Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině
Rubrika: Literatura – Pohlazení
 Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála. Naopak. Když jste pod ni lehli, měli jste pocit, že místo peřiny ležíte pod kusem ledu. Co s takovou peřinou? Peřina je na světě přece proto, aby nás od chladu ochraňovala a ne aby naopak zimu přinášela. Nebylo proto divu, že v té rodině, kde tu peřinu měli, nechtěl pod ní nikdo spát. Malý Kuba, který si pod ni jednou večer omylem vlezl, se ráno probudil skoro zmrzlý. Hned potom ho začalo bolet v krku, dostal rýmu, zápal plic a byl dlouho, dlouho nemocný. "Ta peřina musí z domu," řekla maminka. "S tou peřinou už začíná jít o život," podotkl tatínek. A bylo rozhodnuto. Peřinu vzali, a protože nevěděli, kam s ní, anebo možná proto, že bydleli blízko zoologické zahrady, odnesli ji tam. Zaměstnanci zoologické zahrady peřinu umístili do prostorné voliéry a na tu voliéru dali informační cedulku s nápisem: Peřina obecná - studený druh. Výskyt v jiné části světa nebyl zaznamenán. Pravděpodobně pochází z doby ledové. Peřině se v zoologické zahradě moc líbilo. Zaprvé jí dělalo dobře, že ji návštěvníci obdivují, a za druhé si mezi zvířaty našla hodně kamarádů. Nejraději měli peřinu tučňáci a lední medvědi. Za teplých letních nocí se o ni mohli poprat. Už je to totiž tak, že co jednomu vadí, tak druhému může naopak dělat moc a moc dobře. |
foto © Milan Wágner
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 06. 2009.
