Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

Každodenní život na palubě III.

Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni. Ten třetí, služebně nejmladší, uklízel kabiny důstojníků, klubovny a další provozní prostory patřící hotelovému oddělení. Všichni tři byli neustále v jednom kole, nebo se tak alespoň uměli velmi věrohodně tvářit. Jednou jsem byl svědkem velmi zajímavé situace. V deset hodin dopoledne běhal chodbami rozezlený hospodář, nakukoval do všech dveří a marně hledal svého podřízeného, který měl právě poklízet klubovny a nějak nebyl k nalezení. Nakonec jej osvítila spásná myšlenka a nakoukl do kabiny, ve které dotyčný steward bydlel. A ejhle, chlapec si tam blaženě podřimoval na lůžku. Když mu jeho šéf zvýšeným hlasem vytýkal, že má pracovat na klubovně a ne se válet v posteli, onen pohotový, základní vojenskou službou vycepovaný, slovenský mládenec mu bez přemýšlení odsekl: „Čo sa mám roztrhnůť? Veď němóžem byť všadě!“

To však byla situace opravdu ojedinělá. Všichni pracovníci hotelu se o nás vždy starali vzorně a takhle hloupě nachytat se nechali opravdu málokdy.

Pokud nás cesty na delší dobu zavedly do tropických pásem, pořádalo velení lodi pro posádku krásné a bohaté pikniky. Podle části lodi, ve které se tyto prodloužené večeře konaly, nazývaly se ty kratochvíle „večeřemi na zádi“. Na jejich přípravě se podílela celá posádka. V závětří nástavby, v místech, kde na většině lodí býval bazén, jsme rozvěsili lampióny, pod nimi rozestavěli židle a stoly, u bazénu se s několika grily a hromadou dřevěného uhlí usídlil tým kuchařů a piknik mohl začít. Hovězí steaky a roštěnky, marinované, do zlatova opečené vepřové maso, kuřecí stehna v křupavé kůžičce, ražniči, grilované klobásy, pivo, víno z tropických dálek, nějaká ta kořalička, to všechno dokázalo zahnat zase do povzdálí neustále kolem nás obcházející hrozbu ponorkové nemoci. Při těch společných posezeních se většinou znovu podařilo navodit někdy již ztracenou náladu ohleduplnosti a tolerance a zahnat splín a stesk z našich osamělých duší. Tento druh péče ze strany vedení lodi a hotelového oddělení určitě rozhodujícím způsobem přispíval k udržení morálky, jak se tomu tenkrát spisovně říkalo. My, mezi sebou, jsme to prostě vnímali jako snahu o prosté polidštění našeho údělu.

Poslední, nejméně početnou skupinou na palubě byli elektrikáři. Ti byli jenom dva. Jeden byl vedoucí a ten druhý jeho podřízený. Kromě názvu funkcí se jejich činnost od sebe v ničem nelišila. Klidně se mohli taky po měsíci střídat. Všeobecně o nich, stejně jako o lékaři, panoval názor, že oni se prostě ráno probudí a mají vyděláno. Pro loď i její posádku byl však tento stav věcí tím nejlepším. Pokud tyto dvě profese neměly do čeho píchnout, znamenalo to, že s lodí i s její posádkou je všechno v nejlepším pořádku.

Lodní lékař byl jednotkou zcela samostatnou a na lodi byl přítomen spíš z důvodů psychologických, než praktických. Každý z těch úctyhodných pánů to místo přijímal jenom na nějaký čas. Jenom aby si trochu odpočal od neustálého koloběhu služeb v nemocnicích na pevnině. Všichni naloďující námořníci prošli před nástupem do práce spoustou zdravotních prohlídek a pokud některý z nich nebyl oddělením lodních lékařů v Praze na jejich základě uznán způsobilým vydržet následující rok nalodění bez nějakých zdravotních problémů, povolení k cestě prostě nedostal. Stávalo se tedy zřídkakdy, že by na lodi služby lékaře opravdu někdo potřeboval. Na potřebnost, nebo zbytečnost lékařů na lodích za dlouhých plaveb panovaly názory různé. Všeobecně však platilo, že pokud lékař na lodi nebyl, všichni trpěli obavou, že onemocní. Když však posádka lékaře na palubě měla, všichni byli naopak přesvědčeni, že už nemocní jsou.

