obehnal jej zlatým plotem. Kohout neměl partnerku, proto ho napadlo, že si podá inzerát. A tak vyhlásil konkurz na místo po svém boku.
Vladislav Neužil: Tichá vzpoura
S vedoucími, které většina z nás nazývá šéfem, byly vždycky nějaké potíže. Šéf je tu proto a od toho, aby ho jeho podřízení podrobovali kritice. V některých případech s tím lze jistě souhlasit, ale já jsem měl občas to štěstí, že jsem mnoho výhrad k některým šéfům nemusel mít. Možná, že si ten vztah vytváří a buduje každý sám. Možná, že nejvíc záleží už na prvním kontaktu
Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.
Radka Jurkovičová: Doteky
Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Helena Dohnalová: Mrkvičku, prosím...
Od té doby co děti odrostly miminímu věku, byl mi obsah dusičnanů v zelenině šumafuk. Pokud nevíte, jak dusičnany souvisí s miminky, tak připomínám, že dusičnany se v krvi umí navázat na hemoglobin v červených krvinkách a ty pak nedokážou přenášet kyslík. Vlivem toho mohou, zejména miminka a malé děti, trpět dušností a nedostatkem kyslíku v krvi. Mohou z toho dokonce zmodrat.
Iveta Kollertová: Dny utíkaly jak splašené
Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy. „Je to dobré!" pomyslela jsem si.Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned. „Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev. Kývla jsem a natáhla ruku.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (13)
S Táňou to přestalo být pěkné. Dostal jsem se do pozice Franty, když si s Květuškou zoufal, a také jsem si nevěděl rady. Dobře jsem cítil, že mě nemiluje a bolelo mě to. Rozhodl jsem se, že to takhle dál nejde a musíme si spolu o tom promluvit. Jenže já byl ve věcech srdce dost neobratný, zbrklý, ba přímo divoký a začal jsem dost něšťastně. Že to zkrátka nemá cenu.
Zdeněk Wachfaitl: Kulový blesk v Sokolské ulici
Tramvaj se kolébá na kolejích vyhýbek u Palackého pomníku. Slunné odpoledne, přijel jsem ze smíchovské strany, jsem nyní za vodou. Jak já si jako kluk nemohl nikdy vzít do vědomí, že bych měl bydlet právě na tom druhém břehu vltavském, někde ve smíchovských stínadlech, nebo snad ještě za nimi, a tam měl být doma? Pavlačové domy nejsou zrovna nic vábného pro můj vinohradský nos. Vinohrady jsou přece odjakživa slušná čtvrť a Smíchov mi připadal vždy podezřelý, přičmoudlý, nesympatický. Snad jen ten pivovar jsem bral na milost, protože tam léta pracoval bratr mojí babičky, Hary.