Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný, “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.
Při setkání se dvěma stromy, o nichž vám chci povědět, jsem zůstala stát déle než jindy. Oba byly mladé, vysoké a plné života. Jeden stál velmi zpříma, jakoby pyšně. Druhý, který se k němu chtěl pravděpodobně co nejvíce přiblížit, rostl zcela nakloněn. A přesto, že foukal vítr, a on (nebo ona) se hodně snažil, stále chybělo pár centimetrů k doteku…K doteku byť jen konečky tenkých dlouhých větví, rozevlátých jako dívčí vlasy. Stála jsem se zatajeným dechem a čekala. Čekala na zázrak alespoň letmého setkání. Možná prvního, možná posledního… Ale nedošlo k němu.
Snad kdyby se on (ten rovný) více snažil. Mohl se přece taky naklonit. Nebo on o setkání nestál? A proč tedy ona ano? Co ji k němu tak přitahuje? Copak si za ta léta, co rostou vedle sebe, nevšimla, že on o ni nestojí? Chce snad prolomit jeho lhostejnost láskou a něhou? A co s ní bude, až si uvědomí skutečnost, přijde o naději, o svůj smysl života…? Bude mít ještě dostatek sil začít růst rovně, k nebi, jen tak, sobě pro radost…? Další a další otázky mě napadaly a bylo mi úzko.
Vždyť já o těch stromech přemýšlím jako o lidech! Ale ony to mají určitě jinak, utěšuji samu sebe. Přesto dál v sobě nosím obraz naklánějícího se stromu s vlajícími větvemi. Obraz lásky, touhy a oddanosti.
A i když nedošlo k doteku stromů, mezi lidmi k němu dochází neustále. A nemusí nám to být vždy příjemné. A nemusí to být jen doteky fyzické.Denně se vzájemně dotýkáme nejen slovy, ale i svými myšlenkami, pocity, postoji, svými činy. Při setkávání s jinými lidmi se, pokud o to stojíme, setkáváme i sami se sebou. V jejich reakcích na naše jednání můžeme zahlédnout jako v zrcadle sebe samotné. A uvědomit si, že ne vždy jsme ti, kdo si myslíme, že jsme. Projevujeme se především ve svém konání. |