I ti, spoustou mýtů ověnčení lékaři, jsou však jenom obyčejnými lidmi a i pro ně, stejně jako pro nás ostatní, představovalo odloučení od domova a rodiny problém, se kterým se nějak museli vyrovnat. A každý z nich to snášel jinak. Pokud to byl jedinec povahy dobrodružné, nějaký čas byl vším, čeho se najednou účastnil, doslova nadšen. Později, na moři, však všechny bez výjimky nakonec udolal přebytek volného času. Každý z nich to pak řešil jinak. Jeden se pustil do kontroly vybavení ošetřovny a nemocnice, kontroloval zásoby a vyřadil léky s prošlou dobou použití, rezavé skalpely a jehly naházel do moře a v nejbližším přístavu objednal nové a udělal pořádek v dokumentaci. Prostě udělal, co mohl. Ono to zní sice jednoduše, ale pokud se nespěchá, dá se s tím zabít i několik týdnů na moři. Když to zvládl, dal se na hraní karet, a když neměl spoluhráče, zkoušel pasiáns. Nespavostí však po nějakém čase trpěli všichni. Většinou to pak řešili tím, že po půlnoci chodívali na můstek a po celou dobu služby nám tam dělali společnost. Když jsem míval ty noční vachty, stávali jsme tam spolu ve tmě u okna, usrkávali kávu, a zatímco se důstojník přehraboval v mapách, my jsme si povídali. Několik jsem jich tam takhle poznal a musím říct, že lidsky nejzajímavějšími společníky byli venkovští obvoďáci. Většinou se jednalo o pány vyššího věku, nadané hlubokou, lidskou moudrostí, kteří už o světské marnosti věděli své a ten svůj pomyslný žebříček životních hodnot měli správně uspořádaný. Bylo vždy příjemným zážitkem a také nezanedbatelným zdrojem poučení naslouchat jejich vyprávění. Vzpomínám si, jak mne právě u nich překvapilo zjištění, že i přes svůj častý kontakt s lidským utrpením a se smrtí si stále uchovávali schopnost soucitu. Až do té doby jsem si myslel, že právě soucit je to první, čeho se doktor musí zbavit, nechce-li během své praxe přijít o rozum. S tímto typem lékařů bylo možno hovořit, nebo jim jenom naslouchat, neomezeně dlouho a vždy to byly hovory poučné a přitom ještě i zajímavé. Našel se však občas mezi nimi i takový, kterého i člověk nevzdělaný, i přes podvědomou úctu k jeho profesi a titulům, musel považovat za nafoukaného a omezeného hlupáka. Ve společnosti takového „doktora“ se nám pak ty čtyři hodiny služby vlekly k nepřečkání. Výhodou námořníka bylo, že alespoň na chvíli mohl z doslechu vychloubačného kecala utéci pod záminkou protipožární kontroly, ale pro chudáka oficíra nebylo úniku. S tímto typem lékaře jsem se naštěstí setkal jenom během jediného nalodění. To už typ, který všechny problémy řešil kořalkou, byl rozhodně snesitelnější. I takový se tam jednou našel.

