Pavel Vrána: Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (2) Den první

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Putování v dešti, aneb Psím počasím do Santiaga (2)

Po šesti týdnech putování severním Španelskem z francouzského pohraničního městečka Saint-Jean-Pied-de-Port do španělského poutního města Santiaga de Compostela jsem se vrátil domů. Po vlastních nohou jsem ušel osm set kilometrů krásnou krajinou, mnoha malebnými a na historické památky bohatými městy, městečky a vesnicemi a celých těch šest týdnů jsem se nechal vést silou duchovní energie z té staleté poutní cesty vyzařující. Teď, po návratu domů, stále ještě ta cesta ve mně doznívá, ovlivňuje mé myšlenky a určitě taky pozitivním způsobem pozměnila můj přístup k životu. Pokusím se teď o ní, i o síle, kterou na mysl i duši člověka působí, pár řádků napsat.

Na místě jsem tedy byl, ale žádná výhra to ještě nebyla. Nevěděl jsem, kam mám jít. Netušil jsem, jak se tam budu chovat, až to místo najdu a ani, kdo se mne tam ujme. Jenom jsem doufal, že se tam někde pro mne najde nějaký koutek, kde si budu moci konečně po třech dnech zout boty, že tam někde bude sprcha, ve které se zahřeju a zbavím potu a prachu, a hlavně nějaká postel, na které si budu moci konečně v klidu a pohodlí odpočinout. Kdo mi k tomu všemu ale dopomůže, nad tím jsem raději nepřemýšlel. Jedno jsem věděl jistě. Naděje, že se s mou znalostí těch několika anglických slov ve Francii s někým domluvím, je mizivá. A přece se to stalo.

Z nádraží jsem prostě vyrazil rovnou za nosem. Ta cesta mne přivedla ke dveřím kostela, u kterého jsem odbočil doleva, a dál kráčel malebnou ulicí starých kamenných domů přímo do kopce, na jehož temeni jsem bez přemýšlení vstoupil do nějaké budovy se symbolem Svatojakubské cesty vedle dveří. A uvnitř? Jako by tam jedna dobrá duše čekala jenom na mne a jenom proto, aby jednoho zbídačeného poutníka hned na začátku jeho cesty přijala doslova s otevřenou náručí, ukázala mu, co je to přející nezištnost a svou tichou vstřícností ho bez řečí a přesto dokonale zasvětila do tajů a zákonitostí Camina de Santiago.


Kdysi, když jsem začínal pomalu o pouti sbírat informace, četl jsem někde názor, že má-li se člověk stát poutníkem a na tuto cestu se vydat, nemá přemýšlet o potížích, které ho na ní čekají. Nemá si ani dopředu dělat zbytečné starosti a hlavně se nemá bát. Má se prostě odevzdat. Vzít pár nejpotřebnějších věcí a jít. ODEVZDAT se osudu. Nebo taky do rukou Božích, či přenechat všechno náhodě, jak to kdo cítí, jak to kdo nazývá a čemu kdo věří. A přesně to jsem udělal. Dva dny před odjezdem jsem vyzkoušel, co se dá nacpat do batohu, který mi podle svých nejlepších zkušeností vybral a opatřil kamarád; zkusil jsem, jestli to unesu, ve směnárně si opatřil pár set euro a čtvrtého dubna jsem poprosil svou dceru, aby mne odvezla na autobusové nádraží do Jeseníku na pražský autobus. Děj se vůle Boží, řekl jsem si. A ona se děla.

V tom domě v St. Jean Pied de Port jsem zůstal bezradně stát u dveří. Přede mnou byla řada stolů, za nimiž seděli ti, kteří poutníky přijímali, evidovali a zasvěcovali je do všeho, co se začátkem jejich cesty souviselo. To bylo velmi moudré a sympatické. Potíž byla jen v jednom. Všechno probíhalo v jazyce francouzském. Řekl jsem tedy to jediné, na co jsem si v tom jazyce dokázal vzpomenout – dobrý den – a potom už jenom mlčky, unaveně koukal na ty lidi a čekal, co bude dál. Na konci řady, téměř v rohu místnosti, seděla drobná, usměvavá stařenka. Ta povstala, přišla ke mně, konejšivě mě vzala za rameno a usadila na židli u svého stolu. Posadila se na své místo a s bezmeznou trpělivostí ze mne dolovala potřebné iformace. Dešifrovala směsici angličtiny, češtiny, španělštiny a gestikulaci všech mých končetin, aby po nepředstavitelné námaze nakonec vyplnila jakýsi statistický formulář. Když z té “rozmluvy” pochopila, jak dlouho už jsem nespal, s naprostou samozřejmostí mi jenom tak jakoby nic oznámila, že když tedy netuším, kam složím svou hlavu, ona mi „dá“ postel. Pokynula mi abych si hodil na záda svůj majetek, a tou pěknou ulicí mne zavedla do jiného kamenného domu, čistého a útulného alberque. Tam, ve veliké místnosti s mnoha patrovými postelemi, mi hned za dveřmi jednu čistě povlečenou ukázala s ujištěním, že ta je tam jen a jen pro mé pohodlné spočinutí. V té chvíli mi ještě nedošlo, že to její „dám“ ve skutečnosti znamenalo „daruji“. Jak velkorysé gesto z její strany to bylo, jsem pochopil až ráno, po šestnácti hodinách mrákotného spánku, kdy mi jiná ochotná stařenka přisunula pod nos snídani a horkou kávu, a když jsem chtěl za ubytování a stravu platit, nevzala si ode mne ani cent. Jen mi naznačila, že všechno je za mne již zaplaceno. A tak jsem se tedy ještě za tmy, ale odpočatý a najezený a hlavně s duší proteplenou tou krásnou lidskou nezištností a dobrotou, vydal na pochod přes Pyreneje.

