DNY UTÍKALY JAK SPLAŠENÉ

Ozařování, strašák pro lidi, kteří neví, co je čeká.

Vstoupila jsem nejprve šatnou do místnosti, kde mne každý slušně a s úsměvem pozdravil. Dvě ženy v bílém plášti a „můj“ doktor. Jedna z žen mne zavedla do další místnosti. Tam je onen přístroj, točící se všemi možnými směry, nahoru i dolů.

Vylezla jsem nahoru a sestra i s doktorem vyměří, naměří, prostě připraví přístroj tak, aby ozařoval, co má.

Nesměla jsem se celou dobu ozařování ani hnout, ale jako na potvoru se mi chce kašlat, chytají mne křeče do nohou.

Vím, je to jen a jen psychika.

Nic nebolí. Ležela jsem tam sama zhruba dvakrát dvě minuty a přístroj tiše vrčel.

Celou dobu mne prý sledovali z druhé místnosti.

Dívala jsem se na strop a počítala obklady kolem zdí. Zvláštní, jak jsou někdy dvě minuty dlouhé a nekonečné.

Konečně přístroj dovrčel a doktor mne vyzval, abych slezla z lehátka.

Moje první ozářka byla za mnou.

Druhý den jsme začali s chemoterapií.

Opět byl nádherný slunečný den.  

Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy.
„Je to dobré!" pomyslela jsem si. Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned.
„Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev.
Kývla jsem a natáhla ruku. Přendala hadičku vedoucí ze stojanu do mé již dříve napíchnuté žíly.
„Bude mi špatně?"
„Nebude, je v tom látka proti nevolnosti a v jedné z lahví máte také něco na spaní," odpověděla mi, zkontrolovala hadičky a odešla.
Podívala jsem se na hodinky.
Bylo půl deváté ráno.
Kapka po kapce odtékala do mne a já pořád čekala, co se bude dít.
Vždyť jde do mne jak spása, tak zabiják.
Kap...kap...kap
Nekonečné!
Dokapala jedna láhev, nasadila druhou a tak to šlo pořád dokola. Nic se ve mně nedělo, jakoby do mne pouštěli vodu.
Jen ruka brněla a po každé druhé lahvičce jsem musela na toaletu.
Po šesté výměně jsem usnula a vzbudilo mne až odpojování poslední lahvičky.
"Tak co, jak vám je?" pousmála se sestřička a skládala prázdné lahve na pojízdný stolek.
Podívala jsem se opět na hodinky.
Byly čtyři odpoledne!
Ani jsem si to neuvědomovala, jak dlouho do mne proudila má záchrana. Tak a teď to ve mne zabíjí tu hnusnou nemoc.
Cítila jsem se jen unavená, víc nic.
Ve tři ráno mne vzbudil hluk na chodbě. Zvědavost mi nedala, pootevřela jsem dveře a viděla jsem jen vozík, uzavřený shora plechovým víkem.
„Běžte si na pokoj!" ozvala se sestra a dodala: "To je paní z jedenáctky!"
Znala jsem ji. Chodily za ní tři malé děti.
Pomalu jsem zavřela dveře a poodešla k oknu.
„Co čeká mě?"

 

Za týden jsem pozorovala v hřebenu první vypadané vlasy. Nejdřív sem tam, pak po chumáčích.
Začalo mne pobolívat břicho. Prohánělo mne to pak celý týden. Prý je to k tomu.
Tři neděle uběhly jak voda a blížila se další chemoterapie.
Nebála jsem se toho, vlastně jsem se už smířila s tím, co přijde.
Mezitím ještě dvakrát vezli takový plechový vozík, s kýmsi zakrytým před naším pohledem.
Vědělo to celé oddělení, ale nikdo nechtěl o tom mluvit.
Veřejné tabu.
A je to tu zas - osm lahví ukrytých v látce.
Stejná doba odkapávání, stejná sestřička a tentokrát mi bylo hůř.

Žádný lék na nevolnost nezabral.
Nebylo mi jen hůř, bylo mi zle.
Možná zapracovala psychika, kdo ví.
Pro mne to byla chemoterapie poslední. Než došlo na třetí, dostala jsem oboustranný zápal plic.
Vlasy už padaly jen potřesením hlavou.
Dny utíkaly jak splašené a moje tělo sláblo. 

Pokračování... DÍL 9.