Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře. Ten mě poslal na celkové vyšetření na sportovní oddělení Krčské nemocnice v Praze. Ještě před odchodem do nemocnice se můj zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem měl velké problémy se samotným zvednutím rukou i s chůzí po schodech. Doba pobytu v nemocnici byla celkem čtyři týdny a výsledek celého bádání byl zdrcující: začínající artróza obou ramen a kolen. Od té chvíle mi bylo jasné, že se můj plán přeplavat Kanál oběma směry pomalu vzdaluje a rozpadá.

Na jaře příštího roku mě tělovýchova poslala na měsíc do lázní v Rajeckých Teplicích na Slovensku, kde bolestivé stavy úplně zmizely, a tím vysvitla nová naděje. Začínal jsem v sobě živit naději, že přeci jen dokončím své předsevzetí. Cítil jsem se jako znovuzrozený, takže jsem mimo léčby v lázních začal potají trénovat otužilost a plavat v malém jezírku pod zasněženými horami. Společníka mi dělal bílý labuťák, který mě ve vodě doprovázel jako pes. Celý čas jsme plavali vedle sebe. Bral asi moji přítomnost jako zkrácení dlouhé chvíle. Jeho spanilá družka měla vážnější starosti, musela uprostřed jezírka na malinkém ostrůvku sedět na vejcích. Přiblížit k ní jsem se neodvažoval, protože její starej by si to mohl špatně vysvětlovat. Bylo krásné romantické jaro, plné slunce, které se rozlévalo po zasněžených horách, a já jsem byl plný nové naděje i životní síly.

Po návratu z Rajeckých Teplic jsem byl opět v pořádku a v dřívější kondici, jako bych měl všechny klouby vyměněné. Byl to pro mne popoud začít opět s pravidelným plaváním v přehradní nádrži Džbán v Divoké Šárce v Praze. Nejprve zkusit kratší vzdálenosti a později si kilometr po kilometru přidávat. Vše vypadalo normálně a já jsem překypoval optimismem. Až do dne, kdy jsem plaval už několik dní po sobě pětikilometrové štreky. Najednou se už při čtvrtém kilometru probudila v rameni známá bolest. Po doplavání celých pěti kilometrů, když jsem vylézal z vody, bolely mě opět všechny klouby. Intenzita bolesti nebyla silná, ale já jsem věděl, že se všechno vrací. Ten den mi bylo jasné, že tím končí má plavecká činnost a pokud se nemám stát úplným zchromlíkem, musím plavání zanechat. A tak jsem s maratónským plaváním přestal, otužoval se jen pro upevnění svého zdraví, a bylo zcela zřejmé, že veškeré mé plány na pokoření Kanálu vzaly za své.

Přestaly náročné tréninky, bylo najednou plno volného času a byl čas i na celkové bilancování. Co mi tenhle sport přinesl dobrého? Mimo postupně vypěstované vytrvalosti a pevné vůle uskutečnit předsevzetí pro jiné lidi nemožná, jsem za ta léta nepoznal nemoc z nachlazení; tělesná otužilost jakoby se přenesla i na odolnost psychickou. V mém dalším životě neexistovalo nic, co by nebylo možné nějakým způsobem překonat. Kdysi jsem byl hnán pokušením poznat, co můj organismus vydrží, jak dalece se dá vypěstovat odolnost proti zimě a chladu, kde končí hranice nemožného. Já jsem se vzhledem k nemoci tak daleko dopracovat nemohl, ale získal jsem něco jiného a daleko cennějšího: psychickou odolnost a vytrvalost, která je nesmírně důležitá. V jednom ze svých interview Jan Novák řekl, že přeplavání kanálu La Manche je pro dálkového plavce něco jako maturita. Osud mi nepřál tuto maturitu složit, ale celá příprava nebo studium, mi dalo pro život hodně. Mimo to byl můj život obohacen poznáním spousty zajímavých lidí, od kterých jsem se mnohému přiučil a čerpal z jejich životních příběhů; stávali se pro mne akumulátorem životní energie, kterou jsem pak dokázal využít pro sebe. Nevím proč, ale celý život mě magicky přitahovali starší lidé a jejich životní moudrost. Cítil jsem se v jejich společnosti dobře a mylím, že tomu bylo i naopak. Nesnášel jsem u svých vrstevníků jakékoliv posměšky vůči starší generaci, považoval to za mladickou hloupost, která se těmto lidem dřív nebo později vymstí. Taky mi nesmírně vadilo to, co minulý režim s oblibou dělal – míchání politiky do sportu. Neposuzoval jsem člověka podle jeho politického či náboženského přesvědčení, ale podle toho, jak se choval. Proto v celém svém vyprávění nedělám rozdíly mezi lidmi pro jejich náboženskou nebo politickou příslušnost, ale každého popisuji tak, jak se mi jevil a jak jsem ho poznal jako člověka.

