Pavel Vrána: Zdraví především

Rubrika: Literatura – Zábava

Trvá masopust a my ho u nás v chalupě letos pojali docela vážně. Ne snad, že bychom ze své stravy zcela vyloučili maso, ale pokoušíme se alespoň část denní potravinové dávky mít sestavenou tak, aby se dala označit za potravinu zdravou, nebo dokonce léčivě působící. Letos, hned z kraje roku, mi někdo z kamarádů zaslal mailem zkrácený výtah z vědecké práce německé biochemičky Dr. Johanny Budwig. Moudrá paní a nezpochybnitelná teorie. Po přečtení toho obsáhlého článku nikdo u nás doma, dokonce ani dcera a to už je co říct, nepochyboval o pravdivosti slov té paní doktorky. Celý zázrak spočívá v každodenní konzumaci šesti polévkových lžic tučného tvarohu smíchaného se třemi polévkovými lžícemi lněného oleje. Tato zdánlivě neškodná směs může být dochucena ořechy, mandlemi, solí, česnekem, prostě nějakým doplňkem podle chuti každého jedince. Nadchli jsme se pro to. Je to jednoduché, jsou tam samé dobré věci, není to náročné na přípravu a není to drahé. Ideální dieta.

První trhlinu dostala tato naše úvaha při shánění lněného oleje. O produkty ze lnu určené k masážím, nebo k doplnění koňské stravy není na internetu nouze. Kvalitní lněný olej pro člověčí potravinové účely ale není jenom tak jednoduchá a levná záležitost. První půllitrovou, plastovou lahvičku se nám podařilo opatřit si v krnovské prodejně zdravé výživy za čtyřistapadesát korun českých. Později jsme s rozčarováním zjistili, že ty tři nevinně vypadající polévkové lžíce na osobu a den představují pro nás tři dospělé členy domácnosti jednu tu zatraceně drahou lahvičku na týden. Dokoupili jsme ještě tři, ovšem na internetu a k ceně připočetli ještě poštovné a balné. Mýtus o nenákladnosti zvolené diety se rozplynul. Dokoupili jsme hromadu tvarohů, ořechů, mandlí, loupaných slunečnicových semen a obilných klíčků a celá ta sranda nás vyšla jenom o trochu dráž, než opracovaná půlka stokilového vepře s hlavou, koleny, nožkami i vnitřnostmi. No budiž. S velkou slávou jsme si tedy příští den ráno namíchali první dávku. Teprve během přípravy člověk pochopí, že šest polévkových lžic tvarohu není žádná malá hromádka. To ale stále ještě nic neznamenalo. Když se tam pak přihodilo trochu sušených brusinek, něco vlašských ořechů, trochu obilných klíčků a pár slunečnicových semen, byla toho plná, slušně velká kompotová miska. To ale ještě nebyl konec.Teď teprve přijde vrchol celého toho zázraku, tři nesmírně cenné lžíce toho zázračného oleje. To bude určitě něco jako třešnička na dortu, jako ochucující zálivka do salátu, něco, co z té nepříliš vábně vypadající směsi udělá vzácnou delikatesu. Otevřel jsem láhev. Udělal jsem to podobným gestem a se stejně slavnostním pocitem výrazem v obličeji, s jakým při jiných příležitostech otevíráme značkové francouzské Champagne – Ardenne. Žádný povznášející zvuk to ale nevydalo. Jenom to tak plechově křuplo jako každé jiné šroubovací a nabarvené, hliníkové víčko.

“Za ty prachy to mohli trochu načančat,” pomyslel jsem si. “I ta pitomá kořalka, pokud stojí tolik peněz, má působivější balení.” To byl ovšem teprve začátek. Slavnostně jsem k té nicotné lahvičce přičichl a teprve tehdy jsem opravdu pochopil, jakou boudu jsme si na sebe v tom letošním masopustu nevědomky ušili. Všem nám najednou došlo, že lněný olej není nic jiného, než obyčejná FERMEŽ.

Kdo z nás dříve narozených si kdysi, coby zvídavé dítě, pokradmu lízl olejového laku, kterými se v dobách našeho mládí natírala okna a dveře našich domovů, ten přesně ví, jak teď chutnají naše snídaně. A nedá se to přerazit skoro ničím. Trochu účinná je pouze hromada česneku utřeného se solí a pepřem. Všechny ty zdánlivě chutné a fakticky zbytečně drahé pochutiny, které si tam člověk v naději na potlačení té neskutečně výrazné chuti a vůně přidal, plní pouze funkci drahého a zbytečného balastu.

Když to tady každé ráno se zhnuseným výrazem v obličejích všichni svorně přežvykujeme a v kuchyni nám to voní jako v lakýrnické dílně opravdu vážně se zamýšlíme nad tím, odpusťte nám to, vážená paní doktorko, jestli ty podivné omega tři mastné kyseliny opravdu tak nutně potřebujeme.

Exkluzivní ilustrace pro Pozitivní noviny: Radek Jílek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2012.