Z města jsem vyšel ještě za šera. Byla sobota 7.dubna a byl to první den, kdy jsem byl na cestě s potvrzeným credencialem v kapse. Předchozího dne bylo mé jméno zaneseno do úředních listin a statistik a tímto záznamem se ze mne stal poutník nejen před Bohem, ale i před světskou vrchností. Jak se den pomalu probouzel do krásného rána, šlapalo se mi lehce a zvesela a ani jsem si neuvědomil, že mám před sebou skoro třicet velmi obtížných kilometrů – výstup z nadmořské výšky 200 m do 1400 m a krkolomný sešup o 1000 m níž do Roncesvalles – a nemám v batohu žádné jídlo a ani hlt vody. Když mi to pak v kopcích nad městem najednou došlo, na chvíli jsem propadl panice. Den nebo dva vydržet bez jídla mi nepůsobí žádné problémy, ale voda? Bez vody to nejde! A představa, že se budu muset vrátit pár kilometrů zpět k obchodu, mi naháněla husí kůži. Na této pouti se prý člověk nikdy vracet nemá. A pokud jde o mne, já se vůbec vracím hrozně nerad. K tomu, co mám před sebou, si vlastní hloupostí přidat ještě kilometry další, to mohlo znamenat dvojí. Zůstat potom někde trčet v půli cesty, nebo přechod odložit o jeden den. Bylo mi z té mé zapomnětlivosti nanic. Už, už jsem se rozhodoval k návratu, když najednou padl můj zrak na dvoulitrovou PETláhev s vodou, mírně zablácenou, ale v dokonalém stavu. Ležela v trávě na krajnici, jako by ji tam pro mne někdo přichystal. Zvedl jse ji, otřel o bohatě orosená stébla trávy za příkopem a přesvědčil se, že má ještě neporušený originální uzávěr. Sláva! Problém byl vyřešen. Otevřel jsem ji, zhluboka se napil a s náladou ještě optimističtější pak pokračoval v pochodu vzhůru, k těm zasněženým horám na španělské straně.

Teď už mi nic nebránilo pokračovat ve stoupání do kopců. Ten první den byl jedním z mála krásných a slunečných na mé cestě, a tak jsem si ho náležitě užíval. Po dlouhém spánku jsem byl odpočatý a dařilo se mi při stoupání udržovat stejně svižné tempo, jako ta docela početná skupina mnohem mladších poutníků, která to ráno opustila St. Jean Pied de Port krátce po mně. Všichni jsme byli natěšeni a plni optimismu a nikdo nepochyboval o tom, že do večera bude v Roncesvalles. I já tomu věřil.

