Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Každodenní život na palubě II.

V minulém díle jsem popsal život námořníků, strojníků a důstojníků obou oddělení, kteří vykonávají na lodi strážní službu, tedy vachtu. Ti však představují pouze jednu z několika skupin, na které je posádka námořní lodi rozdělena. Slovo „námořní“ je ve větě vsunuto záměrně, protože na říčních lodích je oganizace života posádky, její zvyky a rozdělení trochu jiné.

Další samostatnou skupinou v lodních posádkách jsou dejmani (z anglického „daeman“). Stejně jako vachtoví, vyskytují se dejmani na palubě i ve strojovně. Palubním dejmanům velí bocman – česky loďmistr, a těm strojním, kdo jiný než strojmistr. Jejich pracovní doba je osm hodin. Začíná v osm ráno, od dvanácti je hodinová pauza na oběd a s prací se potom končí v pět hodin odpoledne. Strojní dejmani nepřetržitě rozebírají různé části zařízení strojovny, aby je pak, po nějakých, podle jejich názoru nutných a odborných zásazích, zase složili. Občas jim sice při tom zbudou nějaké podivné součástky a taky nějaké šrouby, ale pokud se pro těch pár drobností loď nezastaví, nikomu to nevadí. Ty očividné zbytečnosti prostě strojmistr, po dokončení té „opravy“, nenápadně uschová do některého ze svých skladů, to kdyby náhodou někdy někomu scházely, a tam se na ně pěkně v tichosti zapomene. A taky se starají o přísun paliva k motorům, o doplňování olejových náplní, o chod klimatizace a kompresorů a čerpadel a bůhví, čeho ještě. Toho, co se tam otáčí a svým pohybem vyrábí energii zajišťující fungování zase něčeho jiného, je tam hodně.

To palubní dejmani mají skladbu prováděných úkonů poněkud méně pestrou. Po většinu času se věnují beznadějnému a předem k nezdaru odsouzenému boji s korozí. Po větší část své pracovní směny oklepávají a obrušují ty části lodního trupu a palubního zařízení, které jsou pokryty rzí. V praxi to znamená, že neustále brousí, oklepávají a natírají celou loď. Jakmile se jim totiž při jejich postupu podaří od přídě dostat se až na záď, příď je už znovu rezavá. Tato beznadějná a nikdy nekončící práce představuje takový nápor na psychiku jedince, že je bezpodmínečně nutné, v intervalech zhruba jednoho měsíce, dejmany a vachtové na palubě vzájemně střídat, pokud provozovateli lodi záleží na alespoň částečném zachování psychického zdraví a příčetnosti jeho zaměstnanců. Technologický postup boje s korozí byl na lodích Československé námořní plavby vymyšlen velmi rafinovaně. Zhruba tři čtvrtiny pracovního času palubáci oklepávali a obrušovali rez. Po této první operaci nastoupila fáze druhá, během které se opracovaná plocha zametla a opláchnutím sladkou vodou pečlivě zbavila soli. Po provedení této důležité operace se pak všichni odebrali do barvárny, která většinou bývá pokud možno co nejdál, to jest na přídi. Tam si zakouřili, ve spěchu vypili nějaké to uschované pivo, připravili, naředili a do menších plechovek přelili potřebné barvy, vymyli štětce a válečky a všechno to nářadí a materiál si postupně nanosili na okraj ošetřené plochy. Během této doby omytá plocha na slunci oschla a z vlhkostí přesyceného mořského vzduchu a z jemné vodní tříště, větrem od přídě neustále hnané nad palubou, se znovu pokryla drobnými krystalky soli. Na sůl se pak postupně, pomocí štětců a válečků, naneslo šest až sedm vrstev mínia, základních a vrchních barev. Vzhledem k tomu, že každá z těch vrstev musela před nanesením vrstvy následující patřičně uzrát, stačila se před dalším ošetřením znovu kvalitně prosolit. Po uzavření spodních porézních základních nátěrů dvěma vrstvami vrchní krycí barvy pak byla sanace zkorodované plochy ukončena. Protože krystalky soli, usazené mezi vrstvami, pak na sebe pomalu váží vzdušnou vlhkost a proměňují ji tam ve vodu, vrstvy se od sebe brzy oddělily a při trochu těžším počasí je vlny, valící se přes palubu, postupně odplavily do moře. Daná plocha se pak znovu, velmi rychle, pokryla korozí (česky rzí). Tento zcela ojedinělý koloběh soli, vody a barev v lodním hospodářství zajišťuje každému palubákovi dostatek, ba řekl bych přímo přebytek práce až do konce jeho dnů.

Mimo tyto dvě skupiny odborníků, nepřetržitě pečujících o údržbu a chod lodi a lodních zařízení, nachází se ještě na palubě skupina zaměstnanců hotelového oddělení. Posláním těchto lidí je zajistit nepřetržité a pokud možno nekonfliktní fungování předchozích dvou skupin. Jejich vedoucím je lodní ekonom, jinak taky hospodář. Podřízenými hospodáře jsou kuchaři a stewardi. Kuchaři, to jsou tři nenahraditelní chlapi, kteří od úsvitu do noci neúnavně vytvářejí to nejlepší, co námořníkovi jeho profese poskytuje – jídlo. Všichni, které jsem poznal, byli výborní ve všech oborech této bohulibé činnosti. Byli špičkovými kuchaři, pekaři, cukráři i řezníky. Občas sice došlo k nějakým drobným výpadkům kvality v některém odvětví jejich činnosti, ale jednalo se vždy o drobnosti zcela nepodstatné a snadno omluvitelné.

