Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (6) Den pátý

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Putování v dešti aneb Psím počasím do Santiaga (6)

Ten krásný alberque v Arre jsme opustili, jak se pomalu stalo naším zvykem, brzy ráno těsně po rozednění. Byla středa, jedenáctého dubna, můj pátý den na cestě ze Saint Jean Pied de Port. Všichni tři jsme se shodli na tom, že nám starším jde v první polovině dne všechno lépe a s menší dávkou námahy, a proto je třeba toho času co nejhospodárněji využít. A tak jsme lehce a v pohodě došli do Pamplony. Prohlédli jsme si v tom velkém městě spoustu pamětihodností mohutným opevněním počínaje a tamější katedrálou konče. Tu však jenom zvenčí, jinak pro nás nebyla přístupná. Zašli jsme si tedy pro útěchu tiché modlitby a požehnání do kostela San Lorenzo a prohlídku města jsme pak završili příjemným posezením v maličké útulné cukrárně u výborné kávy s mlékem a čerstvých, velmi chutných závinů z lístkového těsta. Směsicí španělského, francouzského a anglického jazyka jsme si tam dokonce popovídali se vstřícně naladěnou, temperamentní a taky hezkou prodavačkou, která nám při výkonu své práce ještě ochotně a se smíchem předvedla za pultem nějaký moc hezký španělský tanec.

V okouzlení jsem se na ni koukal a na okamžik mne ovládl pocit, že tam snad před námi tančí snědá, sebevědomá a hrdá Maja, která pro ten den jenom kvůli nám sestoupila z některého z pláten uložených v Museo del Prado v Madridu, na kterých právě tyto okouzlující španělské Majos ztvárnil Francisco Goya. Bylo nám v tom jejím malém krámku moc hezky, ale nemohli jsme tam té milé slečně okupovat její jediný stůl celé dopoledne. A tak jsme si posbírali svůj majetek rozložený po všech koutech toho sladce voňavého obchůdku a šli dál. Loudali jsme se potom pomalu ulicemi toho pěkného města, nakukovali do otevřených obchodů a obchůdků, několikrát se nám při tom podařilo sejít ze značené cesty, ale i ta krátká bloudění měla takový svátečně odpočinkový charakter. Žádné město však není nekonečné, takže nás nakonec i ta loudavá chůze vyvedla kamennou branou za jeho hradby. Pamplona má naštěstí oproti ostatním velkým městům na caminu tu velikou přednost, že ji poutník opouští její historickou částí. Nemuseli jsme se tedy trmácet nekonečnými a nevzhlednými průmyslovými zónami ani satelitními městečky, jak je tomu třeba v Burgosu nebo Leonu. Z města jsme vycházeli pěknými ulicemi, kolem zdí Citadely, krásným parkem kolem univerzity a přes klenutý, středověký most přes řeku Sadar.

Bronzové Svatojakubské mušle zapuštěné v dláždění nás vyvedly z města do otevřené krajiny a tou jsme pak zase pomalu klikatou stezkou, vinoucí se táhlým svahem, stoupali na Alto del Perdón - Výšinu odpuštění. Kráčeli jsme za sebou, volným krokem s dlouhými rozestupy, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Blíží-li se poutník na svaté cestě k místu s tak sugestivním názvem, myslím že téměř každý se intuitivně „prohrábne“ svým uplynulým životem a určitě každý z těch, kteří to udělají, dokáže ve své minulosti najít dostatečné množství látky k přemýšlení. Nikdo není dokonalý a bez viny a každý potřebuje něco odpustit někomu, to aby se zbavil nevraživosti a třeba i touhy po pomstě, nebo naopak doufá v odpuštění něčeho, co jeho samotného tíží v jeho minulosti a v jeho svědomí. To aby se dokázal zbavit pocitu viny a vnitřního napětí.

Anebo taky, jako v mém vlastním případě, potřebujeme odpustit sobě samému. Prominout si své četné životní přehmaty, přestat si stále dokola vyčítat svou vlastní, při pohledu zpět téměř nepochopitelnou hloupost. To je zase nezbytné pro to, aby se člověk dokázal usmířit sám se sebou, aby ráno při holení necítil potřebu nazývat tvář, kterou vidí v zrcadle, nějakými nelichotivými jmény s ještě méně lichotivými přívlastky. Nevím, jak svou minulost vnímají a hodnotí jiní lidé, já v té své ale bez vekého přemýšlení dokážu najít dostatek přehmatů, za které především já sám sobě potřebuji udělit jakýsi univerzální pardón. Pro mne, na mé cestě za odpuštěním, představoval ten vrch opravdu velmi důležitý bod. Jak prožívaly tento úsek své pouti a přechod té výšiny mé společnice, nemohu soudit. Vezmu-li však v úvahu jejich zamlklost a pohroužení do sebe, předpokládám, že i v jejich nitrech stoupání k bodu s tak sugestivním názvem muselo vyvolat potřebu jakési sebereflexe. Každý z nás ten den prožíval po svém. Každý sám jsme pronášeli svou modlitbu a svým způsobem prosili za odpuštění. Na této cestě je každý z nás poutníků sám sobě zpovědníkem, soudcem i zdrojem odpuštění.

Jestli byly naše prosby vyslyšeny a pokání přijato, těžko říct, soudě ale podle alberque, který nám na sklonku dne zcela náhodně a neplánovaně poskytl střechu nad hlavou, přece jenom nám nějaké zásluhy nejspíš k dobru přičteny byly. Nestávalo se v ty chladné a zachmuřené dny často, abychom našli azyl pod střechou ubytovny vybavené krásným krbem, ve kterém dokonce plápolal oheň a u kterého nám navečer bylo dovoleno spočinout a své prochladlé údy si do sytosti vyhřát. Zamlklý, ale ohleduplný a přející správce ubytovny nám před svým odchodem na večeři ještě přinesl hromádku prkýnek naštípaných ze staré palety, aby nám ty životodárné plameny příliš brzy nevyhasly. A my jsme si večer toho ohně opravdu náležitě vážili a s povděkem si ho užili. Navíc ještě, abychom jeho účinky znásobili, dopřáli jsme si při posezení u krbu i pár pohárků coly s rumem Negrita, který v nás dokázal vyprodukovat i dostatek tepla vnitřního.

Nebylo mnoho dnů během naší cesty, které by byly zakončeny tak pohodově a v atmosféře tak teple romantické, jakou nám dovolil prožít alberque ve starobylém kamenném domě se zakulacenými rohy na náměstí v Obanos.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 31. 07. 2012.