V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik. Načuměno je dost, na řadu přichází rozhovor. Ozvěna však žádná. Bertík mluví a mluví. S dubem by si už dávno pokecal. Dáma se po dvaceti minutách zapýří a špitne:„Ja nět odtuda, ja iz goroda Akťubinsk!“ Najednou mu to došlo. Do sousední vesnice se před nedávnem nastěhovala četná komunita krajanů z Kazachstánu!

Je známo, že upřený pohled cítíte. Bertík zamlada pohledy vysílal i přijímal. Vysílal očima signály jako netopýr v jeskyni. Někdy se signál vrátil, jindy vyšuměl. Mělo to ovšem smysl, jenom když byl člověk mladý a krásný. Jakmile je člověk v pokročilém věku už jenom krásný a stahuje břicho, nemají pohledy žádný smysl. Oči musí nahradit nabitá prkenice!

Najednou se dostavil závan z mládí. Jel ve vlaku a ucítil upřený pohled. Diagonálou přes uličku spatřil vysílač. Byl mladý a krásný. Skoro šedesátiletý dědek vypne prsa a hřebenem zařadí do lajny šedivé vlasy. Číst se mu už nedaří. Záhady bermudského trojúhelníku blednou před záhadou upřeného pohledu. Pohled přímo pálí. Vtom se žena zvedá. Má volně ložené pětky, smyslné rtíky a vše slibující pohled. Bertík už nečte, začíná mít i potíže s dechem. Najednou kráska stojí před zaskočeným čtenářem.

Smyslné rtíky zašeptají: „Pane, pomohl byste mi v Brně se zavazadlem?“

Vlak přijíždí na čtvrtý peron. Nosiče očekává padesátikilový kufr plný jablek! Autobus nestojí naštěstí na Zvonařce, ale jen u Grandu. I tak to stojí za to. Nosič nese těžké zavazadlo statečně. Krasavice cupitá za šlechetným pomocníkem drobnými a koketními krůčky. Nosič se stydí přehodit těžký kufr do druhé ruky. Není přece žádná padavka! Rafinovaně nechá dámu předejít. Za jejími zády pak přehazuje těžký kufr z jedné strany na druhou. Mravenec a višně, služebníček a milostivá paní. Konečně jsou u autobusu. Šofér celou scénu pozoruje s neskrývaným zájmem. Když pak oba chlapi rvou těžký kufr do schrány pod autobusem, zableskne se v šoférových očích škodolibý výraz. Říkají: „Trp kozáče, budeš atamanem. Snad budeš doma odměněn!“

Nosič těžce dýchá. Paní se jen blahosklonně usmívá. Na tomto místě lze očekávat spropitné, v horším případě políbení střevíčku.

„Nepůjdeme na kávu?“ zašvitoří madam.„Nemám zájem, neshledanou!“ loučí se nosič s kráskou. Nemává ani za autobusem. Proč taky. Baví se jen představou, který že jiný blbec převezme těžký kufr na konečné toho prokletého autobusu!

Fanouš navštívil později okresní město. Setkal se se známou z vesnice. Seděli na náměstí pod slunečníkem. Vypravěč rozebíral magickou sílu upřeného pohledu a vše dokládal příhodami ze života. Neopomenul pobavit kamarádku příhodou z vlaku, kdy byl upřený pohled důvodem nosičské epizody.

Najednou ucítil upřený pohled od sousedního stolku. Pohled nevysílá zářivá krasavice, ale Eulálie Čubíková ze Zvonokos. Kamarádka se baví. Tak takhle končí plejboj. Přitahuje už jen pohledy opršelých bidel. Známá tuhle situaci zhodnotila smíchem a jedinou větou:

„Tak to je soumrak Casanovy!“