Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž.

Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá. A vůně, omamná a podmanivá vůně, je jednou z těch stop nejhlubších, které se nikdy nepodaří z paměti vymazat. I když moře, nebo tu krásnou ženu, chlap opustí, nebo je opuštěn, tou vůní je poznamenán do konce života. A vlastně, vzhledem k tomu, že krásné vůně evokují jen samé krásné, i když někdy poněkud nostalgické vzpomínky, a to funguje samozřejmě i naopak, ani se člověku z paměti nic mazat nechce.

Můžete mi věřit. Opravdu. Já ty zkušenosti mám. Obojí.

Když se večer, kdy rodina už spí a všechno kolem ztichne, pohroužím do psaní a do vzpomínek, mívám někdy dojem, jako by opravdu, na okamžik, z těch slov a vět, kterými zaplňuji prázdnou bílou plochu na monitoru, chvílemi na mne zavanula ta zvláštní směsice vůní a pachů, kterou vydávají plovoucí, rezavě hnědě zbarvené ostrůvky života - hroznovice (sargassum) - chaluhy, které daly jméno celé jedné rozlehlé oblasti Atlantického oceánu. Často jsme jezdívali na Kubu a naše cesta k tomu krásnému ostrovu vedla právě Sargassovým mořem. A ta vůně, těžká a nasáklá solí za krásného počasí, a ostrá a prosycená jódem za bouře, ta ve mně nějak zůstala. Po nocích se vrací.

A ta má vyprávění přináší s sebou.

O správné hudbě

Sám nechápu, co mne to dnes vlastně udolalo. Chvíli jsem se motal po kopcích na dohled od chalupy, žádná velká námaha. Jinak nic. A přesto mi nijak zvlášť do skoku nebylo. Doma jsem se pokusil o znovunačerpání záhadně ztracené energie uložením svého těla do horizontální polohy a poslechem hudby. Je to jeden z možných a většinou i fungujících způsobů regenerace. Inspirován mailem své kamarádky, která mi v sobotu poslala sbor židů z Nabucca, pustil jsem si ze starého cédéčka ten krásný kousek se sólistkou Nanou Mouskouri. To mne zase pomalu postavilo na nohy. Nechal jsem si přehrát celé to její CD plné něžně jemných skladeb a její výrazný, krásně zabarvený, hebounce teplý hlas mi zase tu potřebnou a jaksi podivně ztracenou energii pomalu vracel. Jak jsem tam tak ležel, kolébán krásou těch melodií, vrátila mne ta hudba v čase o pár desítek let do minulosti.

V dobách, kdy jsem byl námořník, míval jsem tyto její nahrávky s sebou téměř na každé lodi a pomáhal si jejich krásou udržovat někdy dost pošramocenou duševní rovnováhu. Téměř každý tam míval nějakou svoji oblíbenou hudbu, která ho provázela na všech cestách a prostřednictvím které si uklidňoval steskem a obavami zjitřenou mysl. V šestaosmdesátém roce, který jsem celý prožil na menší lodi pro převoz kusového nákladu, sloužil jsem na můstku s druhým palubním důstojníkem. Jeho vachtě, které se od středověku přezdívá “krysí”, je vymezen čas od dvanácti do šestnácti a od půlnoci do čtyř hodin. Nevím, proč krysí. Asi proto, že v tu dobu, po půlnoci, bdí na lodi už jen krysy v podpalubí a ti dva, oficír s kormidelníkem, nahoře na můstku. V tu část noci, v ty líně se vlekoucí hodiny v naprosté tmě v nekonečných prostorách oceánu, se spánek zahání všelijak. Někdo má ve zvyku přecházet z pravé strany můstku na levou a zpět, jiný kouří jednu cigaretu za druhou a jsou i tací, kteří do sebe nalévají litry silného, černého čaje. My dva jsme většinou stávali u okna nebo u radaru, pomalu usrkávali jeden šálek horké kávy za druhým, koukali do tmy před přídí a povídali si. Mluvilo se o všem možném, a tak není divu, že jednou přišla řeč i na hudbu. Já se mu při jedné z těch rozmluv svěřil, že nejmilejšími skladbami, které s sebou vláčím od přístavu k přístavu, jsou pro mne Song For Liberty z Nabucca a Habanera z Carmen. On mne vzal za rameno, zavedl do navigační kajuty a tam mi z kazeťáku tichounce pustil tu, která světem a špatnými časy provází jeho. Byla to Smetanova Vltava. Ve zvukové kulise té postupně gradující, krásné skladby mi vyprávěl zkrácený příběh svého života. Závěrem jeho vyprávění byl tichý popis situace, kdy se po jedné z dlouhých cest vrátil uprostřed noci domů, tichounce, aby nevzbudil děti, se vplížil do bytu a v ložnici našel náhradu, kterou si žena, unavená už neustálým čekáním, za něho pro další život našla. Zašel tedy do svého pokoje, ze svého stolu si vzal soubor LP desek, na kterých byla jeho nejoblíbenější hudba - Smetanova Má vlast, zastrčil to do svého ještě nevybaleného kufru, v předsíni nechal krabice s dárky, které rodině na cestách nakoupil, a šel zase zpět na nádraží. Spěchat nemusel. Rychlík do Rostocku mu odjížděl až v sedm hodin ráno.

