Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů. Musím si jeho přítulnosti a vstřícnosti užívat, pokud ji z jeho potřeb nevytlačí vliv školy a party. Čas neúprosně běží a ta, pro rodinu nejhezčí léta, ze života dítěte velice rychle pominou. Vnímám to jako jeden z těch vzácných, ale žel Bohu taky už vlastně neopakovatelných, darů života. Máme jenom jednu dceru a taky jenom jednoho vnuka.

Když s ním blbnu třeba na sněhu, často prožívám něco jako rozdvojení mysli. Jednou její polovinou vnímám a přijímám Kubu a všechno co s ním v té chvíli souvisí, a ta druhá polovina mi jakoby úryvkovitě přehrává film s podobnými situacemi z dětství jeho maminky. Někdy je až zarážející, jak podobné situce, jen s odstupem třiceti let, prožívám. S Kubou právě procházíme obdobím jeho přechodu od tichého a zdánlivě samoúčelného hraní, ke stále bohatějšímu verbálnímu projevu. Rád vypráví, rád žertuje, rád komentuje děje, kterých se účastní. Stinnou stránkou toho období je, že si taky rád ukládá do paměti věci, které, když potom vyřkne doma v rodinném kruhu, namísto obdivu vyvolají svorně v nás všech touhu po jediném. Aby je zase rychle zapomněl.

Ve čtvrtek půjde k zápisu do první třídy a tak maminka už delší dobu, po večerech, poté co mu před spaním přečte jeho každodenní pohádku, zkouší jeho schopnost popisování lidí, věcí, situací. A jeho to baví. Kupodivu mu to vůbec nepřipadá jako učení. Někdy si se slovy srandovně pohrává, jako když se nám někdy spolu sejde společně hravé naladění a vymýšlíme všelijaké směšné názvy, zkomoleniny, verše a úsměvné situace. Taky už pomalu začíná chápat lehkou ironii, takže dokáže někdy až neuvěřitelně trefně odpovědět na nějakou moji jedovatou poznámku. Problémem je jeho urážlivost a panovačnost. Někdy má dny, kdy zdánlivě klidně přijde, na něco se zeptá a sotva mu dotázaný začne odpovídat, Kuba vyštěkne – “já vím!” Jsem-li tím dotázaným já, zeptám se ho: “Proč se mne tedy na to ptáš, když víš?”
Otočí hlavu na stranu a udělá pohrdavé “PCH” a chce zmizet.
Přidržím si ho a řeknu ostrým hlasem, “když víš, tak na tu svou otázku odpověz.”
“Neodpovím a pusť mě.”
“Odpovíš, jinak tady budeš u mě stát až do večera” vyštěknu nesmlouvavě.
”Už jsem to zapomněl” odpoví vzdorovitě.
”Nevíš to a místo toho, abys počkal na odpověď, když už jsi se zeptal, najednou děláš chytrého. Když nechceš nic slyšet, tak se neptej,” řeknu mu a pustím ho.
Zadupe vztekle po schodech a v tom kraválu ještě slyším doznívat to jeho obligátní “jsi zlý!”
Po nějaké době ale přijde, postaví se k židli na které sedím, pohladí mě po ruce a tiše, takovým tím neodolatelně, něžně dětským hlasem špitne: “Dědo?”
Otočím hlavu a tiše se zeptám: “Co je Kubíčku?”
“Mám tě rád.”
Kdo by něčemu takovému odolal? Vezmu ho na klín, pohladím ho po vlasech a odpovím: “Já tě mám taky rád kamaráde” a ještě se obřadně zeptám “mohu pro tebe něco udělat?”
“Pusť mi něco dědo,” zaprosí.
Schovávám si do rubriky “zajímavé” různé maily, které má Kuba rád. Jsou to všelijaké prezentace o vlacích, o zvířatech, o moři. Najedu na některý z nich, že mu ho pustím a jak se snažím pomocí vnější myši najet šipkou kurzoru na okénko “otevřít”, Kuba začne škádlivě šmidlat svým mrňavým ukazováčkem po plošce myši na notebooku a rázem se s tou šipkou honíme po celé ploše monitoru.
A je po napětí. Zase jsme jeden s druhým spokojeni. Smějeme se a já se pokradmu dívám na ten jeho šibalský obličej, vdechuji vůni jeho vlasů a sám sebe se ptám: “jak dlouho asi ještě chlapečku, budeš takhle za mnou chodit?”
Kdo ví?