Všichni ti lékaři měli ale jednu společnou, pro nás velmi důležitou vlastnost. Byli vděčni osudu za každého nemocného nebo zraněného člena posádky. Ne, že by někomu něco takového přáli, ale pokud už k tomu došlo, poskytl jim takový nečekaný pacient příležitost ověřit si zase jednou v praxi, že jim to ještě stále myslí, a že si po návratu domů nebudou muset hledat jiné zaměstnání. Proto takovou situaci přijímali s pokorným povděkem a toho svého pacienta zahrnuli péčí, o jaké se obyčejným lidem v normálním prostředí nemůže ani zdát. Nikdy později už mi nebylo dopřáno být v nemoci lékařem hýčkán tak, jako na lodi. A nemuselo jít ani o nemoc, nebo zranění. Při jednom ze zimních vyplouvání ze štětínského přístavu, kdy jsme cestou dolů po Odře v mrazu a vánici museli trávit dlouhé hodiny na manévrových stanovištích, jsem zažil situaci, kdy na nás náš lékař čekal do pozdních nočních hodin na chodbě u šaten, aby nás po návratu z paluby preventivně nadopoval vitamíny. Na zapíjení těch tabletek nám připravil litry čaje bohatě křtěného rumem ze svých vlastních zásob. Je nutno podotknout, že náš tuzemský rum z lihovaru Plzeň-Božkov byl na lodích lihovinou vysoce ceněnou. Mnohem výš, než nějaký gin, vodka nebo whisky. Hodnotnější než rum byla už jenom pravá valašská slivovice. Rozumí se samo sebou, že se tenkrát ty manévry protáhly až do snídaně.

Taky si vzpomínám na zmatek a údiv, který ve mně vyvolal můj první kontakt s lodním lékařem během mého prvního nalodění. Nevím, jak se ten tehdejší doktor s jeho specializací k nám vůbec dostal – byl to gynekolog – ale prostě tam byl. Ordinoval najednou v prostředí, kde se ženy vyskytovaly jenom na obrázcích vylepených "kde se dalo" a v bujné fantazii a divokých snech námořníků. Nám jeho přítomnost připadala jaksi poněkud absurdní a ani on se mezi námi ze začátku necítil nejlíp. To, čemu nejlépe rozuměl - ženy - tam nebyly žádné a jemu se po nich asi hodně stýskalo.

Poprvé jsem se s ním z očí do očí setkal, když mne k němu bocman poslal na preventivní prohlídku. Slušně jsem zaklepal na dveře jeho pracovny, protože profese lékaře ve mně vždycky vyvolávala náležitou úctu, a čekal. Když se však ani po druhém, silnějším zaklepání zevnitř nic neozvalo, vstoupil jsem. Jeho pracovnu tvořila dlouhá, úzká kabina s holými stěnami, vybavená pouze nepřirozeně velkým psacím stolem a ledničkou. Za tím mohutným, prázdným stolem, který svou délkou zabíral téměř celou šířku kabiny, seděl vysoký, silný chlap s utrápeným obličejem. Po jeho pravé ruce stál na zemi papírový kartón Prazdroje a na levé straně byla krabice, do které odkládal prázdné lahve. Jedna otevřená a načatá láhev stála na stole v dosahu jeho pravé ruky. On sám se oběma lokty opíral o bezútěšně holou desku toho obřího stolu, dlaněmi si podpíral bradu a zrak upíral na fotografii své manželky, kterou měl před sebou opřenou o jednu z těch prázdných lahví od piva. Slušně jsem pozdravil a v očekávání věcí příštích jsem zkoumavě civěl do jeho obličeje. Trvalo poměrně dlouho, než si uvědomil moji přítomnost. Najednou zvedl zrak, zamrkal jako by právě procitl a otázal se: „Dáš si whisku?“ Zaraženě jsem kývl hlavou na souhlas. „Je v ledničce i se skleničkou. Nalej si.“ Splnil jsem jeho příkaz, ve stoje rozpačitě usrkával skotskou a on mne klidně pustil ze zřetele a zase stejně nepřítomně hleděl na tu fotku. Když si po nějaké chvíli znovu uvědomil, že tam stále ještě stojím, pohledem zkontroloval, jestli mám vypito, a pomalu a obřadně pronesl: „No a tím bych považoval tvoji preventivní prohlídku za ukončenou.“ Poděkoval jsem a bez dalšího otálení opustil jeho pracovnu.

Po celý zbytek toho dne jsem pak trpěl jakýmsi zvláštním pocitem. Asi jako po letmém setkání s mimozemšťanem.