V době, kterou popisuji, bývalo zvykem, že jednou týdně, v neděli, byla na snídani buchta – většinou třená bábovka nebo bublanina s jahodovou zavařeninou. Pro ty, kteří sladké neradi, byl podáván párek na tabasku. Toto pravidlo se dodržovalo z toho důvodu, aby každému, i tomu nejvyjetějšímu mozku, hned ráno u snídaně došlo, že je neděle, což znamená, že zase uplynul další týden jeho pochybné existence. Mimo tato dvě jídla se neděle od všedních dnů nelišila ničím. Kdysi, v dobách, které já nepamatuji, se prý v neděli vytahovala na záďový stožárek státní vlajka. To aby sedmému dni v týdnu svým třepetání dodala trochu slavnostnější ráz. Z úsporných důvodů se však od toho zvyku upustilo, protože vítr do večera vlajku rozcupoval na cáry a úředníkům na rejdařství těch vlajek bylo líto. Nápad s buchtou a párkem na tabasku se jim zdál vhodnější. Bylo to celkově úspornější řešení, protože něco k jídlu se té bandě na lodích stejně dát muselo, tak co.

Jeden z kuchařů, se kterým jsem se kdysi plavil, měl ve zvyku každou neděli péct bublaninu. Bábovky prostě neuznával. Ta jeho buchta byla po stránce chuťové výtvorem opravdu hodným mistra, ale měla jednu vadu. Výšku. Z nějakého důvodu, snad že měl málo pečících plechů, nebo on sám měl prostě příliš objemnou dutinu ústní, považoval ten člověk osm centimetrů pro tento druh buchty za výšku zcela optimální. My, obyčejní smrtelníci, jsme si pro pozření tak vysoké buchty museli vypracovat specifickou techniku - metodu dvojího kousnutí. Nejdříve se šikmo odkousl bohatě pocukrovaný vrch a potom už s obtížemi podstatně menšími, spodek. Při tomto technologickém postupu zdolávání oné bublaniny se však nikdo neubránil tomu, aby se mu v určité fázi okusování do silně pocukrovaného povrchu buchty nezabořil nos nebo brada. Nám, v jídelně mužstva, to nijak nevadilo. Po jídle se prostě závada odstranila rukávem - a bylo to. Pokud jsme se tou buchtou docpávali v jinou dobu, než u snídaně, měli jsme na sobě nějaký pracovní oděv a u toho nám cukrem umazaný rukáv vadil ještě míň. Jediným člověkem na palubě, který byl na tu buchtu přímo alergický, byl náš kapitán. Očividně ji měl rád, ale jeho delikátní malá ústa si s ní nevěděla rady. Byl jediným člověkem, u kterého jsme při konzumaci té bublaniny zaznamenali cukr až na čele. Nosívali jsme si bohaté přebytky té nedělní buchty na můstek, kde byla během služby vítaným zákuskem ke kávě. Při té příležitosti jsme pak pozorovali, jakou bezradnost její bohatě pocukrované kostky u některých lidí vyvolávaly. Když můstkem zavoněla káva, kterou jsme samozřejmě, pokud si to přál, připravili i pro kapitána, začal ten, vždy čistě a elegantně oděný pán, se šálkem v ruce nervózně přecházet sem a tam po můstku a tvářil se, že žádnou buchtu nevidí. Po chvíli, to už měl svou kávu z poloviny v sobě, když nemohl nevidět, jak se všichni kolem něho tou buchtou ládují, neodolal a přece jenom si jednu kostku vzal. A potom nastal zápas, ve kterém mu nikdy nebylo dopřáno zvítězit nad hmotou. Na rozdíl od nás trpěl pocitem, že mu pocukrovaná brada a nos ubírají na důstojnosti, a to ho vyvádělo z rovnováhy. Utřít si pocukrovanou tvář rukávem bylo při jeho postavení naprosto nemyslitelné, a kapesník, jak už tomu při podobných příležitostech bývá, se nacházel až v té z jeho kapes, kterou v případě potřeby prohledával jako poslední. Po celou tu zdánlivě nekonečnou dobu, po kterou nervózně šacoval kapsy svého oděvu, si hlasitě mumlal asi toto: „Proč ten blbec tu buchtu dělá tak vysokou? Copak nemá doma maminku, aby mu vysvětlila, jak vysoká se dělá bublanina? Příště se mu na to vykašlu a už to do huby nevezmu!“

Nikdy, pokud vím, tuto svou výhružku nedodržel.

Do stejných rozpaků uváděla ta bublanina i lodivody. Rozumí se samo sebou, že na našich lodích vždycky bylo a určitě i je, o tyto úctyhodné znalce nejobtížnějších a nejrizikovějších námořních tras, dobře postaráno. Mnozí, zvláště pak na severu, přicházeli na palubu vyšňořeni v elegantních uniformách se zlatými prýmky. Odstranit zářivě bílý práškový cukr ze struktury svetru v námořnické modři se jiným způsobem, než vypráním, snad ani nedá. Proto všichni k těm bohatě pocukrovaným, voňavým kostkám přistupovali velmi obezřetně. Mnohý z nich je se zamyšleným výrazem v obličeji dlouze zkoumal pohledem ve snaze přijít na to, co se pod tou vrstvou cukru vlastně ukrývá. A ne každý v sobě sebral tolik odvahy, aby po ní sáhl. Myslím, že sám tvůrce té bublaniny dodnes nemá ani ponětí o tom, do jak svízelných situací oním atypickým rozměrem svého pekařského výrobku některé konzumenty přiváděl.