Dřív než nastalo poledne, podařilo se mi dojít až k albergue s restaurací a vnější terasou ve výšce kolem tisíce metrů a myslel jsem si, že to nejhorší mám za sebou. Ještě chvíli půjdu do kopce, támhle na horizontě se určitě přehoupnu přes hřeben a potom už bude cesta nepochybně klesat a někde v údolí uvidím klášter v Roncesvalles. Vychutnal jsem si na té terase výbornou kávu s mlékem, dopřál si asi hodinu odpočinku, doplnil si upitou vodu do PETKY a vykročil. Jenže chyba lávky. Od té útulné hospůdky jsem ještě další čtyři hodiny táhlými svahy stoupal vzhůru do kopců. A blížil se večer a ani to původně krásné počasí už nevypadalo nejlíp. Sil mi ubývalo a batoh na zádech těžkl. Tělo ještě nezpevněné mnohadenní chůzí, k čemuž se dopracovalo až zhruba po dvou týdnech, bylo rozbolavělé a toužilo po odpočinku. A konec denní etapy stále v nedohlednu. V tom stavu, kdy i psychika už byla tím dlouhým stoupáním jaksi narušena, mi něco vynechalo v oblasti bederní páteře a funkce kyčelních kloubů se mi podivně rozhádala. Dva kroky to šlo docela dobře a při třetím se mi z toho zaběhaného rytmu najednou vytratila synchronizace a noha nic. Jenom se mi to tam nahoře nějak podivně viklalo ve vyběhaném sedle kloubu a viselo to volně jako hadrová noha loutky. Po chvíli se ta porucha sice odstranila sama, ale po několika krocích se to znovu vrátilo. Nohy se mi podlamovaly a na dlouhý a krkolomný sestup do Roncesvalles nebylo ani pomyšlení. Jistota schopnosti pohybu byla ta tam. Naštěstí tam v sedle mezi dvěma vršky stála jakási hodně zanedbaná útulna a já se tedy rozhodl v ní přenocovat. Den byl docela teplý, spacák a karimatku jsem měl, ta bouda sice neměla kamna a její dveře nedoléhaly, ale střecha tam byla, tak jakýpak problém. Na zadní stěně byla jakási betonová palanda, na kterou jsem si rozbalil své pochybné tábornické vybavení, a byl jsem zabydlen. V okolí nic nerostlo, ale nějaká dobrá duše tam odněkud přitáhla velkou dubovou větev a nechala ji ležet u boudy, což mi umožnilo udělat si malý ohýnek, uvařit si čaj a zalít horkou vodou instantní polévku. Okolí skýtalo docela idylický obrázek. V dálce se popásala skupinka divokých koní, na obzoru se třpytily zasněžené hřebeny hor a jediné, co mne znepokojovalo, bylo hejno supů kroužících chvíli nade mnou. Nikdy před tím nad mojí hlavou tihle mrchožrouti nepoletovali, takže není divu, že mi to trochu narušilo víru ve šťastnou budoucnost. Měl jsem v batohu asi půl kila již poněkud zapařené uzené slaniny, pohodil jsem ji tedy o kus dál na pastvinu a skutečně jeden z těch ptáků nakonec slétl k zemi a ten kus masa si odnesl. No, říkal jsem si, snad jsem si tím gestem trochu naklonil osud a do rána tady nějak vydržím.

Ještě ale na ohni ani nevyhasla poslední větévka a počasí už se začalo měnit k horšímu. Ochladilo se, obloha se zatáhla těžkými mračny a sedlem začal skučet sílící vítr. Zalezl jsem do spacáku na té své betonové posteli a čekal, jak se to bude dál vyvíjet. Otevřenými dveřmi bylo vidět, jak vítr žene kolem té boudy těžkou, hustou mlhu, teplota klesla pod nulu a po setmění začalo sněžit. Vichřice venku skučela jako ve štormu někde u Cabo de Hornos, ale mně tam na té mé polici v rohu celkem nic nescházelo. Kromě tepla ovšem. Má výbavička byla schopna poskytnout člověku jakýsi komfort v teplotě kolem pěti nad nulou a ještě k tomu na tepelně izolujícím podkladě a ne na studeném betoně při mínus pěti. A tak jsem se o spánek raději ani nepokoušel. Jenom jsem se stále v pravidelných intervalech různě obracel, aby má tělesná schránka chladla pomaleji a pokud možno stejnoměrně. Při tom jsem naslouchal divokému koncertu živlů, vzpomínal na podobnou zvukovou kulisu doprovázející kdysi zimním Atlantikem do Murmanska loď, na které jsem sloužil, a děkoval Bohu za tu boudu, ke které mne i přes mé potíže s klouby v ten den nechal dojít. Kolem jedenácté hodiny, kdy to tam v té šedočerné, letící temnotě skučelo jak v předpeklí, zaslechl jsem v tom kvílení nějaké hlasy. Vysoukal jsem se ze spacáku a chvíli do té tmy pokřikoval. Najednou přede mnou stály tři stíny. Muž a dvě ženy. Jedna z nich, ta nejmladší, v kraťasech s holýma nohama a v sandálech. Jediné, co jsem z jejich řeči pochopil, bylo, že jsou rodina, jsou z Brazílie a je s nimi zle. Do té boudy se nám podařilo směstnat se všem čtyřem a myslím, že pro tu jejich dceru s holýma, mrazem promodralýma nohama to přišlo opravdu v poslední chvíli. Ty nohy jsme jí třeli ručníkem, potom ji otec zabalil do termofolie, společnými silami jsme ji nasoukali do spacáku a rodiče pak do ní cpali čokoládu a  vlastními těly ji na tom betoně zahřívali. Katastrofa byla zažehnána, i když pohodlí si za tu noc určitě mnoho neužili. Ani já oka nezamhouřil, ale určitě jsem stísněností toho prostoru netrpěl tolik, jako oni.

foto: autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 07. 2012.