Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (1) Z trampa námořníkem

Rubrika: Literatura – Povídky

Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Z trampa námořníkem

Až do svých devětadvaceti let jsem cestoval jenom po vlastech československých. Mým jediným zavazdlem byla stará válečná US torna, nejoblíbenějším cestovním oděvem vybledlé džíny a britský válečný battledress a za trekingovou obuv mi sloužily staré vojenské kanady z bazaru. Pod vlivem knih Jacka Londona a Eduarda Batličky jsem se už od puberty s kamarády toulal českou a slovenskou divočinou, hrál si na trapera a snil. A protože jsem zrozen ve znamení Střelce, a Střelci, jak známo, mají kladný vztah nejen k ohni, ale i k vodě, snil jsem si o moři.

A protože jsem povaha laděná spíš optimisticky, nikdy jsem si nepřipustil, že by alespoň částečná realizace těch snů nebyla možná. Věnoval jsem tomu sice několik let, ale nějaké ovoce to nakonec přineslo.

Spojit svůj život s mořem se mi podařilo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Byla to doba, ve které mladý, socialistický člověk, pokud jej náhoda nebo osud nevybavily rodiči dělnického původu, kteří však v té době již byli v nějaké vyšší funkci s pevným politickým zázemím, neměl v podstatě žádnou šanci poznat svět nějakým normálním, jeho věku odpovídajícím způsobem. Cestovat a toulat se po světě tak, jak to v té době bylo dopřáno našim vrstevníkům z okolních, jak se v té době říkalo, západních kapitalistických zemí, bylo socialistickému člověku zapovězeno. Mládež ze západu, pokud byla natolik dychtiva poznání světa, že byla ochotna oželet bezpečné pohodlí svých domovů, si prostě sbalila batohy a vydala se někam za dobrodružstvím. To my jsme nemohli. U nás bylo nutno spojit cestování buďto s politikou, nebo s prací. Toulat se po světě jenom tak pro potěšení, za účelem poznání a získávání zkušeností, bylo považováno za nemorální. Socialistický člověk, ať mladý nebo starý, dával najevo svou loajalitu, pokud tedy z nějakého důvodu nechtěl být nějak přímo politicky aktivní, právě svou usilovnou prací. Choval-li se tak, bylo všechno v pořádku. Pokud měl na věc jiný názor a svůj život si chtěl zorganizovat po svém, byl prostě příživník. A příživnictví bylo nutno potírat a příživníky tvrdě trestat. Rozhodnutí cestovat po světě tím normálním způsobem se tedy prakticky rovnalo emigraci. Jenomže já vyrůstal silně ovlivněm ideami českého trampingu, to znamená kamarádstvím a láskou nejen k přírodě, ale i k rodné zemi. A emigrace mi k těmto myšlenkám moc neseděla. A mimo to jsem byl v té době mladického optimismu přesvědčen, že naši bratři z východu, kteří nás tak obětavě zachránili před kontrarevolucí a potom se zapomněli vrátit domů nakonec přece jenom odejdou a všechno se to potom nějak srovná. Kdybych si v té době připustil myšlenku, že jednotkou dočasnosti jejich pobytu v naší zemi se opravdu stane „jeden furt“, jak pravil jeden oblíbený dobový vtip, rozhodl bych se možná jinak. Stav věcí však byl dán, možnost změnit jej nulová, takže pokud jsem se z cest chtěl vracet domů, musel jsem poznávání světa spojit s prací. A protože jediný způsob cestování, při kterém se člověk může přesouvat z místa na místo i se svým bytem, kuchyní, jídelnou a s dalším příslušenstvím je plavba lodí, padl můj výběr na profesi námořnickou.

Po několika letech trpělivého periodického dojíždění do pražské Československé námořní plavby, kde jsem vždy absolvoval předběžný pohovor, vyplnil formulář žádosti o přijetí a posléze nebyl přijat jsem pochopil, že takto jednoduchá a přímá cesta k cíli nevede. Na každé z těch zamítavých odpovědé, kterou jsem po každém svém pokusu obdržel poštou do vlastních rukou, byl vždy podepsán vedoucí kádrového oddělení příznačného jména „Ing. Josef DUB“. Tvrdá to překážka. Ztéci ji, to představovalo pro jednotlivce úkol stejně obtížný, jako ve středověku pro osamělého zbrojnoše zdolání masívních dubových vrat kamenné pevnosti. Bylo proto nezbytné najít si vlivného spojence a kýžené pozice dobýt obchvatem. Spojenec se nakonec našel přímo uvnitř pevnosti. Pomocí kytic a bonboniér se mi po čase podařilo upoutat pozornost jisté dámy středního věku, zastávající na kádrovém oddělení jakousi tajemnou, ale velmi vlivnou funkci. A díky jejímu laskavému porozumění jsem byl nakonec, na prahu svých třiceti let, zařazen jako lodník do posádky československé námořní lodi m/s Mír. Žádné terno to nebylo a ta moudrá dáma mne taky mnohokrát upozornila na naprostou nerozumnost mého počínání, ale mému zbožnému přání bylo tím učiněno zadost.

V prvních dnech osmého desetiletí minulého století (bože, jak ten čas letí) jsem byl strohým telegramem předvolán na to slavné pražské rejdařství do Strašnic. Tam si mne vzala do parády jistá velmi rázná, zapálená soudružka důchodového věku a provedla se mnou vstupní školení. Jen jsem dosedl do hluboké židle před jejím plošně neuvěřitelně rozlehlým pracovním stolem a než jsem stačil z úst vypustit to své naprosto nevhodné „dobrý den“, zařvala na mne hlasem nepřipouštějícím žádný odpor: „Čest práci, soudruhu! Naše socialistická společnost ti dala důvěru! Byl jsi vybrán z mnoha uchazečů jako člen posádek našich zaoceánských lodí! Na všech cestách měj vždy na paměti všechny nesporné výhody života v naší socialistické společnosti a nikdy se nenechej oslnit pozlátkem spotřebního způsobu života na západě. Dbej, abys vždy a všude důstojně reprezentoval naši socialistickou vlast, aby se za tebe ostatní soudruzi na palubách našich lodí nemuseli stydět! Čest práci!"

Potom mne, celého zpitomělého rychlým sledem událostí, odvezl nesocialisticky luxusní autobus značky Mercedes-Benz do tehdy ještě jugoslávského přístavu Rijeka a tam jsem, stále jako ve snách, po příkrých schůdcích, na lodích zvaných „trap“, vystoupal na palubu té veliké zaoceánské lodi Mír. Z její rzí pokryté paluby jsem poprvé v životě uviděl moře.

Druhý den mne pak bocman vybavili obnošenými, od barev upatlanými montérkami, koženými bagančaty rovněž hrajícími všemi barvami, popraskaným gumovým oblekem v lodním názvosloví zvaném „šprcky“ a kdysi zeleným, rozervaným vatovaným kabátem. Na samém vrcholu té úhledné hromádky mé „lodní uniformy“ se jako symbol nerozborného bratrsví našich národů skvěla obnošená a umaštěná ruská ušanka.
Mé důstojné reprezentování naší socialistické společnosti v zahraničí mohlo začít.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Miroslava Vávrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 04. 2012.