Později jsem se snažil uplatnit své zkušenosti v našem sportu jako dobrovolný funkcionář tělovýchovy, a v roce 1977 s pomocí Tomáše Jahna a Franty Kosaře obnovil po šestnácti letech plavecký maratón Štěchovice-Praha, dlouhý 25 km. Nebyla to lehká záležitost. V té době totiž byly z ekologických důvodů na Vltavě zakázány motorové lodi, a tak náročný maratón by bez nich byl nepředstavitelný. Přes veškerá úřední nařízení se mi podařilo je prosadit. Tehdy zazářila na plaveckém nebi nadějná hvězda, mladičká sedmnáctiletá plavkyně Jitka Grundová z Ústí nad Labem. Jejím trenérem byl Pavel Tomeš.

 

Bez nejmenších obtíží porazila všechny muže. Startovalo jich devět a byl mezi nimi i druhý československý přemožitel kanálu La Manche Jan Novák, jehož trenérem pro překonání této anglické úžiny byl rovněž Pavel Tomeš. Ta samá Jitka, o pár let později, v roce 1979, vyhrála známý plavecký maratón Neapol-Capri. Mimo to, že byla v plavání velmi rychlá, měla kupodivu na svou nízkou tělesnou váhu neuvěřitelnou otužilost proti chladu, snad už vrozenou, a několikahodinový pobyt v ledové vodě jí nedělal žádné problémy. Parodox byl, že jejímu trenérovi Pavlu Tomešovi studená voda nebyla dvakrát příjemná a skoro každý maratón, kterého se zúčastnil jako závodník, končíval promrzlý na kost.

Bylo by nespravedlivé zapomenout na další dobrou plavkyni z řad pražských otužilců, Evu Škodovou. Patřila, o pár let dříve, k rychlým dálkovým plavkyním s vynikající otužilostí. Neměl bych zapomenout ani na další ženy, jako je Ema Zelenková, Dráža Šedová, Jarka Janíková, Anna Šulcová a Adélka Hrubešová, rozená Vytlačilová, všechny z Prahy, které patří k takzvaným skalním otužilkyním, plavajícím v ledových vodách dodnes a tím drží vytrvalostní rekordy dlouhodobého provozování tohoto sportu.

 

K jedněm špičkově vrcholovým výkonům vytrvalostního plavání v bývalém Československu nepochybně patří i plavba Lídy Jelínkové z Pardubic ve vodách nevyzpytatelného Kanálu. Tato skromná bývalá závodní plavkyně pokořila Kanál v novém československém rekordu za pouhých 10 hodin 28 minut. Tím překonala dosavadní rekordy našich prvních přemožitelů Františka Venclovského i Jana Nováka a stala se první úspěšnou ženou v těchto vodách z Československa. (Bylo tomu, bez třech dnů 17 let, kdy se prvnímu Čechoslováku Františku Venclovskému podařilo přeplavat anglickou úžinu.) Od svých devíti let až do devatenácti se věnovala bazénovému plavání, kde také několikrát reprezentovala naši republiku. Později v roce 1093 přešla na dálkové plavání a zúčastnila se mnoha zahraničních maratónů, jako např. Capri-Neapol, ve Švýcarsku přes Ženevské jezero, dále pak v Německu, Polsku a bývalé Jugoslávii.

Štěchovický maratón se plaval ještě jednou, o rok později, pod vedením Tomáše Jahna, a tím skončil. Zrovna tak jako o několik let později další dvanáctikilometrový maratón na Vltavě Vrané-Praha, který měl už mnohaletou tradici.

Dne 4. října 1980 jsem se svou rodinou emigroval do SRN, kde v Kolíně nad Rýnem žiji dodnes, a kde jsem přes dvacet let pracoval jako výtvarník u umělecké firmy Achatit-Schirmer.