Od té doby „doma“, v tom svém bývalém bytě na nábřeží pod Vyšehradem, už nikdy nebyl. A právě Vltava je ze všech šesti symfonických básní toho díla jeho srdci nejbližší. Stala se mu symbolem jeho ztraceného domova.

Ta rozmluva proběhla začátkem května, kdesi u Azor, kdy jsme s nákladem soli směřovali do Wilmingtonu v USA. Uplynulo pár měsíců, něco jsme mezi tím naložili, převezli a zase vyložili a koncem ledna, s nákladem cukru z Kuby, vraceli jsme se konečně do Štětína. Pro nás vlastně domů. Zase jsme spolu na můstku drželi noční vachtu. Oceán byl rozhoupaný, jak už to v lednu bývá. Teplé oblasti mezi obratníky zůstaly už dávno za naší zádí a venku skučela a hvízdala v lanoví dobrá „devítka“. Zbývaly nám asi tři dny do kanálu La Manche. Těšili jsme se. Kanál představoval úlevu, konec štormů, houpání a vysokých vln, klidný spánek a relativní blízkost domova. Hlídali jsme si své hrníčky s kávou a mlčeli. Radiostanice UKW v rohu můstku praskala a šuměla, jen občas se z ní ozvalo pár anglických slov, jak se mezi sebou domlouvaly lodě, roztroušené někde v hluboké tmě kolem nás. Najednou ta bedýnka promluvila česky. Někdo pravidelně opakoval volací znak naší lodi. „Second“ vzal do ruky sluchátko a ozval se. Byla to jedna z lodí naší plavby, vracející se s nákladem železné rudy z Brazílie a potýkající se s vlnami asi padesát mil za naší zádí. Na obrazovce radaru jsme ji docela zřetelně viděli. Důstojníci se pozdravili, sdělili si pár nových drbů a nakonec se nás náš vzdálený kolega zeptal, jestli jsme znali – a řekl jméno jednoho z ruských kapitánů pracujících v té době u naší plavby. Znali. A dokonce oba. Oba jsme s ním kdysi jezdili. „Z rozpisu víme, že velí vaší lodi”, řekl mu second. „Tak už chudák dovelel”, odpověděl jeho protějšek. „Před týdnem zemřel, vezeme ho domů v mražáku”. A UKW zmlkla. Důstojník mlčky odešel do navigační kabiny a já osaměl.

Zapřel jsem se v mezeře mezi stěnou a skříní radaru, aby to se mnou tak nesmýkalo, hleděl do tmy před přídí a v myšlenkách se vrátil do osmdesátého roku. Ten jsem prožil na lodi, které tenkrát zemřelý kapitán velel. Nebyl to špatný člověk. Rus jako poleno, ale klidný, vyrovnaný, nikomu nevnucující své ideály a ve své profesi člověk na svém místě. Byl jsem tam tenkrát nejzelenějším uchem na palubě, a přesto jsem žádné ponižování z jeho strany nikdy nezakusil. Byli u nás daleko víc nepříjemnější kapitáni, a byli Češi. Škoda ho, sotva překročil padesátku. Stál jsem tam, duchem nepřítomen, a najednou vrzly dveře od navigačky a tmou můstku se rozezněly úvodní tóny Vltavy. Byl to zvláštní, nepopsatelný pocit. Zmítat se s lodí uprostřed bouřlivé noci na vlnách oceánu tisíce kilometrů od té řeky, symbolizující pro nás domov, a přitom v chaosu zvuků, vydávaných těžce zkoušenou lodí a doplněných skučením větru, naslouchat jemnému nástupu krásného hudebního ztvárnění jejich pramenů a potom, postupně, celého jejího toku. Domov. Padl na mne smutek a lítost. Ten mrtvý kapitán nebyl můj rodinný příslušník, ani přítel, ani nikdo mému srdci blízký, ale byl to námořník. Člověk, který právě díky tomuto povolání celý život trpí steskem po domově, po svých blízkých. Po celý život patřily návraty domů k jeho nejkrásnějším zážitkům. Celý život se obával toho, aby nezemřel na moři, v cizině, daleko od všech a všeho, co má rád. Kdo se celý život trmácí světem, touží alespoň zemřít doma. Ten poslední návrat mu nevyšel. Ve smutku a bolesti jsme nějak spřízněni všichni. Jeho domov byl někde jinde a symbolizován byl úplně jinou řekou, ale velebné tóny Vltavy byly důstojným rozloučením a uctěním jeho památky.

Hudba dozněla. Každý jsme zůstali na místě, na kterém jsme jí naslouchali, a do konce vachty jsme se mlčky poddávali vlastním myšlenkám. Pod dojmem smrti, ve strohém prostředí můstku, vydáni napospas ponuré divokosti živlů, žádné veselé a optimistické myšlenky nejdou člověku hlavou. Nevím, na co myslel second, s obličejem v dlaních, nehybně skloněný nad mapou u navigačního stolu. Já byl ale opravdu moc rád, že už konečně plujeme domů.