Asi za půl roku po našem odjezdu zemřel za ne zcela jasných okolností Oldřich Liška, nestor československých otužilců. Bylo mu 70 let. Našli ho sousedé v jeho bytě téměř v bezvědomí, vyloučit nelze ani otravu unikajícím plynem. O pár dní později, 5. 3. 1981 v nemocnici umírá.

Po dvanácti letech emigrace, tři roky po pádu komunistického režimu, jsem poprvé přijel do Prahy, abych navštívil své rodné město. Při pochůzkách Prahou jsem zavítal do klubovny pražských otužilců v Braníku. Jaké bylo mé zklamání, když jsem uviděl chátrající budovu, tu, která byla víc než před dvaceti lety postavena z iniciativy Oldřicha Lišky a stala se tak po jeho smrti, aspoň v mém srdci, jeho pomníkem. Další zklamání mě potkalo, když jsem na Olšanech vyhledal Liškův hrob. Oldřich měl totiž v závěti přání, aby měl na hrobě kámen, symbolizující kus ledu, s nápisem: Zde odpočívá Oldřich Liška, sportovec. Bohužel, jeho závěť nebyla naplněna. Na náhrobní desce je napsáno: Rodina Farova a rodina Liškova. Tyto dvě smutné okolnosti, a ještě další, o kterých se nechci rozepisovat, mě přiměly k tomu, abych tuto knihu dokončil. Aby takové osobnosti, jako byly Alfred Nikodem, Oldřich Liška, František Venclovský, Jan Novák, Štěpán Polák, T. K. Divíšek, Lída Jelínková a další od ledových vod neupadly úplně v zapomnění, protože lidská paměť je, bohužel, někdy tak krátká.

Milý Václave,                                                                                                                 2. 3. 1995

Zároveň s Tvým dopisem jsem obdržel Tvé milé vánoční přání. Mnoho díků za ně, a promiň mi, prosím, že odpovídám pozdě. Blahopřeji Ti k úspěšné emigraci do Německa. Vidím, že jsi muž činu a vůbec nepochybuji, že kdybys neměl zdravotní potíže, dosáhl bys svého cíle a kanál La Manche přeplaval. Má žena a já jsme obdivovali i Tvůj sochařský talent. Tvé práce, zobrazené na fotografiích jsou jedinečné.

Angličtina, kterou byl napsán Tvůj dopis, byla perfektní. Nebyl žádný důvod se omlouvat. Řekni, prosím, přítelkyni svého mladšího syna, že překlad byl velice dobrý. Nyní pár slov  o mně a mé rodině. Jsem už skoro 10 let ženatý s mou Debrou, kterou mám velice rád. Debra pracovala 11 let v sektoru Computer-Elektronik a teď je plně zaměstnána naším tříletým synem Blakem, kterého oba rozmazlujeme. Svou kariéru jsem začal jako učitel přírodních věd na státní škole Hammand Indiana. Později jsem se přestěhoval z Chicaga na Floridu, kde jsem Debru poznal. Vyučování na škole jsem zanechal a začal novou práci, a to jako obchodní zástupce jedné německé firmy, kterou budeš určitě znát. Jmenuje se Hoechst-Roussel. Kontaktují se s lékaři, nemocnicemi a farmaceutickým velkoobchodem, kterým nabízím a prodávám výrobky firmy. Tolik o mně.

Velmi obdivuji, že jsi se rozhodl své nápady a postřehy o plavání zpracovat knižně a tím je i zvěčnit. Jsem velice poctěn tím, že se hodláš zmínit i o mně. Budeš-li potřebovat mou pomoc, klidně se na mě obrať. K dopisu přikládám novinové reportáže z přeplavby kanálu La Manche třemi směry s grafikonem uplavaných tratí. Budeš-li potřebovat jakékoliv další informace, zkontaktuj se se mnou. Budeme se těšit, že o Tobě opět uslyšíme a přeji Ti vše dobré i ve spisovatelském úsilí.

S přátelským pozdravem Tvůj

                                                                                                                                  Jon Erikson

Vzpomněl jsem si znova na slova Richarda Halliburtona:
“Vzpomínky na dobrodružství, která jsme zažili, pominou, ale myšlenky na dobrodružství, která nemůžeme prožít, zůstávají...“

 
 KONEC